Sun | Opinion
Thomas Sowell – 24. května 2003
Před deseti lety – v květnu 1993 – se tato rubrika poprvé zmínila o neobvykle bystrých malých dětech, které také neobvykle pozdě začínají mluvit. Tehdy mi to bylo neznámo, ale dalo to do pohybu pozoruhodný vývoj, který se ještě nestačil rozběhnout.
Dopisy rodičů takových dětí z různých částí země vedly k vytvoření podpůrné skupiny 55 rodin, které spolu udržovaly kontakt, převážně prostřednictvím pošty, ale také telefonicky a dokonce i několika osobními návštěvami mezi rodiči v různých státech.
Vedlo to také ke vzniku dvou knih, z nichž poslední – „Einsteinův syndrom“ – zahrnuje výzkum profesora Stephena Camarata, patologa řeči z Vanderbiltova univerzitního lékařského centra, který sám pozdě mluví.
Profesor Camarata má vlastní podpůrnou skupinu více než 600 rodin opožděně mluvících dětí, která je rozptýlena po celých Spojených státech a zasahuje i do zámoří.
Stojí v čele výzkumu dětí s mimořádnými schopnostmi, které přesto mohou promluvit celou větu až ve třech či čtyřech letech – nebo i později.
Nejznámějším takovým člověkem byl Albert Einstein, ale byla i řada dalších.
Jedním z nejpozoruhodnějších pozdních mluvčích byl chlapec v Indii, který se narodil v chudé rodině jménem Ramanujan v době tamní britské nadvlády. Nějakým způsobem se mu dostala do rukou kniha o matematice, kterou napsal jeden z předních britských matematiků.
Mladý Ramanujan si knihu prošel a naučil se matematiku sám. Poté sám pokračoval v odvozování dalších matematických důsledků. Nakonec byla jeho práce uznána na univerzitě v Cambridgi a on byl přivezen do Anglie, kde byl zvolen členem Královské společnosti.
Hudba je další oblastí, ve které některé pozdě mluvící děti vynikají.
Proslulá klavíristka devatenáctého století Clara Schumannová a slavný klavírista dvacátého století Arthur Rubinstein byli oba pozdně mluvící zázračné děti.
Ne všechny děti s takzvaným Einsteinovým syndromem se ovšem stanou slavnými. Ale ať už dosáhly jakýchkoli úspěchů nebo proslulosti, mají tendenci mít vzorec, který zahrnuje pozoruhodné schopnosti v tom, co profesor z Neuropsychiatrického institutu UCLA nazval „tři M – hudba, matematika a paměť“.
Děti z mé skupiny i ze skupiny profesora Camaraty mají tendenci vynikat ve zvládání logických systémů, ať už jde o matematiku, šachy, klavír nebo počítače. Více než čtyři pětiny těchto dětí jsou chlapci, ale těch několik málo dívek mezi nimi sdílí stejný celkový vzorec.
Naneštěstí mají společné ještě něco jiného – „odborníky“, kteří jim rychle dají nálepku, ať už je to nálepka mentálně retardovaných, autistů nebo jakákoli jiná nálepka, které se množí k popisu dětí, jež se liší od předsudků.
Sám Einstein byl v dětství považován za mentálně retardovaného a stejně tak Edward Teller, další pozdní řečník.
Profesor Camarata se na své klinice opakovaně setkává s opožděně mluvícími dětmi, které byly označeny za autisty, ale autistické zjevně nejsou.
Příliš často jsou označovány jako děti s „pervazivní“ vývojovou poruchou, i když jejich jediným problémem je, že pozdě začínají mluvit.
Zbytečné trápení, které rodičům způsobuje falešná diagnóza, je příliš často doprovázeno léčbou, která je tak tísnivá – například přivazování dítěte na židli – že nutí i normální dítě k problémům, jako je uzavírání se před lidmi.
Nenechte se však mýlit. U některých dětí může být opožděný začátek mluvení příznakem hlubších, závažnějších, dokonce nebezpečných a dlouhodobých problémů. U jiných to tak není.
K tomu, aby se to vyřešilo, je zapotřebí více odborných vyšetření. Rozhodující je však kvalita těchto hodnocení.
Místní školské obvody jsou obvykle nejhorší, pokud jde o neuvážené diagnózy a dogmatickou jistotu. Nabízejí bezplatné hodnocení dětí, ale může to být to nejdražší, co rodič zdarma dostane.
Možná nejlepší rada, kterou lze rodičům nabídnout, je z onoho deset let starého sloupku:
„V dnešní době nálepek, kdy na každou nálepku existuje vládní program, se rodiče musí mít na pozoru před tím, aby své děti nechali zaškatulkovat. Sázky jsou prostě příliš vysoké.“
THOMAS SOWELL
www.tsowell.com