Potřebuješ spát…

Bylo to typické ráno pro ubohou Susan; převalovala se a nemohla usnout, ačkoli na to, aby byla vzhůru, bylo příliš brzy. Podívala se na hodiny a trochu zasténala, když si uvědomila, že je teprve půl čtvrté ráno. Její zlozvyk probouzet se v brzkých ranních hodinách byl neustálým problémem. Dokonce natolik, že jí její přítel Steven vyhrožoval, že ji potrestá, pokud se to nezlepší. Převalila se na bok a dívala se na spící tváře jeho a jejich dvou koček, záviděla jim jejich harmonický vztah se spánkem. S těžkým povzdechem se opatrně vydala z malé postele a zamířila rovnou ke svému notebooku, který ležel na partnerově počítačovém stole.
Jakmile se dostala k počítači, zapnula ho a hned zapojila sluchátka a pustila si nějakou svou oblíbenou hudbu, aby se rozveselila. Zatímco poslouchala, jak hudba působí a pomalu zlepšuje její kdysi kyselou náladu, zkontrolovala si také zprávy z DA, udělala si několik osobnostních kvízů a prohlédla si náhodné obrázky svých oblíbených anime postav.
Aniž by si to uvědomila, uplynuly dobré dvě a půl hodiny od chvíle, kdy se poprvé probudila. Ani si nevšimla, kolik je hodin, dokud její pozornost neupoutalo ostré píchnutí na boku nohy. „Au!“ Podívala se na podlahu a uviděla svého kocoura, který celou dobu spal a drápal se jí do nohy, aby si řekl o snídani. Zachichotala se, zastavila hudbu, sundala si sluchátka z uší a položila je na stůl. „Máš hlad, kamaráde?“ Stevenova kočka téměř jako na povel okamžitě seskočila z postele, přešla k ní, posadila se vedle své vlastní kočky a malým mňouknutím odpověděla na její hloupou otázku. „Haha! Dobře, dobře. Pojďte, vy dva. Dáme vám něco k jídlu.“ S tím vyvedla obě hladové kočičky z ložnice a vydala se do kuchyně, aby ty malé chlupaté kuličky nakrmila.
Když se po několika minutách vrátila do ložnice, zpotila se při pohledu na to, co uviděla; Steven tam seděl u notebooku s nepříliš pobaveným výrazem ve tváři. Když ji uslyšel vejít, podíval se na ni a upřeně jí hleděl do očí. „Dobré ráno, zlato. Vstala jsi brzy.“
Přinutila se k malému úsměvu a snažila se nevypadat podezřívavě. „No jo. Kočky měly hlad a připomněly mi, že je čas na snídani. Právě jsem je nakrmila.“ Rozhodla se v naději, že se vyhne potížím, nehledě na to, že předtím byla vzhůru už přes dvě hodiny.
„Hmm…“ Odmlčela se. Všiml si, že její hlas už není mrzutý ze spánku a že je nezvykle čilá na to, že se údajně právě probudila. Susan nebyla zrovna ranní ptáče, takže to pro ni nebylo příliš obvyklé. Opřel se v křesle a zkřížil ruce na prsou, zjevně rozrušený a o něčem přemýšlející.
„Ehm…Co se děje, zlato?“ Začala být nervózní, výraz v jeho tváři naznačoval, že po ní jde. Její paranoidní mozek začala naplňovat myšlenka na trest, což způsobilo, že ze strachu trochu koktala. „Vy-vypadáš naštvaně…“
Vzdechl a uvědomil si, že to bude muset vyklopit a přimět ji, aby se přiznala k tomu, co už si dal dohromady. „Nejsem naštvaná. Jen jsem z něčeho zmatená… Říkala jsi, že ses právě probudila, abys nakrmila kočky, je to tak?“ Viděl, jak nervózně přikývla, pak gestem ukázal na obrazovku počítače a prstem na něco ukázal. „Nechceš mi to tedy vysvětlit?“
Udělala několik kroků k notebooku, přičemž si dávala pozor, aby se držela mimo jeho dosah. Při pohledu na to, co uviděla, se jí do žaludku vloudil nepříjemný pocit; ukazoval na záložku s informacemi, z níž bylo patrné, že hudba hraje už poměrně dlouho, než se vrátila z kuchyně. „Oh…Um…“ Cítila, jak jí po tváři stéká kapka potu, jak se snažila vymyslet nějakou chytrou výmluvu.
„Myslím, že mi neříkáš celý příběh.“ Když viděl, jak odvrací pohled, vstal ze židle a věděl, že jeho devíticentimetrový výškový rozdíl nad ní bude víc než dostatečný, aby ji zastrašil a přiměl k přiznání. „Jak dlouho jsi opravdu vzhůru?“
Nikdy k němu nevzhlédla – byla na to prostě příliš vystrašená – a nervózně ze sebe vypravila sotva slyšitelnou odpověď. „S…Sns thr thrdy…“
Nespokojil se s tak ubohou odpovědí, hrubě ji chytil za okraj ucha a prudce s ním škubl směrem vzhůru. „Co to bylo? Neslyšel jsem tě.“
Podvědomě si stoupla na špičky a snažila se uchu dopřát trochu volnosti. „Ach jo! P-od půl čtvrté! Promiň! Bylo mi moc horko a nemohla jsem usnout!“
Znovu uslyšel její odpověď, uvolnil sevření jejího ucha a znovu zkřížil ruce, jak se nad ní tyčil, čímž ji docela snadno zastrašil. Cítil z ní strach a věděl, že si je dobře vědoma toho, co se bude dít, co bude následovat. Když začal s otázkami a pečlivě sledoval každou její reakci, z tváře mu nezmizel přísný výraz. „Pověz mi, Susan; před čím jsem tě varoval, že se stane, když se zase probudíš příliš brzy?“
Všimla si, že její mazlivé oslovení už není přítomno, což znamenalo, že začíná mluvit vážně. Byla příliš vyděšená, než aby k němu vzhlédla, a tak jen zírala na podlahu a kousala se do rtu, když promluvila. „Že bych měla potíže…“
Přikývl a udělal krok blíž k ní. „A co jsem říkal, že se stane, za tvůj trest?“
Ztěžka polkla a kousla se silněji do rtu, jak se snažila najít odvahu odpovědět. Její tělo se při té myšlence napjalo, v tu chvíli se toho děsila. „Že jsi… že jsi chtěl……Nnngg…“ Zakňourala, nikdy to nedokázala říct, nahlas.
Věděl, že to nedokáže říct, a tak se rozhodl jít dál a dokončit její větu za ni. „Že jsem ti chtěl naplácat. Přesně tak.“ Nedal jí šanci se hádat, popadl ji za zápěstí, přitáhl k posteli a násilím ji ohnul přes okraj matrace. Pevně jí držel zápěstí za zády a držel ji přitisknutou k zemi.
Susan se nervózně ohlédla, aby se pokusila vymanit z jeho pevného sevření, a prosila ho o milost. „P-Prosím, Stevene! Promiň! Slibuju, že už se nebudu budit tak brzy, už!“
„Já vím, že nebudeš, a právě teď se o tom postarám.“ Muž neztrácel čas a zvedl pravou ruku, aby ji nechal rychle plácnout zpátky přes sedlo jejích chlupatých pyžamových kalhot. Zvuk byl trochu tlumený, ale to teprve začínal. Nebude to tak dlouho trvat.
„Au! Steveeeeen!!“ Naštěstí pro Susan silný materiál jejího pyžama většinu nárazu zmírnil, ale nějaké to žihadlo přesto prorazilo. Trochu se na místě zkroutila, protože věděla, že Steven si je toho dobře vědom a že tuto ochrannou vrstvu nejspíš brzy odstraní. Když dopadla druhá rána, prohnula se v zádech a mírně zalapala po dechu. „Stooooop! Tohle není faaaiiir!“
Steven jen zavrtěl hlavou a sázel jednu ránu za druhou na její obrácený zadek. „Promiň, zlato, ale musíš se naučit v noci spát,“ řekl. Jeho ruka znovu dopadla, tentokrát setřela část žihadla, když dopadla. „Proč si myslíš, že jsi přes den pořád tak unavená?“
Při každé facce zakňourala, zápěstí, které neměla svázané, se pevně přitisklo k přikrývkám pod ní. Když ucítila, jak se o ni jeho ruka tak láskyplně otírá, vydala tiché zasténání rozkoše a s nervózním úsměvem se na něj ohlédla. „P-Protože jsem va… Au!“ Přerušilo ji nečekané plácnutí.
„Ne…“ Lehce se uchechtl. „Ne proto, že jsi upírka. Což nejsi.“ Pokračoval v laskání své milenky a tu a tam jí uštědřil další pohlavek, aby nezapomněla, že tohle je trest. „Vstáváš příliš brzy, takže se unavíš rychleji, než bys měla. Tvůj spánkový režim se musí upravit. I kdyby to měl být můj zásah.“
Při poslechu jeho slov se jí začaly kroutit boky a tušila, že toho bude víc. „Já vím… Ale…“
„Žádná ‚ale‘.“ Jeho rty se lehce zkroutily do úsměvu. „Jediné ‚ale‘, které od tebe chci, je tohle, přímo tady~“ Pevně ji chytil za levou tvář. „Předkloněná a připravená pocítit bodnutí mé ruky, jak ji trestá její pán~“
Při tom uchopení Susan zasténala o něco hlasitěji než předtím a tváře jí okamžitě zbarvil růžový ruměnec. Tedy ty na její tváři. Když ho slyšela mluvit o sobě jako o „pánovi“, vždycky ji to dostalo. Cítila se pak slabá a podřízená. Ne že by jí to v nejmenším vadilo; vlastně ji to docela vzrušovalo.
Když Steven zahlédl, jak se začervenala, rozhodl se, že je čas přejít do druhé fáze. Vytáhl ji nahoru, takže stála před ním, a držel ji za zápěstí, zatímco si sedal na okraj postele a nohy měl jen trochu roztažené. Poklepal si na klín a podíval se na její nervózní tvář, v níž se za strachem téměř úplně skrýval slabý náznak vzrušení a vzrušení. „OtK; Tvá oblíbená poloha~“ S čistým pobavením sledoval, jak se v reakci na to napjala, a hrubě si ji přetáhl přes klín, přičemž její boky spočívaly přímo na jeho pravém stehně.
Susan si nemohla pomoci; její ruměnec okamžitě potemněl, když byla přesunuta do, vskutku její oblíbené polohy. Ačkoli si toho ona i Steven byli plně vědomi, nikdy by nepřiznala, jak moc se jí to tajně líbí. Jako submisivní typ, jakým byla, znala jen málo větších pocitů než být vydána na milost a nemilost muži, kterého milovala. Stále v ní však přetrvával ten opravdový strach a ostych z toho, že ji někdo trestá, i když to byl její fetiš. Zmíněný ostych se náhle objevil, když ucítila, jak jí pomalu a posměšně spouštějí kalhoty až ke kolenům a její pozadí teď zakrývá jen tenký proužek látky, kterému říkala spodní prádlo. Věděla, že by se neměla pokoušet zakrývat, protože tuhle chybu už v minulosti udělala. Místo toho se natáhla a popadla polštář, zabořila do něj obličej a snažila se připravit na to, co mělo přijít.
Steven byl trochu zklamaný, že jeho pravidla byla dodržena, jen hledal důvod, proč zneužít tu nádhernou část jejího těla, kterou tolik miloval. No dobře. V budoucnu bude mít víc příležitostí než tohle. Prozatím však měl na starosti jiné záležitosti. Znovu se pustil do tření těch roztomilých tělních koulí, přičemž světle růžová barva byla jedinou známkou jejího nevhodného chování. O to se brzy postará. Teprve když počkal, až se začne v masáži uvolňovat, zasadil jí konečně první úder do nechráněného pozadí, těsně následovaný dalším a pak ještě několika dalšími v rychlém sledu. Způsob, jakým se její pozadí v reakci na jeho ruku pohupovalo a poskakovalo, nebyl zrovna příjemný pro oči.
Když padla první pořádná rána, prošlo ženě rty ostré zaúpění a hlava se jí při tom zvedla. Pevně se chytila polštáře a ze všech sil se snažila zůstat v klidu a snad si vysloužit brzké propuštění z trestu. Vyšla z ní poněkud erotická kombinace sténání, vzdechu a kňourání, záda se jí mimovolně prohnula. I když se jí ten pocit líbil, bodnutí bylo stále příliš skutečné a nakonec ji přivedlo k slzám bolesti i rozkoše. „Dobře, omlouvám se! Já-já už nemůžu!“
Muž se vnitřně ušklíbl, když rozluštil skryté poselství v této prosbě. Většina lidí by předpokládala, že Susan naráží na bolest; že je to příliš… Ale ne Steven. Ne, on to věděl lépe. Pochopil, co měla ve skutečnosti na mysli: Nebezpečně se blížila k orgasmu. Ačkoli to může znít divně, rozhodl se skutečně uposlechnout jejích slov a přestat střílet na její teď už třešňově zbarvený zadek. Nechtěl jí dopřát potěšení z uvolnění. To by přece nebyl moc velký trest, ne? Jemně se jí otřel mezi nohama a skutečně ucítil docela dost vlhkosti. „Tsk tsk tsk tsk. Vzrušuješ se, když máš mít problémy…“ Zavrtěl hlavou, i když se přitom koketně usmál. „Ty jsi ale zlobivá holka~ Možná tě za to budu muset taky potrestat~“
Tělo se jí třáslo z toho zážitku, i když jinak ležela bezvládně na jeho klíně, ohlédla se na něj a slabě se usmála. Tváře na jejím obličeji měly přibližně stejnou barvu jako ty za ní, což potvrzovalo, že jeho tvrzení je pravdivé. „Heh…M-Možná bys mohl~“ Popravdě řečeno, chtěla jen další popostrčení, které by ji poslalo přes okraj a poskytlo jejímu tělu to sladké uvolnění, o které žadonilo.
„Hehe~ A já to udělám…“ Opatrně ji sundal z klína, odhrnul přikrývky a pokynul jí, aby si zalezla zpátky do postele. „Až se probudíš.“ Mrkl na ni, protože věděl, že to není odpověď, kterou hledala.
„Aww… Velký mrzout…“ S malým zklamaným zakňučením se mírně nakrčila, opatrně si upravila kalhoty a zavrtala se pod přikrývku, opatrně, aby se jí nic neotřelo o bolavou kůži. „No tak…“ Zívla a odhrnula mu jeho stranu přikrývky. „Po tomhle si myslím, že si zasloužím přitulit.“
Pokrčil rameny nad jejím tvrdohlavým způsobem žádosti, jemně se usmál, lehl si vedle ní, objal ji kolem středu silnými pažemi a přitáhl si ji k hrudi. Láskyplně ji pohladil po vlasech a políbil ji přitom na čelo. „Dobrou noc, holčičko. Miluji tě.“
Susan se nemohla ubránit úsměvu, pocit, že ji drží v náručí, byl to nejlepší, co kdy poznala. „Dobrou… taky vás miluju… mistře…“ V unavených očích jí stále ještě zůstávalo několik slz, těžká víčka pomalu klesala a ona se k němu přitiskla, když se ponořila do klidného spánku. Určitě se už nebude budit tak brzy… Alespoň na nějakou dobu.
– The End!