Postmodernismus je intelektuální hnutí, které se stalo populární v 80. letech 20. století, a myšlenky s ním spojené lze považovat za reakci na společenské změny, k nimž došlo s přechodem od modernity k postmoderně.
Postmodernisté tvrdí, že klasičtí sociální myslitelé se inspirovali myšlenkou, že dějiny mají tvar – „někam směřují“ a jsou progresivní. Jean Francois Lyotard tvrdí, že tato představa se nyní zhroutila a že již neexistují žádné „metanarativy“ – celkové koncepce dějin nebo společnosti -, které by dávaly smysl.
Postmoderní svět není předurčen, jak doufal Marx, k harmonickému socialismu, a proto marxismus (spolu s funkcionalismem a feminismem) a jeho příslib lepší budoucnosti již nejsou pro složitější a méně předvídatelnou postmoderní dobu relevantní.
Podobně Lyotard tvrdí, že vědecký výzkum se již neprovádí čistě proto, aby se objevilo poznání, které by učinilo svět lepším (jak si mysleli původní osvícenští myslitelé), ale pouze proto, aby se posílilo postavení těch, kteří mají peníze a kteří jej financují. To by mohlo vysvětlovat, proč máme jaderné zbraně, ale nemáme lék na rakovinu.
Demokracie se rozšířila po celém světě, ale v mnoha vyspělých politických systémech jsou voliči apatičtí a politici zavrženíhodní.
Vypadá to, že snaha o vědecké poznání (a zejména jeho aplikace) učinila svět v některých ohledech rizikovějším a nebezpečnějším místem – například jaderné zbraně a globální oteplování jsou produkty vědy. Pro mnohé postmoderní teoretiky zkrátka velký projekt modernity narazil na písek.
Pro Jeana Baudrillarda (1929-2007) je postmoderní doba světem, kde lidé reagují spíše na mediální obrazy než na skutečné osoby nebo místa. Když tedy v roce 1997 zemřela Diana, princezna z Walesu, na celém světě se rozhořel obrovský smutek. Ale truchlili lidé nad skutečnou osobou? Princezna Diana existovala pro většinu lidí pouze prostřednictvím masmédií a její smrt byla prezentována spíše jako událost v telenovele než jako událost ve skutečném životě. Oddělit realitu od reprezentace se stalo nemožným, když vše, co existuje, je „hyperrealita – míchání obojího.“
Zygmunt Bauman (1992) nabízí užitečné rozlišení dvou způsobů uvažování o postmoderně. Potřebujeme sociologii postmoderny, nebo postmoderní sociologii?“
První pohled akceptuje, že se sociální svět rychle posunul postmoderním směrem. Obrovský nárůst a rozšíření masových médií, nové informační technologie, plynulejší pohyb lidí po světě a rozvoj multikulturních společností – to vše znamená, že již nežijeme v moderním světě, ale ve světě postmoderním. Podle tohoto názoru však neexistuje žádný přesvědčivý důvod domnívat se, že sociologie nemůže popsat, pochopit a vysvětlit vznikající postmoderní svět.
Druhý názor předpokládá, že typ sociologie, který úspěšně analyzoval moderní svět kapitalismu, industrializace a národních států, se již nedokáže vypořádat s decentrickým, pluralitním, mediálně nasyceným a globalizujícím se postmoderním světem. Stručně řečeno, potřebujeme postmoderní sociologii pro postmoderní svět. Zůstává však nejasné, jak by taková sociologie měla vypadat.
Bauman připouští, že moderní projekt racionálního utváření společnosti, který má svůj původ v evropském osvícenství, již nemá smysl, přinejmenším ne tak, jak si to mysleli Comte, Marx nebo další klasičtí teoretici. Od přelomu století se však Bauman stále více odklání od termínu „postmoderna“, který je podle něj zkažený příliš rozmanitým používáním, a naši dobu nyní označuje za „tekutou modernitu“, což odráží skutečnost, že se navzdory všem pokusům vnutit světu řád a stabilitu nachází v neustálém pohybu a nejistotě.
Mnozí sociologové tezi, že vstupujeme do postmoderní doby, zcela odmítají a jedním z rozhodných kritiků postmoderní teorie je Jurgen Habermas (1983), který modernitu považuje za „nedokončený projekt“. Místo toho, abychom modernitu poslali na smetiště dějin, měli bychom ji rozšiřovat, prosazovat více demokracie, více svobody a více racionální politiky. Habermas tvrdí, že postmodernisté jsou v podstatě pesimisté a defétisté.
Kterýkoli z názorů považujete za věrohodnější, platí, že postmoderní analýzy ztratily půdu pod nohama ve prospěch teorie globalizace, která se stala dominantním teoretickým rámcem pro pochopení směřování společenských změn ve 21. století.