Politiku Marka Twaina lze jen těžko určit, z velké části proto, že moderní představa o Twainovi je taková, že se mu politika hnusí a nerespektuje ji. Podle všeho sám Twain dělal vše, co bylo v jeho silách, aby tuto představu podpořil. Možná neuvedl citát o politicích a plenkách, který je mu často mylně připisován (že „by se měly měnit často a ze stejného důvodu“), ale tvrdil, že „často, velmi často ve věcech týkajících se náboženství a politiky rozumové schopnosti člověka nepřevyšují schopnosti opice,“ a že „v náboženství a politice se víra a přesvědčení lidí téměř ve všech případech získávají z druhé ruky a bez zkoumání od autorit, které sporné otázky samy nezkoumaly, ale převzaly je z druhé ruky od jiných nezkoušejících, jejichž názory na ně nestály ani za zlámanou grešli.“ Navzdory vyjádřenému odporu k politice však Twainovy skutečné politické sklony prosvítaly jak z jeho díla, tak z jeho veřejné osobnosti.
Mýtus o apolitickém Twainovi ovšem nevzniká jen z jeho antipolitických výroků, ale i z toho, že mnozí mají potíže pochopit politické názory, které vyjádřil. Liberálové ho dlouho pohotově počítali mezi své a konzervativci často činili totéž. Tato skutečnost, téměř stejně jako samotné Twainovy výroky, vedla některé k závěru, že Twainova politika prostě není ucelená, že nestojí za čas a námahu ji rozklíčovat.
Naštěstí je mnoho jeho jednotlivých názorů poměrně čitelných: byl neústupným abolicionistou; byl (nakonec) hlasatelem antiimperialismu; podporoval volební právo žen; byl pro odbory; v podstatě byl pro laissez-faire kapitalismus a znevažoval pokusy vlády regulovat podnikání a obchod.
Obrázek, který vykresluje výše uvedený soubor názorů, není o nic záhadnější než názory moderního libertariána nebo běžného liberálního technologického miliardáře, který je proti regulaci. Skutečnost, že tato kombinace názorů není v současnosti reprezentována žádnou z hlavních amerických politických stran, nic nemění na tom, že Twainovy názory jsou v mnoha ohledech dokonalou, téměř radikální verzí klasického liberalismu. Twain sám by tuto skutečnost dokonce uznal, když v dopise Williamu Deanu Howellsovi tvrdil, že s přibývajícím věkem se stával radikálnějším a ztotožňoval se s ideály Francouzské revoluce.
Naopak je snadné podceňovat enigmatičnost Twainovy politiky, zejména vzhledem k tomu, s čím se setkáváme v Twainově skutečné beletrii. Ačkoli otevřená politická poselství jsou Twainovým modus operandi jen zřídka, jemnosti existují. Dokonce i v povídce Skákající žába z okresu Calaveras z roku 1865, jinak neuctivém příběhu o zmanipulované soutěži ve skákání žáby, která Twainovi vynesla jedno z prvních uznání, se objevuje politický nádech v podobě žáby pojmenované po slavném státníkovi Danielu Websterovi.
Pro naše účely má však větší politický význam Twainův opus magnum, Dobrodružství Huckleberryho Finna (1884). V poslední části románu se Huck a Tom Sawyer snaží vysvobodit uprchlého otroka Jima z jeho dočasného vězení ve stodole Tomova strýce. Zatímco Huck, který si k Jimovi vypěstoval náklonnost navzdory příznačnému odmítavému postoji k otroctví jako celku, tvrdí, že osvobodit Jima je tak jednoduché, jako ukrást klíč a pod rouškou tmy otevřít dveře stodoly, Tom zaujímá postoj předpotopního amerického Dona Quijota a trvá na tom, že odvážný útěk musí být proveden řádným způsobem (Huckův plán je „příliš jednoduchý“ a „mírný jako husí mléko“). Chce tím říct, že jejich jednání musí nabýt kvality romantického odvážného činu ve stylu dobových dobrodružných příběhů. Místo toho, aby zvolil nejjednodušší cestu, vymýšlí Tom stále složitější plány, jak Jima vysvobodit z provizorní cely – záměrně se vystavuje zbytečnému nebezpečí a vysokému riziku neúspěchu, a to vše jen proto, aby vyhověl souboru hrdinských tropů. Nakonec Tom dosáhne toho, že je Jim znovu zajat a sám je za své potíže postřelen do nohy.
Kruciální je, že i Tomovi je otázka zrušení trestu lhostejná. Jeho smysl pro romantiku a dobrodružství mu umožňuje pomoci uprchlému otrokovi, aniž by se musel potýkat s politickými důsledky samotného otroctví. Skutečnost, že předem ví, že Jim byl osvobozen v závěti svého nedávno zesnulého majitele, Tomovo jednání mírně komplikuje (aniž by ho nutně zcela vykoupila), ale celkovým výsledkem je kousavá satira na Twainovu snadnost, s jakou lze politické otázky (například rasové) smést ze stolu.
A skutečně je to právě tato lehkost, která Huckovi umožňuje se značnou kognitivní disonancí tvrdit, že pomáhat uprchlému otrokovi je morálně špatné, a přitom se dál chovat, jako by byl morálně povinen tak činit.
Ať už je Twainova skutečná politika jakákoli, nebál se vzít na paškál jiné spisovatele, kteří ve svých dílech obcházejí politické otázky a tím je v myslích čtenářů vymazávají. Přes všechno apolitické vystupování Marka Twaina existuje podnět k tomu, aby se politicky angažoval – jen by se do toho možná neměli plést samotní politici.
.