Superstáty románu Devatenáct set osmdesát čtyři mají rozpoznatelný základ ve světě, který Orwell a jeho současníci znali, a zároveň jsou překrouceny do dystopie. Například Oceánie, tvrdí kritik Alok Rai, „je známou zemí“, protože ačkoli jde o totalitní režim zasazený do alternativní reality, je tato realita pro čtenáře stále rozpoznatelná. Stát Oceánie se skládá z pojmů, frází a postojů, které se od vydání knihy „donekonečna recyklují“. Jsou produktem, jak říká Fabio Parascoli, „lidské hlouposti a nedostatku vize“. Jsou to však také místa, tvrdí kritik Craig L. Carr, kde se „věci strašlivě a nenapravitelně pokazily“.
Každý stát je soběstačný a uzavřený do sebe: emigrace a imigrace jsou zakázány, stejně jako mezinárodní obchod a výuka cizích jazyků. Winston má také podezření, že válka existuje kvůli Straně, a klade si otázku, zda se vůbec odehrává, a domnívá se, že bomby, které denně padají na Londýn, mohla vypustit sama Strana, „jen aby udržela lidi ve strachu“.
Čtenář se prostřednictvím Winstona dozvídá, že svět nebyl vždycky takový, a skutečně, kdysi byl mnohem lepší; při jedné příležitosti s Julií vyrobí tabulku staromódní čokolády – kterou vydala Strana a která chutnala „jako kouř z odpadkového ohně“ – a vyvolá v něm vzpomínky na dětství před vznikem Oceánie.
Craig Carr tvrdí, že vytvořením Oceánie a dalších válčících států Orwell nepředpovídal budoucnost, ale varoval před možnou budoucností, pokud by věci pokračovaly tak, jak pokračovaly. Jinými slovy, bylo to také něco, čemu se dalo předejít. Carr pokračuje
Je celkem snadné vzít dnes do ruky knihu Devatenáct set osmdesát čtyři, všimnout si, že rok, který se stal symbolem příběhu, je už dávno pryč, uvědomit si, že Oceánie není mezi námi, a na Orwellovo varování vítězoslavně odpovědět: „Nebyli jsme!“. Jinými slovy, je snadné se domnívat, že hrozba, kterou si Orwell představoval, a politické nebezpečí, které předvídal, pominuly.
Současné interpretaceEdit
Ekonomista Christopher Dent tvrdí, že Orwellova vize Oceánie, Eurasie a Eastasie „se ukázala být pravdivá jen částečně. Mnoho poválečných totalitních států padlo, ale tripolární rozdělení globální ekonomické a politické moci je rozhodně zřejmé“. Ta je podle něj rozdělena mezi Evropu, Spojené státy a Japonsko. Vědec Christopher Behrends mezitím poznamenal, že rozšíření amerických leteckých základen ve Velké Británii v 80. letech 20. století je ozvěnou Orwellova zařazení země jako letecké základny do evropského divadla. Růst nadstátní organizace, jako je Organizace amerických států, tvrdí právní vědec Wolfgang Friedmann, „odpovídající superstátům z Orwellova románu 1984… změna by znamenala přechod od mocenské rovnováhy mnoha velkých a malých národních států k masivnější a potenciálně ničivější rovnováze moci mezi dvěma či třemi bloky supervelmocí“. Podobně v roce 2007 Evropský kontrolní výbor britské Dolní sněmovny tvrdil, že deklarovaný cíl Evropské komise učinit z Evropy „světového partnera“ je třeba chápat jako „Evropa jako světová velmoc!“, a přirovnal jej k Orwellově Eurasii. Výbor rovněž naznačil, že zárodky Orwellových superstátů lze již nalézt v organizacích, jako je nejen EU, ale i ASEAN a FTAA. Dále výbor naznačil, že dlouhé války, které tehdy vedly americké síly proti nepřátelům, které původně pomáhaly vytvořit, jako například v Balúčistánu, byly také známkou zárodku superstátu ve stylu roku 1984. Lynskey píše, jak se v roce 1949, kdy byl Orwell nemocný, ale román Devatenáct set osmdesát čtyři byl dokončen, „formovalo poválečné uspořádání. V dubnu vytvořil tucet západních zemí NATO. V srpnu Rusko úspěšně odpálilo svou první atomovou bombu v kazašské stepi. V říjnu Mao Ce-tung založil Čínskou lidovou republiku …Oceánie, Eurasie, Eastasie.“
Vyšetřování domácího komunismu v poválečné Americe, známé jako mccarthismus, bývá přirovnáváno k procesu, při němž státy z filmu Devatenáct set osmdesát čtyři přepisují své dějiny v procesu, který politický filozof Joseph Gabel označil jako „ovládnutí času“. Podobně byly pokusy Winstona a Julie kontaktovat členy tajné organizace zvané Bratrstvo a čekat na jejich kontakt přirovnávány k politické strategii kremlologie, při níž západní mocnosti studují drobné změny v ruské vládě ve snaze předvídat události. Podle badatele Iana Slatera se permanentní válka států na nízké úrovni podobá válce ve Vietnamu, až na to, že v Orwellově představě je válka nekonečná. Oceánie, naznačuje Rai, byla ve svém labyrintu byrokracie srovnatelná s poválečnou labouristickou vládou, která se ocitla pod kontrolou toho, co nazývá „rozsáhlým aparátem ekonomického řízení a kontroly“, který byl zřízen na začátku druhé světové války za účelem regulace zásobování. Také Londýn, jak jej popisuje Winston, podle Raie dokonale odpovídá poválečnému městu:
Snažil se ze sebe vymáčknout nějakou vzpomínku z dětství, která by mu měla napovědět, zda byl Londýn vždycky docela takový. Byly tu vždycky tyhle výhledy na rozpadající se domy z devatenáctého století, jejichž boky byly podepřené dřevěnými hranoly, okna zalátaná lepenkou a střechy vlnitým plechem, šílené zahradní zdi prohýbající se do všech stran? A rozbombardovaná místa, kde se ve vzduchu vířil prach z omítky a nad hromadami trosek rostly vrbové keře, a místa, kde bomby vyčistily větší prostor a vyrostly tam odporné kolonie dřevěných příbytků jako kurníky.
V recenzi knihy z roku 1950 Symons poznamenává, že s drsným, nepohodlným světem Oceánie se Orwellovi čtenáři mohli přímo ztotožnit: jídlo, čaj bez mléka a drsný alkohol byly základem válečných přídělů, které v mnoha případech pokračovaly i po válce. Kritik Irving Howe tvrdí, že od té doby jiné události a země – například Severní Korea – ukázaly, jak blízko může být Oceánie. Oceánie je podle něj „neskutečná a zároveň nevyhnutelná, výtvor založený na tom, co známe, ale ne zcela rozpoznatelný“. Lynskey naznačuje, že hymna Oceánie, Oceania, Tis For Thee, je přímým odkazem na Spojené státy (z „America (My Country, ‚Tis of Thee)“), stejně jako, jak se domnívá, použití znaku dolaru jako jmenovatele oceánské měny.
.