„Arthur Miller: Nový dokumentární film HBO o dramatikově životě a díle natočila a režírovala Millerova dcera Rebecca, která pro něj sbírala materiál více než dvacet let. Často se jí podařilo natáčet z intimních nebo raritních úhlů pohledu: její otec porcoval čerstvě upečené kuře, četl noviny, zvedal z podlahy modré džíny a znovu si je oblékal. „Měla jsem pocit, že jsem jediná filmařka, kterou k sobě pustil tak blízko, abych opravdu viděla, jaký je,“ vysvětluje v jednom z prvních voice-overů. V rozhovoru Millereprojevuje hlubokou inteligenci a téměř nadpřirozený půvab – oceňuje nesmyslnost i nádheru života. Když přemýšlí o svých zkušenostech, často řekne něco nenuceného, ale nesnesitelně hlubokého, například: „Lidé se mění mnohem obtížněji, než jsem si myslel.“ (Uf.)
Pětapadesátiletá Rebecca působí také jako filmařka, spisovatelka a malířka a je vdaná za herce Daniela Day-Lewise. Je dítětem z Millerova třetího manželství s rakouskou fotografkou IngeMorath. Romantické vztahy jejího otce zabírají značnou část filmu. V roce 1940 se Miller oženil s Mary Slattery, v roce 1951 se seznámil s MarilynMonroe. „Najednou mi to nestačilo,“ přiznává Miller o svém prvnímmanželství. Začali si s Monroe vyměňovat dopisy, které byly plnésmutku. Následujících pět let se Miller snažil zpracovat své pocity viny a hněvu: „Už jsem nevěděl, co chci, rozhodně ne konec manželství, ale myšlenka, že bych Marilyn vyřadil ze svého života, byla nesnesitelná,“ píše ve své autobiografii „Timebends“ z roku 1987. Každý den chodil do práce kolem výřezu Monroe v životní velikosti – slavného záběru z filmu „The Seven Year Itch“, na kterém se směje a její bílá sukně se kolem ní vlní.
Miller bez ní nakonec nemohl žít. Jeho korespondence sMonroem se stávala dechberoucí, zoufalá: „Prostě si myslím, že bych opravdu zemřel, kdybych tě někdy ztratil,“ psal. „Je to, jako bychom se narodili ve stejné ráno, kdy na této zemi ještě žádný jiný život neexistoval.“ Vzali se v roce 1956, ale v roce 1961 se rozvedli. V roce 1962 se předávkovala prášky na spaní. Když o ní Miller mluví, zní to zároveň jako zamilovanost i porážka.
Miller se v padesátých letech radikalizoval a stejně jako mnoho jeho kolegů byl vyšetřován sněmovním výborem pro neamerickou činnost. Nakonec byl shledán vinným z pohrdání Kongresem, protože odmítl poskytnout jména lidí, které viděl na schůzíchKomunistické strany. „Ve Spojených státech se rozvíjel určitý druh lidového fašismu,“ vysvětluje Miller. Tento debakl se stal podnětem k tvorbě (u Millera máte pocit, že všechno se nakonec stalo podnětem k tvorbě) a v roce 1953 napsal „The Crucible“, hru údajně o salemských čarodějnických procesech.Je to také trefná alegorie mccarthismu a syrová ukázka druhu bobtnající, oslepující paniky, která se může zmocnit, když se lidé cítí skutečně bezmocní.
Miller se v roce 1962 oženil s Inge Morathovou a byli spolu dalších čtyřicet let. V té době už Miller snad neměl tak koláčové představy o lásce. „Líbíš se mi. Jsem znechucen sám sebou, svou vykořeněností. A taky se stydím,“ napsal jí. „Nemůžu o tolika věcech mluvit s nikým jiným než s tebou. Někdy se cítím pronásledován otázkou, zda je něco, jakýkoli cit, věčný.“ Miller se snažil dát tomu všemu na stránce smysl. Film obsahuje dojemné a pronikavé rozhovory s dramatikem Tony Kushnerem – snad jediným Millerovým skutečným vrstevníkem – a se scenáristou a režisérem Mikem Nicholsem. Oba obdivně hovoří o Millerově schopnosti sublimovat vlastní bolest do prózy.
Film se také odvážně zabývá Danielem Millerem, Millerovým synem s Morathem, který se v roce 1966 narodil s Downovým syndromem a krátce nato byl umístěn do ústavu. „Zjistil jsem, že nepochybuji o závěrech lékařů, ale cítím k němu lásku,“ napsal si Miller v roce 1968 do svého deníku. „Neodvažoval jsem se ho dotknout, abych neskončil tím, že si ho vezmu domů, a plakal jsem.“ Ačkoli se Miller o Danielovi ve své autobiografii nezmínil, souhlasil s tím, že si o něm s Rebeccou promluví – k rozhovoru však nikdy nedošlo. „Měla jsem příležitost dokončit tenhle film v devadesátých letech, ale nevěděla jsem, jak ho dokončit, aniž bych mluvila o svém bratrovi, a nevěděla jsem, jak to udělat,“ vysvětluje Rebecca ve voice-overu. „Řekla jsem to svému otci a on mi nabídl, že o tom udělá rozhovor. Odložila jsem to. Dlouho jsem to odkládala, měla jsem děti a začala jsem točit jiné filmy a on zemřel.“
Film se nápadně nevěnuje Millerově poslední přítelkyni, malířce Agnes Barleyové, které bylo v době jeho smrti čtyřiatřicet let. Barleyová se s Millerem seznámila několik měsíců po Morathově smrti, v roce 2002, a téhož roku se přestěhovala do jeho domu v Roxbury ve státě Connecticut. Deník DailyNews ve svém bulvárním sloupku naznačil, že Rebecca a Day-Lewis neschvalovali tento vztah a jeho více než padesátiletý věkový rozdíl a že požádali Barleyovou, aby po Millerově smrti v roce 2005 opustila jeho majetek. Přesná dynamika vztahuMillera a Barleyové zůstává nejasná – některé zdroje uvádějí, že byli zasnoubeni.
S Millerem jsem se jednou krátce setkal. Bylo mu sedmaosmdesát a byl pozván, aby promluvil na postgraduálním semináři, který jsem vedl na Kolumbijské univerzitě, na téma paměť jako druh literárního motoru. (Vedl ho skvělý básníkHonor Moore, Millerův přítel a soused z Roxbury.) Seděli jsme kolem mohutného dřevěného stolu – stejného, u kterého jsme se scházeli, abychom rozebírali své vlastní příběhy a snažili se vyčíst, co děláme špatně a co (pokud vůbec něco) děláme dobře. Vzpomínám si, že jsem se cítil ohromen, když Miller vešel do místnosti. Měl blízko k tolika výjimečným okamžikům nebo se na nich podílel a „Smrt obchodního cestujícího“ je tak formativní a zásadní americký text, na jaký si dokážu vzpomenout. Ačkoli Miller už tehdy vypadal na svůj věk, mluvil o zvláštní a obtížné práci spisovatele s bystrostí a ostrostí, která mi připadala ohromující. Zdálo se, že na něco přišel.
V roce 2015, v den stého výročí Millerova narození, nastudoval belgický režisér Ivo vanHove v divadle Lyceum na Broadwayi minimalistickou inscenaci „Pohled z mostu“. S přítelem jsme dostali lístky na premiéru. Hra se odehrává v Red Hooku v Brooklynu. „Je to chudinská čtvrť, která stojí naproti zálivu na mořské straně Brooklynského mostu,“ píše Miller. „Je to jícen New Yorku, který polyká tonáž světa.“ Pokud jste tam někdy strávili nějaký čas, při pohledu na Buttermilk Channel ze špičky Valentinova mola, pochopíte, že Red Hook – se svým rozlehlým a opuštěným nábřežím s výhledem na Sochu svobody – je místem, které v sobě skrývá jistou dávku touhy.
„Pohled z mostu“ je tragédií v řeckém slova smyslu. Eddie Carbone, ženatý přístavní dělník, se zamiluje do své osiřelé neteře Catherine. Jeho situace – podobně jako všechny zuřivé, neústupné, dravé lásky – je od počátku odsouzena k zániku a stává se stále neudržitelnější, protože Eddie, který je zjevně vyděšený, činí stále podivnější a strašnější rozhodnutí. „Jeho hodnotu vytváří z velké části jeho věrnost kodexu jehokultury,“ napsal Miller v roce 1960 v úvodu ke hře.“Neviditelně, aniž by o tom musel mluvit, se připravoval vyvolat na sebe hněv svého kmene.“
Millera zajímají nesmiřitelné choutky – v dopisech Monroeovi lze vycítit jeho vlastní – a způsoby, jakými jsme za ně trestáni. Ta část s trestem je důležitá: „Jedním slovem, byl jsem unavený z pouhého soucitu v divadle,“ napsal Miller v úvodu ke knize „Pohled z mostu“. Chtělo by to mimořádnou nadutost, abychom Eddieho nazvali „špatným“ ve smyslu soudného dne, ale on přesto špatně zvládá svůj chtíč a závist neodpustitelným způsobem. Kdykoli jsem se přistihla, že s ním soucítím, cítila jsem obrovský stud – Catherine je teprve sedmnáct a Eddieho považuje za otcovskou postavu, jejíž důvěru systematicky pošlapává a zneužívá. Přesto mi jeho situace připomíná větu z filmu Smrt obchodního cestujícího: „Není to ten nejlepší charakter, jaký kdy žil,“ říká Linda Lomanová o svém manželovi Willym. „Ale je to člověk a děje se mu strašná věc. Takže je třeba mu věnovat pozornost.“
Van Hoveova inscenace vyvrcholila doslova krvavou lázní: divokým a abstraktním závěrem. Poté jsme se s mým společníkem vydali směrem kRudy’s, bezbožné hospodě na Deváté avenue, kde návštěvníci stále dostávají ke každému nápoji hot dog zdarma. Nevzpomínám si, o čem jsme se bavili, jen že jsme chmurně žvýkali hotdogy.Miller je expert na zdůrazňování lidské slabosti, a to jak v rodině, tak mimo ni – všech způsobů, jak se navzájem zrazujeme a ničíme. V jeho hrách často vystupují starší, selhávající muži, kteří matou a děsí své děti. To musí být jedna z nejtrýznivějších věcí, které člověk může snést: vlastní dítě se na vás dívá s rozčarováním. Pohled na něj na jevišti je zničující. „Nejlepší dílo, které kdy kdo napíše, je dílo, které je na pokraji ztrapnění,“ říká Miller ve filmu. „Vždycky. Je to nevyhnutelné.“
„Arthur Miller: Arthur Miller: „Spisovatel“ také vypráví o Millerových problémech v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy jeho dílo začalo být považováno za nemoderní – Broadway už byla příliš zatuchlá a nepodstatná, než aby na ní mladým lidem záleželo. „Divadlo ztratilo svou prestiž. Mladí lidé hledali své myšlenky a pocity úplně jiným směrem,“ vysvětluje Millere. Najednou pro něj bylo těžké zjistit „smysl toho všeho“. V roce 1968 se v článku o jeho hře „The Price“ v Timesech objevila otázka, zda Miller stále reaguje na problémy doby: „The Crucible“ je už patnáct let starý. Pro generaci, která nemá potřebu uctivě přikyvovat jménu Arthura Millera, zní hra o lidské odpovědnosti, když ne přímo nepochopitelně, tak přinejmenším staromódně,“ napsala kritička Joan Barthelová.
Miller v ní přesto pokračoval. V letech 1968-2004 napsal dvacet her. „Neměl jsem pocit, že by to někoho zajímalo. Měl jsem pocit, že křičím do prázdna,“ říká. Přesto – co jiného mohl dělat? „Psaní bylo jeho prací a smyslem života. Název filmu vlastně pochází z Millerovy odpovědi na otázku, jak by chtěl, aby zněl jeho nekrolog. „Spisovatel,“ odpověděl. „To je vše. To by mělo vypovídat o všem.“