Podmiňování

Úvod do klasického a operantního podmiňování v psychologii

Podmiňování v psychologii chování je teorie, podle níž lze reakci („odpověď“) člověka nebo zvířete na objekt nebo událost („podnět“) změnit „učením“ neboli podmiňováním. Nejznámější formou je klasické podmiňování (viz níže) a Skinner na něj navázal a vytvořil operantní podmiňování.

Pavlovův objev podmiňování

Tento způsob učení prokázaly pokusy Ivana Pavlova, který se rozhodl zkoumat podmiňování poté, co při samostatných žaludečních testech zjistil, že jeho pokusní psi začali slintat nejen tehdy, když jim byl předložen masový prášek, ale co je důležitější, když se k nim přiblížila osoba, která je krmila. Psi byli nechtěně vycvičeni klasickým podmiňováním, aby si osobu, která je krmila, spojili se samotným jídlem, a reagovali podobným způsobem (sliněním) na podavače. Tomuto jevu se říká reakce na podnět (SR), kdy se slinění stává reakcí na podnět osoby, která psy krmí:

Na začátku pokusů:

• Nepodmíněný/neutrální podnět (US/NS) je osoba, která přišla psy nakrmit, než začalo slinění v důsledku její přítomnosti.
• Nepodmíněnou reakcí (UR) bylo, aby psi neslinili.

Na konci pokusů, kdy byly nepodmíněný podnět a reakce podmíněny:

• Podmíněným podnětem (CS) se stává osoba přicházející krmit psy, která stimuluje podmíněnou reakci:
• Podmíněnou reakcí (CR) se stává slinění (normálně reflexní akce na podporu trávení, když se chystá krmení) při pohledu na osobu.

Po objevení tohoto asociativního učení ze strany psů se Pavlov rozhodl provést další výzkum specifický pro podmiňování…

Klasické podmiňování

Nejslavnější experiment tohoto fyziologa týkající se podmiňování navazoval na tento výzkum. Cílem experimentu, běžně označovaného jako „Pavlovovi psi“, bylo podmínit psy, aby si otevření dveří spojili s časem krmení. Tím, že Pavlov zvolil jako nepodmíněný podnět zvonek namísto osoby přicházející psy nakrmit, jak tomu bylo v jeho předchozích testech, poskytoval psům podnět, s nímž krmení nesouviselo.

V době krmení se otevřely dveře a následně bylo podáno krmení. Zpočátku se při otevření dveří sliny nevylučovaly, ale postupem času se podnět stal podmíněným, a když se dveře otevřely, ale potrava nebyla poskytnuta, sliny se stále objevovaly, což naznačuje, že otevření dveří se stalo podmíněným podnětem.

Instrumentální učení

Rozšíření klasického podmiňování vymyslel Edward Thorndike (1874-1949), který umístil kočky do krabice se skládačkou. Pobídka v podobě ryby jako potravy byla umístěna mimo krabici, což dalo kočkám důvod, aby se pokusily z krabice uniknout. Zpočátku se jim nedařilo uniknout a na svobodu se dostaly až po vyražení zámku krabice. Postupem času se naučily, že odklopení západky jim umožní útěk, a tak se doba strávená uvězněním v krabici s hlavolamem zkracovala s tím, jak se zvyšovala jejich znalost, jak ji opustit.

Thorndike toto podmiňování v roce 1911 označil jako „zákon účinku“: pozitivní výsledek situace vedl k ražení určitého chování (v případě krabice s hlavolamem bylo raženo otevření západky). Naopak, pokud je výsledek nežádoucí – kdyby byly kočky v důsledku opuštění krabice potrestány -, činnost, která k němu vedla, by se vydupala – stala by se méně častou.

Operantní podmiňování a posilování

V roce 1938 provedl B. F. Skinner experiment s krysami v klecích v „operantní podmiňovací komoře“ – Skinnerově krabici -, které se prostřednictvím operantního podmiňování naučily, že pokud stisknou páku, uvolní se pro ně potrava. Při operantním podmiňování hraje klíčovou roli posilování:

Typ posilování:	Popis:	Tendence chovat se určitým způsobem:
Pozitivní posilování	Zavádí se podnět, který motivuje k určitému chování. Např. odměna v podobě granule s potravou ve Skinnerově krabici.	Zvýšení
Negativní posílení	Zavádí se žádoucí podnět, který brání určitému chování.	Posilnění
Pozitivní trest	Při určitém chování subjektu se zavádí nežádoucí trest (např. elektrický šok), který od takového chování odrazuje.	Odstranění
Negativní posílení	Odstranění žádoucího podnětu (např. potravy), aby se zabránilo určitému chování.	Podmínění

Klíčový rozdíl mezi operantním a klasickým podmiňováním spočívá v tom, že první z nich vytváří asociace na základě výsledku chování subjektu a výsledku, který vyvolává jako sekundární efekt, zatímco klasické podmiňování se primitivněji soustřeďuje na samotné chování.

Příklady podmiňování

Pes, který obdrží pozitivní pozornost poté, co přinese klacek zpět svému majiteli, se naučí spojovat přinesení předmětu zpět s příznivou pozorností – pozitivním posílením.

Potkan v kleci s elektrifikovanou podlahou se naučí, že stisknutím páčky se elektrický šok zastaví – negativní posílení.

Kočka, na kterou se křičí za to, že poškrábala nábytek, je odrazována od toho, aby to opakovala – pozitivní trest.

Dítě, kterému není dovoleno sledovat televizi poté, co se špatně chová, si spojuje špatné chování s absencí odměny – negativní trest.

Kritiky

• Podmiňování má četné praktické využití v každodenním výcviku a vzdělávání. Při výcviku zvířat se běžně používá podmiňování, přičemž potravní pamlsky jsou formou pozitivního posílení dobrého chování.
• Zobecnění asociace: Nebezpečí, zejména u výše popsaných pozitivních trestů, spočívá v tom, že subjekt může začít spojovat nežádoucí posílení s jinými než původně zamýšlenými podněty. To se ukázalo ve Skinnerově experimentu s malým Albertem, v němž Albert při pohledu na bílou krysu uslyšel hlasitý zvuk. Kromě averze vůči bílým krysám však Albert získal fobii ze všeho, co se jí podobalo – včetně například bílých vousů.

Viz také:

• Jaké problémy mohou ovlivnit klasické podmiňování?
• Kritika klasického podmiňování (v hlavním článku Teorie podnět-odpověď)

.