Ceny a la carte jsou často požadovanou, ale zřídkakdy poskytovanou možností kabelových a satelitních distribučních služeb. V USA zastánci tohoto modelu argumentují tím, že by přinesl nižší ceny, zatímco odpůrci tvrdí, že balíčkování nabízí větší hodnotu pro zákazníky a rozmanitost programů.
KanadaEdit
V Kanadě je služba a la carte vyžadována zákonem od prosince 2016. Tato legislativa pochází přinejmenším z roku 2012, kdy Kanadská komise pro rozhlasové, televizní a telekomunikační vysílání (CRTC) rozhodla, že spotřebitelé by měli mít možnost předplatit si jednotlivé kanály, ale čím méně kanálů si zakoupí, tím vyšší bude cena za každý z nich. Žádný časový rámec nebyl stanoven. V říjnu 2013 ministr průmyslu James Moore prohlásil, že Kanaďané „by neměli platit za balíčky televizních kanálů, které nesledují“, a naznačil, že konzervativní vláda země usnadní předplatitelům nákup jednotlivých kanálů.
Dne 1. prosince 2016, podle politiky zavedené CRTC 19. března 2015, byli všichni poskytovatelé televizního vysílání v Kanadě povinni nabízet systém a la carte. Ceny kanálů se obvykle pohybovaly mezi 4 a 7 dolary, takže balíčky byly výhodnější pro všechny, kromě těch nejspořivějších předplatitelů. Spotřebitelé se k těmto nabídkám stavěli nedůvěřivě, ale analytici nebyli překvapeni a argumentovali tím, že se od odvětví očekává, že bude chránit své hospodářské výsledky. CRTC sice požadovala základní nabídku místních televizních služeb a nařídila, aby kanály stály 25 dolarů nebo méně, ale neregulovala ceny jednotlivých stanic.
IndieEdit
3. září 2007 vydal indický telekomunikační regulační úřad (TRAI) nařízení o propojení telekomunikací (vysílání a kabelové služby) (čtvrtá novela) z roku 2007, které vstoupilo v platnost 1. prosince; pravidla vyžadují, aby všichni provozovatelé vysílání nabízeli kanály na bázi a la carte. Nařízení uvádí: „Všichni provozovatelé vysílání budou povinně nabízet všechny své kanály na bázi a la carte provozovatelům DTH. Kromě toho mohou nabízet také balíčky, ale nebudou žádného provozovatele DTH nutit, aby celý balíček zahrnoval do jakéhokoli balíčku, který provozovatelé DTH nabízejí svým předplatitelům“. Před přijetím nařízení měli pouze zákazníci v oblastech pokrytých systémem podmíněného přístupu (CAS) a kabelové systémy poskytující tyto služby možnost volby, zda si koupí pouze kanály, o které mají zájem. TRAI zasáhla poté, co si provozovatelé DTH stěžovali, že je provozovatelé vysílání nutí přenášet kanály, které nechtějí. V nařízení o telekomunikačních (vysílacích a kabelových) službách (druhá) sazba (osmá změna) z roku 2007 (revize dřívějšího nařízení vydaného 4. října 2007) bylo provozovatelům vysílání nařízeno nabízet kabelovým operátorům všechny kanály na bázi a la carte. Stejně jako předchozí nařízení týkající se provozovatelů DTH nabylo toto nařízení účinnosti 1. prosince 2007. Umožňovalo také nabízet balíčky spolu s nabídkou a la carte.
Několik provozovatelů vysílání, například STAR India, Zee Turner, Set Discovery a Sun TV, napadlo nařízení TRAI u odvolacího soudu pro řešení telekomunikačních sporů (TDSAT). Dne 15. ledna 2008 TDSAT odmítl přiznat odkladný účinek odvolání napadajícího nařízení TRAI; TDSAT námitky provozovatelů vysílání zamítl. Agentura později zrušila tarifní režim TRAI z prosince 2007. TRAI napadla nařízení TDSAT u Nejvyššího soudu a v řízení dne 22. července 2010 uvedla, že „v analogovém, neadresném prostředí je úřad toho názoru, že a la carte by nemělo být povinné na velkoobchodní úrovni, protože technologická omezení v každém případě znemožňují, aby výhody poskytování a la carte byly přeneseny na účastníky“.
TRAI nařídil, že zákazníci placené televize v Indii musí mít možnost volného výběru kanálů, nikoliv být nuceni k výběru balíčků, a vynutil si lhůtu pro provedení změn do ledna 2011. V příkazu se uvádí: „Každý poskytovatel služeb, který poskytuje vysílací služby nebo kabelové služby svým předplatitelům pomocí adresného systému, musí svým předplatitelům nabízet všechny placené kanály na bázi la carte a musí stanovit maximální maloobchodní cenu za každý placený kanál“. Společnosti Tata Sky, Airtel digital TV, Videocon d2h, In Digital a Reliance Digital TV zavedly možnosti a la carte v lednu 2011.
Spojené státyEdit
Ve Spojených státech amerických se precedens, kdy distributoři spojují kanály do balíčků, místo aby je nabízeli a la carte, objevil krátce po přijetí zákona o ochraně spotřebitele kabelové televize a hospodářské soutěži z roku 1992, který umožnil provozovatelům vysílání požadovat od distributorů kompenzaci výměnou za retranslaci signálu. Větší vysílací společnosti nevyjednávaly o vyšších poplatcích, ale o zařazení svých novějších, méně známých, neterestrických kanálů. Například Fox získal distribuci pro FX; NBC pro CNBC. Proto bundling nebyl pro distributory jen marketingovou volbou, ale smluvní povinností.
Odpor průmyslu vůči programům a la carte se v USA zakořenil i v době poklesu. V roce 2011 například kombinovaná ztráta 1,2 milionu předplatitelů společností Comcast a Time Warner Cable vyvolala zvěsti, že sami distributoři programů budou tlačit na uvolnění alespoň některých svých služeb. Kabelový analytik Craig Moffett tvrdil, že upravený model a la carte, který se skládá z menších programových úrovní, je ekonomicky schůdnější jak pro distributory, tak pro zákazníky. Společnost Time Warner Cable v té době experimentovala s takovou nabídkou v omezeném zkušebním provozu pod názvem TV Essentials. Analytik společnosti IDC Gary Ireland označil takovéto hubené balíčky za „pouhé místo pro a la carte“ a předpověděl, že poptávka spotřebitelů po tomto cenovém schématu nakonec zvítězí. Na konci roku 2015 se 20,4 % amerických domácností buď vzdalo kabelových služeb, nebo si je vůbec nepředplatilo.
DebataEdit
SupportEdit
Důvody pro a la carte se soustředily na úsporu nákladů pro předplatitele. V roce 2006 předložil Kevin Martin, tehdejší předseda Federální komise pro komunikace (FCC) a jeden z nejznámějších zastánců tohoto cenového schématu, Kongresu zprávu, v níž tvrdil, že spotřebitelé by v průměru ušetřili 13 % měsíčního předplatného kabelové televize, kdyby si mohli předplatit pouze kanály, které skutečně sledují.
V květnu 2013 předložil americký senátor John McCain zákon, který by prostřednictvím regulačních pobídek podporoval programátory a distributory, aby nabízeli služby a la carte. Odvolával se na průzkum FCC, podle něhož náklady na rozšířenou základní kabelovou televizi fakticky vzrostly z přibližně 25 USD měsíčně v roce 1995 na více než 54 USD, což výrazně převyšuje inflaci. Jak v té době předpovídali pozorovatelé i sám McCain, zákon neprošel.
15. června 2019 přijal stát Maine právní předpis, který vyžaduje, aby provozovatelé kabelových systémů „nabízeli předplatitelům možnost individuálního nákupu přístupu ke kabelovým kanálům nebo programům na kabelových kanálech“. Brzy následovala dvojice žalob, jejichž cílem bylo toto opatření zablokovat. Mezi žalobci v první z nich jsou společnosti Comcast, Fox, CBS a Disney, které tvrdí, že federální zákony mají přednost před státními právními předpisy, pokud jde o diktování „způsobu prezentace kabelových programů spotřebitelům“. Druhou žalobu podala organizace NCTA, která zastupuje širokopásmové a kabelové služby.
OpoziceEdit
Opozice proti programům a la carte se částečně soustředila na rozmanitost programů. Když jsou kanály sdruženy do velkých předplatitelských úrovní, je pravděpodobnější, že méně populární výklenkové kanály přežijí, protože jejich náklady nesou jak diváci, tak i nediváci. V roce 2008 Národní kongres černošských žen a čtrnáct dalších skupin argumentovalo v dopise adresovaném FCC tím, že ceny a la carte by „zničily“ programovou rozmanitost. Z podobných důvodů se proti cenám a la carte postavil i televizní evangelista Jerry Falwell, který se obával, že tento cenový model vyřadí z vysílání křesťanské vysílatele, ačkoli ne všichni náboženští vysílatelé s ním souhlasili.
Odpůrci cen a la carte se odvolávali také na ekonomické důvody a tvrdili, že domnělé úspory nákladů v důsledku cen a la carte by byly pro většinu předplatitelů iluzorní a dramaticky by snížily příjmy provozovatelů programů. Analýza amerického trhu provedená investiční bankou a společností Needham & Company v prosinci 2013 dospěla k závěru, že systém a la carte by snížil hodnotu spotřebitelů v odvětví o 80 až 113 miliard dolarů, stál by nejméně 45 miliard dolarů na reklamě a zrušil by nejméně 124 kanálů a přibližně 1,4 milionu pracovních míst souvisejících s médii. Společnost založila své odhady na předpokladu, že průměrné roční provozní náklady zábavního kabelového kanálu činí 280 milionů dolarů, což by vyžadovalo nejméně 165 000 diváků, aby bylo dosaženo rentability. Na základě sledovanosti v roce 2012 by tak zůstalo v provozu přibližně 56 kanálů. Analytička Laura Martinová doporučila, aby byl současný obchodní model balíčkového odstupňovaného předplatného zachován beze změn.
V květnu 2014 Josh Barro ve sloupku v New York Times poukázal na akademický výzkum, který dospěl k závěru, že systém a la carte by nebyl pro zákazníky výhodný. Napsal, že typický předplatitel by v rámci uvolněného systému platil „o něco více za kabelovou televizi, přičemž by sledoval o něco méně kanálů“. Studie Stanfordovy univerzity z roku 2011, kterou Barro citoval, simulovala přechod na systém la carte u předplaceného balíčku 49 kanálů. Výzkumníci dospěli k závěru, že předplatitelé by zaplatili o 103,0 % více na poplatcích předávaných distributory, zatímco blahobyt spotřebitelů by se pravděpodobně zhoršil a změnil by se mezi -5,4 % a 0,2 %. Důvodem je částečně efektivita: některé distribuční náklady jsou fixní bez ohledu na to, zda distributor poskytuje několik kanálů nebo mnoho. Pokud se k odběru přihlásí méně lidí, základní sazba předplatného se pravděpodobně zvýší. Kromě toho by provozovatelé programů dostávali méně příjmů z poplatků za přenos a z reklamy a hledali by u zbývajících diváků vyrovnání rozdílu. Někteří předplatitelé by však z nabídky a la carte profitovali, včetně těch, kteří se z balíčků kanálů odhlásili, ale mohli by si předplatit jen několik z nich, stejně jako předplatitelé bez zájmu o sport. Příležitostní sportovní fanoušci by naopak mohli platit vyšší sazbu.
Sportovní programyEdit
Do roku 2013 ovlivnily debatu příliš vysoké náklady na sportovní programy, které platí distributoři a které se přenášejí na předplatitele. Needhamova studie tvrdila, že vytvoření samostatné sportovní úrovně by snížilo příjmy odvětví o 13 miliard USD. Průkopník kabelové televize John C. Malone prohlásil, že pro předplatitele, kteří nemají zájem o televizní sport, představují náklady na „ujetá sportovní práva“ „vysokou daň“.
Nejvýraznějším příkladem byla národní sportovní síť ESPN, jejíž měsíční poplatek za předplatitele účtovaný distributorům v roce 2013 činil v průměru 5,54 USD, což je více než čtyřnásobek poplatku druhé nejnákladnější národní sítě. Podle zprávy deníku The New York Times mnoho předplatitelů platilo za ESPN prostřednictvím balíčků, ale nesledovalo ji. Ze 100 milionů domácností ve Spojených státech sledovalo ESPN v hlavním vysílacím čase ve druhém čtvrtletí roku 2013 pouze 1,36 milionu lidí. ESPN a její většinová mateřská společnost The Walt Disney Company označily bundling za velkou hodnotu a sílu pro programovou rozmanitost a tvrdily, že bez bundlingu by se měsíční poplatek za ESPN zvýšil na 15 dolarů. Následně se však osud sítě změnil a ta přišla o 10 milionů předplatitelů. Síť prošla dvěma koly propouštění, včetně přibližně 50 vysílacích pracovníků v dubnu 2017. Analytici tyto kroky považovali za součást změny způsobu distribuce programů ESPN, včetně očekávaného spuštění předplacené streamovací služby: funkčního ekvivalentu kanálu a la carte.
Zdrojem kontroverzí byly také regionální sportovní sítě prodávané v rámci balíčků. Významným příkladem byla dohoda společnosti Time Warner Cable, která zaplatila Los Angeles Dodgers 8,35 miliardy dolarů během 25 let za exkluzivní přenosy zápasů tohoto týmu na společně vlastněné televizní stanici SportsNet LA (od té doby přejmenované na Spectrum SportsNet LA) se záměrem přeprodat práva dalším regionálním distributorům. Největší poskytovatel satelitních služeb, společnost DirecTV, nabídl, že bude kanál přenášet na bázi la carte, a argumentoval tím, že SportsNet LA je nejdražší z pěti regionálních sportovních sítí a že nabídka v balíčku by nespravedlivě zatížila předplatitele společnosti. TWC odpověděla, že sdružené sportovní kanály jsou průmyslovým standardem, který DirecTV sama dodržuje na jiných trzích. Od konce sezóny 2017 spor vyústil v to, že přenosy zápasů Dodgers byly čtyři sezóny po sobě nedostupné pro většinu domácností v jižní Kalifornii.