Zvyk pořádat vzpomínkové akce (včetně kladení květin na pohřební místa) k uctění památky těch, kteří položili své životy ve vojenské službě, trvá již mnoho set, ne-li tisíců let. Ve Spojených státech byl tento zvyk již dávno formalizován vytvořením Dne památky (dříve známého jako Den dekorací), federálního svátku, který se slaví poslední pondělí v květnu a připomíná muže a ženy, kteří zemřeli při službě v ozbrojených silách Spojených států. Tradičně každý rok prezident Spojených států (nebo v jeho nepřítomnosti jiný vysoce postavený vládní úředník) navštíví v den Memorial Day Arlingtonský národní hřbitov, aby uctil všechny Američany, kteří zemřeli při vojenské službě své zemi, a zúčastní se symbolického obřadu kladení věnců u Hrobu neznámých:
ZNEJTE SVOU HISTORII:
Den památky byl založen bývalými otroky 1. května 1865 v Charlestonu ve státě Severní Karolína na počest 257 mrtvých vojáků Unie, kteří byli pohřbeni v hromadném hrobě v zajateckém táboře Konfederace. Těla vykopali a dva týdny pracovali na tom, aby je řádně pohřbili jako poděkování za boj za svobodu. Poté uspořádali průvod 10 000 lidí v čele s 2 800 černošskými dětmi, kde pochodovali, zpívali a oslavovali.
Ve formálním smyslu vznikl moderní Den památky obětí války rozkazem vydaným v roce 1868 genmjr. Logana, vrchního velitele Velké armády republiky, o každoroční výzdobě válečných hrobů:
Tři roky po skončení občanské války, 5. května 1868, ustanovil šéf organizace veteránů Unie – Velké armády republiky (GAR) – Den výzdoby (Decoration Day) jako dobu, kdy má národ květinami ozdobit hroby padlých ve válce. Generálmajor John A. Logan prohlásil, že Den dekorací by se měl slavit 30. května. Předpokládá se, že toto datum bylo vybráno proto, že po celé zemi budou kvést květiny.
První velká slavnost se toho roku konala na Arlingtonském národním hřbitově na druhém břehu řeky Potomac ve Washingtonu.
Obřad se soustředil kolem smutečně zahalené verandy arlingtonského sídla, které bylo kdysi domovem generála Roberta E. Lee. Obřadům předsedali různí washingtonští představitelé, včetně generála a paní Ulyssese S. Granta. Po projevech prošly hřbitovem děti z Domova sirotků vojáků a námořníků a členové GAR, kteří položili květiny na hroby Unie i Konfederace, odříkali modlitby a zazpívali hymny.
V pravém slova smyslu byl Den vzpomínek na oběti války Kongresem ustanoven jako federální svátek až v roce 1971. Bez ohledu na to, kdy mohl být Den dekorací (nebo Den vzpomínek) oficiálně ustanoven, však dodnes pokračují debaty o tom, kdy a kde přesně se ve Spojených státech konal první obřad tohoto druhu. V květnu 1966 bylo město Waterloo ve státě New York označeno za „rodiště Dne vzpomínek“ prostřednictvím usnesení Kongresu a prezidentské proklamace připomínající vlasteneckou slavnost konanou v tomto městě o sto let dříve:
Příběh Dne vzpomínek začíná v létě roku 1865, kdy významný místní lékárník Henry C. Welles, se na jednom společenském setkání zmínil několika svým přátelům, že při chvále žijících veteránů občanské války by bylo dobré vzpomenout na mrtvé vlastence položením květin na jejich hroby. Z tohoto návrhu nic nevzešlo, až na jaře následujícího roku tuto myšlenku znovu přednesl generálu Johnu B. Murrayovi. Murray, hrdina občanské války a silný vlastenec, tuto myšlenku z celého srdce podpořil a shromáždil podporu veteránů. Výbor místních občanů v čele s Wellesem a Murrayem vypracoval plány na dokonalejší oslavy.
5. května 1866 byla vesnice vyzdobena vlajkami na půl žerdi, zahalena evergreeny a smuteční černí. Veteráni, občanské spolky a obyvatelé v čele s generálem Murrayem pochodovali za tónů válečné hudby na tři vesnické hřbitovy. Tam se konaly působivé obřady a hroby vojáků byly vyzdobeny. O rok později, 5. května 1867, se obřady opakovaly. V roce 1868 se Waterloo připojilo k dalším obcím a v souladu s rozkazy generála Logana uspořádalo 30. května jejich oslavy. Od té doby se koná každoročně.
Waterloo uspořádalo první oficiální, celou obcí každoročně pořádaný obřad dne věnovaného uctění válečných obětí. Dne 7. března 1966 stát New York uznal Waterloo proklamací podepsanou guvernérem Nelsonem A. Rockefellerem. Následovalo uznání ze strany Kongresu Spojených států amerických, když Sněmovna reprezentantů a Senát 17. května 1966 jednomyslně přijaly Souběžnou rezoluci Sněmovny reprezentantů č. 587 a 19. května 1966 Souběžnou rezoluci Sněmovny reprezentantů č. 587. Ta zněla částečně takto: „
Dne 26. května 1966 podepsal prezident Lyndon B. Johnson prezidentskou proklamaci, v níž uznal Waterloo za rodiště Dne vzpomínek.
Nicméně desítky dalších míst si na základě různých kritérií stále činí nárok na to, že jsou skutečným rodištěm moderního Dne vzpomínek, a novější historické studie dospěly k závěru, že všechna tato tvrzení (včetně Waterloo) jsou apokryfní:
Podle údajů Ministerstva pro záležitosti veteránů Spojených států amerických si zhruba dva tucty míst nárokují být prvotním zdrojem svátku, což je tvrzení, které lze nalézt na pamětních deskách, webových stránkách a v zarputilých prohlášeních místních historiků po celé zemi.
Každé město má však zřejmě jiná kritéria: zda jeho obřad byl skutečně nejstarším, při němž se uctili mrtví z občanské války, nebo prvním, o němž se doslechl generál Logan, či prvním, který vymyslel celonárodní, opakující se den.
Ženy v Boalsburgu, Pa., která si činí nárok na to, že je rodištěm tohoto svátku, začaly každoročně zdobit hroby již v říjnu 1864. V Carbondale ve státě Ill. a jeho okolí se podle Historické společnosti okresu Jackson na dvou různých hřbitovech nacházejí dvě značky s tímto tvrzením. James H. Ryan, armádní plukovník ve výslužbě, sestoupil do Loganových archivů a přišel s pádným argumentem pro město, kde žije, Petersburg, Va.
Toto je – čtenáři, prosím, berte na vědomí – jen částečný a v žádném případě ne konečný seznam.
Množství míst, která si pro sebe nárokují status rodiště Dne památky, není všechno na Severu; mnoho uchazečů jsou jižanská města, která byla během občanské války součástí Konfederace:
Columbus, Miss, bylo nemocničním městem a v mnoha případech i pohřebištěm obětí Unie i Konfederace ze Shilohu, které sem přivážely vlaky. A právě v tomto Columbusu se 25. dubna 1866 z iniciativy čtyř žen, které se sešly ve dvanáctipatrovém domě na North Fourth Street, konal slavnostní průvod na hřbitov Friendship Cemetery.
Jak se vypráví, jedna z žen spontánně navrhla, aby vyzdobily hroby mrtvých z Unie i Konfederace, protože v každém hrobě byl něčí otec, bratr nebo syn. Právník z Ithacy ve státě New York jménem Francis Miles Finch si o tomto smířlivém gestu přečetl a napsal o obřadu v Columbusu báseň „The Blue and the Gray“, kterou v roce 1867 uveřejnil časopis The Atlantic Monthly.
Georgians o tom málo polemizují. Tvrdí však, že průvod v druhém Columbusu byl ve skutečnosti inspirován událostmi v jejich Columbusu.
Profesor Richard Gardiner zde žije teprve několik let, ale spojil se s účetním Danielem Bellwarem, zapáleným historickým slídilem původem z Detroitu, a společně sepsali akademickou práci, v níž předkládají argumenty pro Columbus, Ga.
„Dámy z Jihu ustanovily tento památný den,“ psaly emi> The New York Times 5. června 1868. „Chtěly tím Yankeeům naštvat; a nyní se Velká armáda republiky v odvetu a bez důstojnějších pohnutek rozhodla naštvat je tím, že přijala jejich plán vzpomínkových akcí.“
Ve své knize Race and Reunion: The Civil War in American Memory (Občanská válka v americké paměti) profesor David W. Blight uvedl argumenty pro Charleston v Jižní Karolíně jako místo zrodu Dne památky, neboť toto město bylo dějištěm neznámé (možná potlačené) akce z května 1865, která se konala na dostihovém závodišti proměněném ve válečné vězení a během níž osvobození lidé řádně pohřbili stovky mrtvých příslušníků Unie, kteří zde byli nalezeni, a poté uspořádali slavnostní obřad k vysvěcení hřbitova:
African Americans founded Decoration Day at the graveyment of 257 Union soldiers labeled „Martyrs of the Race Course“, May 1, 1865, Charleston, South Carolina.
„Prvního dne dekorací“, jak začala být tato událost v některých kruzích na Severu uznávána, se zúčastnilo odhadem deset tisíc lidí, většinou černých bývalých otroků. Během dubna postavilo dvacet osm černochů z jedné z místních církví na závodišti vhodnou ohradu pro pohřebiště. Zhruba za deset dní postavili deset stop vysoký plot ohraničující pohřebiště a upravili hroby do úhledných řad. Dřevěný plot byl obílen a nad bránou do ohrady byl postaven oblouk. Na oblouk namalovaný černým písmem dělníci napsali „Mučedníci ze závodiště“.
V devět hodin ráno 1. května začal průvod na tento zvláštní hřbitov, kdy tři tisíce černošských školáků (nově zapsaných do škol pro osvobozené) pochodovalo kolem závodiště, každý s náručí plnou růží a zpívali „Tělo Johna Browna“. Za dětmi následovaly tři stovky černošských žen zastupujících Vlastenecké sdružení, skupinu organizovanou za účelem distribuce oblečení a dalšího zboží mezi osvobozenými lidmi. Ženy nesly na pohřebiště koše s květinami, věnce a kříže. Vzájemná pomocná společnost, dobročinné sdružení černochů, pak pochodovala v kadenci kolem trati a na hřbitov, následována velkými zástupy bílých a černých občanů.
Všichni shodili své jarní květy na hroby ve scéně zaznamenané novinovým korespondentem: „Když všichni odešli, svaté mohyly – vrcholky, boky i prostory mezi nimi – tvořily jednu masu květů, nebylo vidět ani smítko hlíny; a jak z nich vánek roznášel sladké vůně, venku i mimo ně … mezi těmi, kdo znali smysl obřadu, bylo jen málo očí, které by nebyly zastřené slzami radosti.“ Zatímco dospělí pochodovali kolem hrobů, děti se shromáždily v nedalekém hájku, kde zpívaly „America“, „We’ll Rally Around the Flag“ a „The Star-Spangled Banner“.
Oficiální obřad svěcení vedli duchovní všech černošských církví v Charlestonu. Modlitbou, čtením biblických úryvků a zpěvem spirituálů dali černí charlestonští obyvatelé vzniknout americké tradici. Přitom deklarovali smysl války tím nejveřejnějším možným způsobem – svou prací, slovy, písněmi a slavnostním průvodem růží, šeříků a pochodujících nohou na starém plantážnickém závodišti.
Po posvěcení se davy shromáždily na tribuně závodiště, aby vyslechly asi třicet projevů důstojníků Unie, místních černošských duchovních a abolicionistických misionářů. Následovaly pikniky v okolí areálu a odpoledne celá brigáda unijní pěchoty, včetně barevných vojáků, pochodovala ve dvojité koloně kolem hrobů mučedníků a uspořádala cvičení na poli závodiště. Válka skončila a Den památky byl založen Afroameričany v rámci vzpomínkového a posvěcovacího rituálu.
Ačkoli dobové zprávy z Charleston Daily Courier popisují a dokumentují obřad, který se zde konal v roce 1865, a tato událost byla jedním z prvních známých obřadů podobných tomu, co dnes uznáváme jako Den památky, zda to byl skutečně první takový obřad a jaký vliv (pokud vůbec nějaký) mohl mít na pozdější obřady, je stále předmětem sporů. Profesor Blight jej označil za „první Memorial Day“, protože předcházel většině ostatních uchazečů, ale poznamenal, že nemá žádné důkazy o tom, že by vedl k výzvě generála Logana k vyhlášení národního svátku v roce 1868: „Mnohem více mě zajímá význam, který je v tom neuvěřitelném rituálu vyjádřen, než to, kdo je první,“ řekl.
Ve své knize The Genesis of the Memorial Day Holiday z roku 2014 dr. Richard Gardiner a Daniel Bellware dospěli k závěru, že zásluhu na vzniku Dne památky obětí války by pravděpodobně měla mít skupina žen v Columbusu ve státě Georgia, známá jako Ladies Memorial Association, která od roku 1866 pořádala každoroční oslavy původně nazvané „Memorial Day“, následně označované jako „Confederate Memorial Day“ poté, co (jak je uvedeno výše) seveřané v roce 1868 tuto událost kooptovali a zavedli svůj vlastní Den památky.