Jistě jste už viděli video s projevem generálního prokurátora a šéfa illinoiské nacistické pobočky Jeffa Sessionse před Národní asociací šerifů. Zde je citát za peníze z tohoto projevu:
„Úřad šerifa je kritickou součástí angloamerického dědictví prosazování práva. Nikdy nesmíme tento historický úřad erodovat.“
Můžete být tak trochu skoro ochotni považovat to za Sessionsovo přeřeknutí, nebo jeho formulaci přisoudit dlouholeté právnické mluvě (Sessions si zařazení slova „angloamerický“ do svého scénáře ad-liboval). Ale člověk samozřejmě může uklouznout jen tak často, než si uvědomíte, že svůj rasismus zase tak moc neskrývá. Koneckonců, není to tak, že by kvůli tomu Sessionse vyhodili. Donald Trump vás nevyhodí kvůli nějakému morálnímu principu; vyhodí vás jen tehdy, když se mu budete zdát problematičtí pro jeho vlastní potřeby a touhy. Sessionse pravděpodobně jednou vyhodí, ale bude to proto, že nevyhodil Roda Rosensteina, nebo proto, že se mu nepodařilo nakreslit srdíčka kolem Trumpova jména, než mu předal brífink. Nebude to proto, že by byl zrůda.
Více k věci: tím, že Sessions tak chvályhodně chválí šerify, mlčky schvaluje šerifskou práci novodobých Bull Connorů, jako jsou David Clarke a Joe Arpaio (více o nich za chvíli). A téměř jistě se mu dostává tichého uznání od yahoo Trumpových voličů, kteří v současnosti drží tento ubohý národ jako rukojmí. Když si jeho projev trochu přetočíte, uslyšíte, jak přiživuje mytologii Velkého amerického šerifa:
„Nezávisle zvolený šerif byl ochráncem lidu, který prostřednictvím volebního procesu udržuje donucovací orgány v blízkosti lidí a zodpovídá se jim.“
No, to je to, co si spousta Američanů ráda myslí, že šerifové dělají. Hraje to jejich nejtajnějším vlhkým snům o Wyattu Earpovi. Šerifové jsou stoičtí, dobří muži. Zásadoví muži. Muži, kteří udělají to, co je SPRÁVNÉ. Archetyp šerifa se objevuje v celé populární kultuře, od Rio Bravo po Probuzení mrtvých, a téměř vždy se v něm objevuje nějaký lidový, maloměstský muž zákona, který je nucen vzít věci do vlastních rukou, aby ochránil občany před všemi zlými lidmi. Je jako Superman zkřížený se zasraným vojákem. Šerifové si na tomto archetypu pochutnávají už léta a léta.
A přesto se to neslučuje se skutečnou historií. Naopak, historie amerických šerifů je plná děsivého násilí, rasismu a zneužívání moci. Vlastně bych se vsadil, že většina Američanů ani nedokáže říct, co to vlastně šerif je a co dělá. Já vím, že jsem to nedokázal ještě zhruba před dvěma dny. Prostě vám řeknou, že je to Velký policista. To je špatně.
Úřad šerifa je starý více než tisíc let. Vznikl už ve feudálních dobách, kdy král potřeboval „reeva“, který by obcházel rolníky a vybíral od nich daně. Pokud jste se někdy setkali s výběrčím, víte, jací jsou to sluníčkoví, báječní lidé. Angličané si toto povolání přinesli s sebou do Ameriky a díky téměř nekonečné rozmanitosti místních zákonů a jurisdikčních propletenců v této krásné zemi se dnes šerif může ocitnout v roli de facto univerzálního strážce zákona, který má nad svým malým lénem libovolné pravomoci, přičemž některé z nich jsou absolutní. Může vykonávat soudní příkazy, provádět pitvy (!), spravovat věznice, zajišťovat ostrahu, zadávat policejní služby sousedním oblastem, a dokonce vysílat sanitky. Některé státy, jako například Georgia, stále umožňují šerifům doslova shromáždit oddíl k výkonu zatykače. Mnoho měst, jako například Dallas nebo Los Angeles, má policejní oddělení i oddělení šerifa (nebude pro vás šokem, když se dozvíte, že oddělení šerifa v Los Angeles má za sebou historii násilí a korupce, která je srovnatelná s jejich kolegy z losangeleské policie). Pokud vám to připadá zbytečné a nadbytečné, tak to raději nevykřikujte na šerifa.
Připomeňme si působení šerifa Joe Corleyho z Montgomery County v Texasu, který byl v roce 1984 obviněn v soudním procesu z toho, že nařídil zmlátit vězně, a o deset let později byl v samostatné hromadné žalobě obviněn z „děsivého vzorce fyzického násilí a brutality … povzbuzování zástupců, aby používali fyzické násilí k trestání nespolupracujících osob ve vazbě“. V první žalobě byl Corley shledán odpovědným za škody a soudní poplatky ve výši více než 174 000 dolarů. Druhá žaloba byla zamítnuta. V současné době je po něm pojmenováno detenční centrum ICE.
Připomeňme si „Panamskou jednotku“, společnou protidrogovou jednotku úřadu šerifa okresu Hidalgo a policejního oddělení města Mission, která se nachází přímo na mexické hranici. Tuto jednotku údajně vytvořil šerif Lupe Treviño, aby mohl na oddělení přijmout vlastního syna, aniž by porušil zákon o nepotismu. Z jednotky se rychle stala skupina zabývající se krádežemi drog, která přebírala zabavené drogy (a hotovost) ze zátahů a vracela je zpět na ulici. Sám Treviño byl v roce 2014 odsouzen k pěti letům vězení za praní špinavých peněz.
Nebo vezměme v úvahu nechvalně známého šerifa Willise McCalla z Lake County na Floridě. Poté, co se McCall rozohnil nad rozhodnutím Nejvyššího soudu USA z roku 1951, který zrušil rozsudek nad dvěma černochy – Walterem Irvinem a Samuelem Shepherdem – obviněnými ze znásilnění, se osobně přihlásil k převozu vězňů k novému soudnímu procesu. Cestou předstíral potíže s autem, zastavil a oba muže zastřelil. Shepherd na místě zemřel. Irvin žil dost dlouho na to, aby byl znovu souzen a znovu shledán vinným. McCall nebyl v souvislosti se střelbou nikdy obviněn. Ve skutečnosti McCall sloužil jako šerif okresu Lake County ještě více než dvě desetiletí a jeho hrůzovláda zahrnovala bití, bombové útoky a nekonečné ohrožování. McCall zemřel v roce 1994. Z jeho syna vyrostl obviněný pedofil.
Připomeňme si tyto dva slavné (bývalé) šerify: Joe Arpaio a David Clarke. Clarke nechal duševně nemocného muže ve vazbě svého úřadu zemřít na dehydrataci. Arpaio zřídil proslulé stanové vězení, kde byla vězňům otevřeně odpírána lékařská péče. V Arpaiově péči zemřelo sto padesát sedm vězňů, z toho téměř čtvrtina sebevraždou. Členové Arpaiovy zásahové jednotky (ano, měl zásahovou jednotku) donutili štěně vběhnout do zuřícího požáru domu a zabili ho. Arpaio byl shledán vinným z pohrdání soudem, když v rozporu se soudním příkazem pokračoval v rasovém profilování obyvatel Arizony, aby mu později prezident Trump udělil milost. Nyní uvažuje o kandidatuře do Senátu. Mezitím se očekávalo, že Clarke – který se honosí vojenskou parádou, jako by byl nejpřevychovanějším manažerem TGI Friday’s na světě – přijme práci v Trumpově administrativě, než se místo toho rozhodl stát se profesionálním kreténem ve velkém.
Nikdo z těchto mužů není Andy Taylor. Jsou to zločinci. Šikanisté. Jsou to krutí, zlí, tupí grázlové, kteří nemají co dělat, aby se pokoušeli rozebírat nebo prosazovat zákony. Jsou to lumpárny provinčních despotů, kteří využili hvězdný archetyp amerického šerifa k páchání bezohledného týrání. A přestože je většina šerifů v Americe do svých funkcí volena, mají tendenci se v nich nějakou dobu udržet díky přirozeným výhodám místního úřadování. Willis McCall se každoročně stavěl do čela okresního průvodu ke Dni George Washingtona a vedl průvod na koni. Ve funkci byl sedm po sobě jdoucích období.
Důležitější je, že šerifové těží – volebně, osobně i finančně – ze svého postavení významných představitelů orgánů činných v trestním řízení. Nejasnost jejich povinností jim jen pomáhá udržovat tento archetyp. U voličů i porotců se těší téměř nedobytné autoritě. Když Sessions popisuje šerify jako „ochránce lidu“, oba víme, o jakém druhu lidí mluví: o běloších, kteří šerify milují. Podle údajů Sessionsova vlastního ministerstva spravedlnosti bylo v roce 2013 78 % amerických šerifů bělochů. Muži jako McCall měli úžasný talent přimět bílé obyvatele, aby se báli těch, kteří by se báli jeho. Jak už mnozí poznamenali, Sessions měl až příliš pravdu, když řekl, že tento úřad „je kritickou součástí angloamerického dědictví prosazování práva“. Jde jen o to, že jej vydává za dobrou věc, ačkoli je tomu přesně naopak. Gilbert King, který za svou práci popisující McCallova zvěrstva v knize Ďábel v háji získal Pulitzerovu cenu a letos na jaře vydá další vynikající knihu o bezpráví v Lake County, mi po vyslechnutí Sessionova projevu napsal toto:
„Historicky vládli na Jihu šerifové ‚zákona a pořádku‘ na základě implicitního slibu svým voličům, že budou používat vymáhání práva jako prostředek rasové kontroly. Ne nepodobně jako generální prokurátor ve svých výrocích i Ku-klux-klan chtěl, aby více pravomocí připadlo okresním šerifům, aby byli ‚ochránci lidu‘, do nichž by méně zasahovala federální vláda USA a ‚politika‘ dohledu nad občanskými právy. Willis McCall by proti tomu, co dnes Sessions řekl, nic nenamítal.“
Znovu mluvíme o okupaci staré více než tisíc let. Ta asociace šerifů, ke které Sessions mluvil? Ti jsou na tuto historii hrdí a vesele ji vystavují na svých webových stránkách („Along the early frontier, sheriff’s administered punishment, not only conventional as we know it now, but also blogging, banishment, or execution by choking“), aniž by se zamysleli nad tím, zda se tato okupace nestala v 21. století anachronismem.
Takže stejně jako Sessions nejspíš vědí, jak je to celé zpátečnické, a vřele to přijímají. V mnoha ohledech se práce nezměnila. Stále je povinností šerifa „zajišťovat klid“ – často potlačováním těch, kteří by mohli oprávněně nesouhlasit, a často ve prospěch hrstky exaltovaných. A tak není divu, že se takové bezcenné, zastaralé povolání ocitlo v rozkvětu, povzbuzeno prezidentem, který se považuje za krále. V roce 2000 se voliči v Connecticutu rozhodli zrušit úřad šerifa poté, co generální prokurátor státu vydal téměř stostránkovou zprávu, v níž podrobně popsal korupci v tomto oddělení. O patnáct let později mělo pouze pět států nižší míru násilné trestné činnosti. Možná by si ostatní státy měly vzít příklad. Možná bychom byli laskavějším a lepším národem bez jakýchkoli šerifů.
.