Příběh norského black metalu

Norsko není jen ropa a mořské plody. Jedním z vůbec největších vývozních artiklů této země je celý hudební žánr, který však není po chuti každému.

Co se vám vybaví, když se řekne norská hudba? Je to kýčovitá „What Does the Fox Say“ od Ylvise nebo osmdesátková stylizace popově královské skupiny a-Ha „Take on Me“? Možná je to moderní synth-pop skupiny Aurora?

Pro mnohé je to všechno irelevantní a jediná hodnotná norská hudba je něco zcela… výjimečného. Dnes je čas na povídání o norském black metalu.

Varování před obsahem: tento článek se dotýká témat, jako je sebepoškozování a sebevražda.

Přehled heavy metalu

Metaloví fanoušci mohou tuto část přeskočit! Než se ponoříme do specifik norského black metalu, mohlo by být pro nezasvěcené užitečné rychle se ponořit do celkového žánru „heavy metal“.

Metalová hudba se skládá ze zkreslených kytar, hybných zvuků bicích a basy, důrazných kytarových linek a hlasitých, přehnaných vokálů, které jsou často ukřičené nebo vykřičené.

Texty se zabývají temnou stránkou života. Častá jsou témata jako osamělost, izolace, sociální nerovnost a smrt. Na oplátku budou mít často vizuální styl, který se k hudbě hodí.

Přečtěte si více: Norská hudba

Každý z mnoha různých subžánrů metalu bude zdůrazňovat nebo naopak zdůrazňovat různé aspekty tohoto jádra. Death metal, jak už název napovídá, se zabývá smrtí, destrukcí a posmrtným životem. Rozladěné kytary, hrané rychle, s nízkými, growlovanými vokály. Black metal? No… pojďme se na to podívat.

Co je to norský black metal?

Black metal se zaměřuje především na okultismus. Témata jako satanismus jsou běžná a často je označován za protináboženské hnutí. Spíše než nízko položené vokály má norský black metal zpravidla vyšší hlasy, které připomínají spíše vřískání.

Z hlediska produkce je to také klíčová věc. Je záměrně lo-fi. Hudba byla původně určena výhradně pro lidi na scéně a nahrávala se na primitivní zařízení.

I když se žánr rozrůstal a vydělával peníze, kapely se vybroušeným produkčním technikám vyhýbaly.

Jedním z nosných slov, které se objevuje téměř ve všem, co se o black metalu dočtete, je „autentický“. Snad více než v jakémkoli jiném hudebním žánru se jeho tvůrci snaží zůstat věrni kořenům hudby – od fanoušků, pro fanoušky – a vyhnout se zkažení komerčními zájmy.

Jedním z posledních rysů je, že téměř všichni blackmetaloví hudebníci, rozhodně v počátcích žánru, vystupovali pod pseudonymy.

Jediná kapela Mayhem měla členy s přezdívkami: Euronymous, Dead, Hellhammer, Count Grishnackh, Necrobutcher, Maniac, Blasphemer a Ghul.

Počátky norského black metalu

Stejně jako u všech hudebních žánrů se vždy vedou spory o původ. Různé kapely se prohlašují za průkopníky a fanoušci se staví na jednu stranu.

Black metal původně vyrostl v 80. letech 20. století ze speed, death a thrash metalu. Název vznikl jako název druhého alba skupiny Venom z roku 1982. Ačkoli se toto album dnes za black metal nepovažuje, název se k němu dá přinejmenším dohledat.

Když se mluví o „pravém norském black metalu“, většina lidí má na mysli „druhou vlnu black metalu“. Ta vyrostla na počátku devadesátých let z něčeho, co se nazývá The Black Circle neboli Black Metal Inner Circle, a silně se na ní podílejí kapely Mayhem, Emperor a Burzum.

Tento Black Circle byl fakticky odstartován sebevraždou zpěváka Mayhem, Deada (Per Yngve Ohlin). Jeho pódiová vystoupení, při nichž nosil barvu na mrtvoly, často zahrnovala porcování mrtvých zvířat a sebepoškozování. Předtím, než se střelil do hlavy, si podřezal žíly.

Nalezl ho kytarista Mayhem Euronymous (Øystein Aarseth), který místo činu upravil a vyfotil, než zavolal policii. Euronymous si také vyrobil náhrdelníky z kousků kostí, o kterých tvrdil, že pocházejí z Deadovy mrtvoly.

The Black Circle

Přibližně o měsíc později si Euronymous otevřel v Oslu obchod s deskami nazvaný Helvete (Peklo) a nahrávací společnost (Deathlike Silence Productions).

Helvete měl černé stěny ověšené středověkými zbraněmi a plakáty kapel. Brzy se stal ústředním bodem rostoucí blackmetalové scény a z těch, kteří se scházeli v obchodě a jeho sklepě, se stal Black Circle.

To byla skupina mladých hudebníků, kteří se potloukali kolem obchodu a věřili Euronymousovým ideálům. Často jsou prezentováni jako satanistický kult, i když mnozí členové popírají, že by šlo o něco skutečného nebo vážného. Spíše říkají, že to byl název, který si Euronymous vymyslel, aby přesvědčil okolní svět, že jde o skutečnou věc.

Jejich ideologie byla protispolečenská a ostře vystupovala proti organizovanému náboženství, zejména křesťanství. Věřili, že Norsko by nemělo být křesťanskou zemí.

Také napadali Satanovu církev, že je „příliš humánní“, a tvrdili, že se snaží šířit nenávist, smutek a zlo. Těžko říct, nakolik šlo o chvástání a image a nakolik o vážnou věc, ale většina bývalých členů tvrdí to druhé.

Temná stránka blackmetalové scény

Výroky o tom, že tato ideologie je jen řečmi, začínají trochu padat ve světle řady skutečných zločinů, kterých se členové Black Circle dopustili. Jen v roce 1992 bylo vypáleno 8 kostelů

Hrabina Grishnackh (Varg Vikernes) ze skupiny Burzum byl odsouzen za tři a podezřelý z dalších. Odsouzeni byli také Faust (Bård Guldvik Eithun) z Císařství a Jørn Inge Tunsberg z Nesmrtelnosti.

Tyto rozsudky padly poté, co Vikernes poskytl anonymní rozhovor listu Bergens Tidende, v němž tvrdil, že ví, kdo je spáchal. V době, kdy byl článek zveřejněn, ho již policie zatkla. Později Vikernes tvrdil, že k podpálení kostelů došlo z pomsty za znesvěcení vikinských chrámů a památek.

V roce 1992 se Faust jednoho večera vracel domů, když ho prý Magne Andreassen v olympijském parku v Lillehammeru požádal o ruku.

Faust ho 37krát bodl nožem a několikrát ho kopl do hlavy. Policie neměla žádného podezřelého a teprve v roce 1994 se přiznal a byl odsouzen na 14 let. Z vězení byl propuštěn v roce 2003.

Hrabě Grishnackh a Euronymous… se rozešli

V roce 1993 se vztah Grishnackha a Euronyma stále více vyhrocoval. Euronymous uzavřel Helvete a Grishnackh se domníval, že to znamená, že těch několik týdnů, které strávil ve vězení za podpálení kostela, bylo zbytečných.

Jedné srpnové noci odvezl Grishnackha do Euronymousova bytu v Oslu Blackthorn (Snorre Ruch) ze skupiny Thorns. Po konfrontaci Grishnackh Euronyma ubodal k smrti a pak z místa činu utekl, přičemž se zastavil jen proto, aby se zbavil svého zakrváceného oblečení.

Nikdo přesně neví, co se té noci stalo, respektive nikdo nevěří Grishnackhově verzi příběhu. Grishnackh tvrdí, že Euronymous měl v plánu ho omráčit a pak zavraždit před kamerou. Euronymous ho prý vylákal do bytu pod záminkou podpisu smlouvy.

Grishnackh tvrdí, že měl v úmyslu smlouvu podepsat a odejít, ale Euronymous zpanikařil a napadl ho, takže ho v sebeobraně zabil. Faust se domnívá, že Grishnackh měl plně v úmyslu Euronyma té noci zabít bez ohledu na cokoli.

Grishnackh byl odsouzen na 21 let za vraždu, navíc za vypálení kostela, ke kterému se nakonec přiznal, a také za držení 150 kg výbušnin. Propuštěn byl v roce 2009.

Black metal v tisku

Dění kolem Mayhem, Black Circle a zrodu norské blackmetalové scény je předmětem knihy Vládci chaosu:

Páni chaosu byli označeni za „nejnapínavější knihu literatury faktu od dob Starého zákona“ a „vyčerpávající zdroj informací o špinavé a satanské stránce pop music a kultury“.

Někteří ji také kritizovali za to, že nezpochybňuje některé krajně pravicové ideologie, k nimž se hlásí někteří zpovídaní.

Hrabina Grishnackh tvrdí, že kniha neposkytuje žádný vhled do skutečné historie a nechápe, o čem black metal je. Místo toho se autorům „podařilo naplnit hlavy generace metalových fanoušků lží“.

Lords of Chaos na stříbrném plátně

Kniha byla v roce 2018 zfilmována režisérem Jonasem Åkerlundem, držitelem ceny Grammy za videoklip. V adaptaci si zahráli Rory Culkin jako Euronymous, Emory Cohen jako Varg Vikernes a Jack Kilmer a Dead.

Kritické názory na film se rozcházejí, někteří prohlašují, že film je „často nepříjemný, ale podivně přesvědčivý“ (Indiewire), „vyvolává úctu i odpor“ (Hollywood Reporter) a „ohromně zábavný“ (Variety).

Na druhou stranu ‚chápání filmu je spíše pohrdání‘ (The A.V. Club), ‚není to zábava. Není to smutné. Hodně času to ani není tak zajímavé“ (Rolling Stone) a „nikdy si nevytvoří ucelený nebo zajímavý úhel pohledu“ (New York Times).

Viděl jsem film, když byl uveden v Británii, a musím říct, že se mi nesmírně líbil. Není to snadné sledování, pokud jste hákliví (jeden divák prý při prvním promítání omdlel a jiný zvracel!), ale souhlasím spíše s první skupinou recenzí než s druhou.

Bez ohledu na to, co si myslíte o pravdivosti námětu, je film Åkerlundem dobře zpracován a stojí za zhlédnutí… pokud na to máte žaludek!

Norské blackmetalové kapely

Z hlediska zvuku se často uvádí, že první čtyři alba Bathory, vydaná v letech 1984 až 1988, položila základy druhé vlny black metalu. Důležitý byl také nový styl hry na kytaru, jehož průkopníkem byl Euronymous z Mayhem a Blackthorn z Thorns.

Na rozdíl od většiny metalu, který používal power akordy složené ze dvou nebo tří tónů, používali místo toho všech šest strun, aby vytvořili něco, co by se dalo nazvat melodičtější formou disonantního hluku!

Záznamy produkované v Deathlike Silence Productions skupin Mayhem a Burzum (v podstatě sólový projekt Varga VIkernese) jsou považovány za nejranější příklady skutečného norského black metalu.

Ironií osudu je, že první plnohodnotné album Mayhem, De Mysteriis Dom Sathanas, jediné, na němž se podíleli Euronymous a Vikernes, vyšlo až po Euronymousově smrti a ve stejném měsíci, kdy se konal soud s Vikernesem za jeho vraždu.

Darkthrone, další z velkých blackmetalových kapel, vlastně začínali v death metalu. ‚Našli si svou cestu‘ a stali se vlivným zvukem black metalu na dalších 15 let, než se opět proměnili v primitivnější thrashovou kapelu.

Emperor jsou možná kontroverzním jménem mezi některými blackmetalovými puristy, ale o jejich místě v historii black metalu není pochyb. Koneckonců byli v Black Circle. Někteří však mají pocit, že jejich používání symfonických prvků a větší techničnost a muzikantství byly v rozporu s black metalem.

Dimmu Borgir jsou také mírně kontroverzní, protože vydávají desky, které jsou vlastně snadné na poslech! For All Tid byla sice lo-fi, ale symfonická a Stormblast byla mnohem vybroušenější. Odlišuje je však to, že jejich vokály jsou mnohem lepší než v podstatě u všech jejich současníků.

Je mnoho dalších kapel, které bychom mohli zmínit, a jejich fanoušci by je bezpochyby prohlásili za nejlepší. Immortal, Satryicon, Thorns, Gorgoroth, Ragnarok, Carpathian Forest… Všechna tato jména se jistě objeví v něčím seznamu deseti nejlepších spolu s mnoha dalšími.