Amores
Ars Amatoria
Ovidius
Z latiny přeložil Len Krisak
(U Penn Press, 2014)
232 str.
Remedia Amoris
Ovidius
Přeložil z latiny A. D. Melville
(Oxford, 1990)
25 s.
Byla to Ovidiova milostná poezie, zejména jeho metrická příručka svádění Ars Amatoria, kvůli níž byl vyvržen do vnější temnoty. Tvářnost ve věcech lásky a sexu by vás, jak se zdá, v Augustově Římě nikam nedostala, přinejmenším z dlouhodobého hlediska.
Jeho milostná poezie byla trojího druhu: Amores, poprvé vydané v roce 16 př. n. l., byly sbírkou krátkých milostných básní; nechvalně proslulá Ars Amatoria (Umění lásky) byla souborem dlouhých básní poučujících čtenáře o umění a řemesle, jak získat milence; a Remedia Amoris (Léky lásky) byly poplácáním po zádech a horkým nápojem podávaným těm, kdo se vyrovnávali s následky nevydařeného srdečního románku. Dohromady tvoří úhledný balíček převázaný mašlí. Pokud je vezmeme jednotlivě, jsou poněkud méně vítězné. Ale podívejme se na ně.
*
Zásadní politické pozadí pro pochopení Ovidiovy milostné poezie spočívá v tom, že psal krátce po vyhlášení Augustových manželských zákonů, které měly zlepšit morálku a sociální stabilitu vyšších vrstev Říma. Augustus prohlásil cizoložství za občanský přestupek a vyžadoval, aby všechny způsobilé osoby uzavřely manželství. To je pro pochopení Ovidia zásadní, protože to v jeho vizi nápadně chybí: místo toho je jeho básnický svět oživen cizoložstvím, tajnými schůzkami, pomrkáváním, pošťuchováním a všeobecným záludným ignorováním manželského slibu.
Jeho Amory se dotýkají řady tradičních témat: zamčeného milence, nářků nad zesnulými milenci, srovnání lásky a války a avizují, že láska může dosáhnout nesmrtelnosti prostřednictvím poezie. Objevují se však i nové myšlenky. Jedna báseň popírá, že básník byl nevěrný se služkou, jiná totéž přiznává. Jedna utěšuje dívku, které po použití jedovatého barviva vypadaly vlasy; jiná – kterou v tomto svazku skvěle přeložil Len Krisak – odsuzuje dívku, která si nechala provést potrat. Zvlášť se mi líbila báseň, v níž básník vyjmenovává všechny možné odrůdy ženské krásy:
Je puchatá – sním, co by jí slušelo víc.
Je oblečená na zabití – její vnady jsou na odiv.
Zamiluju se do blondýnek, zamiluju se do dívek, které jsou kaštanové,
Soumračná kráska okouzlí stejně.
Jestliže tmavé vlasy visí po zasněženém rameni,
její sobolí kadeře byly Ledě korunou;
nebo jsou-li zlaté, Aurora okouzlí šafránem;
má láska se přizpůsobí každému dávnému příběhu.
Mládí mě láká. Stejně tak zralejší léta. Mládí je hezčí,
ale způsoby starších žen mě uchvacují;
ano, každá hodná dívka ve velkém městě Římě,
má láska je kandidátka, aby je všechny získala.
(II, 4)
Ovidius píše v elegických kupletech: párových verších, v nichž první má šest úderů a druhý pět. Toto koktavě krokové schéma propůjčuje básním lehce humorný nádech a v případě potřeby dodává zkrácenému verši údernost přirozené pointy. Sám Ovidius si s tímto nápadem trochu pohrává v prvních verších první básně v Amores, které znějí takto:
Připraven k válce, postavil jsem zbraň svého pera
na papír, odpovídající metru, zbraním a mužům
v šesti stopách rovných úkolu. Pak Amor vytrhl
stopu, směje se řádkům neshodným.
(I, 1)
Je zde hravá narážka na Vergiliovu Aeniedu (která vyšla jen o tři roky dříve): Ovidius vlastně začíná stejným slovem jako Vergilius („Arma“), než se otočí, aby zdůraznil rozdíl mezi epickou poezií a Ovidiem preferovanou elegií. Len Krisak zde i v celém překladu skvěle zachovává toto metrické pokulhávání.
Z Amorů lze občas vyčíst rady pro začínající cizoložníky, jako když popisuje, jak komunikovat s objektem své náklonnosti, aniž by na sebe upoutal pozornost nežádoucích (tj. manželových) očí:
Vysílám obočím vzkaz beze slov;
čteš slova mých prstů, slova vyrytá ve víně.
Když budeš vzpomínat na naše společné milostné hry,
tvůj prst na růžových tvářích musí sledovat čáru.
Když v tichých myšlenkách mě budeš chtít pokárat,
nechť tvá ruka drží lalůček tvého měkkého ucha;
Když, miláčku, to, co dělám nebo říkám, ti působí potěšení,
otáčej sem a tam prsten, který nosíš.
(I, 4)
Tento didaktický prvek se však stává ústředním tématem v Ars Amatoria, která byla vydána kolem roku 2 n. l.
. Z jejích tří knih první dvě poučují muže o tom, jak nejlépe svádět ženy, a třetí poučuje ženy o umění komplimentů.
Obsahuje poměrně velké množství témat: kde najít milence, jak získat jeho služebnou jako spojence a rady ohledně osobní péče:
Nejlépe funguje čistota a opálení na vrtném poli neuškodí.
Vaše dobře střižená tóga by měla být bez špíny.
Dbejte na to, aby řemínky bot byly ztracené a přezky lesklé – žádná rez.
(Ale nezapomínejte, že dobrý střih je stále nutností.)
Ujistěte se, že vám vlasy stříhá holič, ne řezník
a vousy si pečlivě zastřihněte. Snažte se nosit
nehtíky krátké a čisté. Dbej na to, aby se ti neukázal žádný ošklivý vlasový porost,
který ti vyrůstá z nosních dutin.
Nenech si zkysnout dech a měl bys vzít na vědomí:
Podpaží nikdy nesmí páchnout jako kozí chlívek.
Ale víc než to ať zaměstnávají chlípné dívky –
nebo každý muž, který by dal přednost chlapci.
(I, 513-524)
Básně nám však neukazují jen slunečnou stránku cizoložství. Ovidius také vyzdvihuje výhody, které přináší zaměření se na ženu „v záloze“ („Tak ji zkus, když je soupeřem zraněná; sleduj, jak vzlyká, / pak uvidíš, že se pomstí. Udělej z toho svou práci.“) a výhody, které lze získat z falešných slibů („Slibuj! Neškodí, tak kdo nám to může vyčítat? / Ve slibech může být každý Midasem.“). Zastává názor, který je pro nás po sexuální revoluci obzvlášť aktuální, že sex je sport a jako takový je nejlépe oddělen od morálního hodnocení:
Neokrádej přátele, ale drž slovo. Projev zbožnost,
vyhýbej se všem podvodům a měj ruce od krve.
Jsi-li však chytrý, podváděj jen dívky a užij si své.
Dovol si ten podvod, ale jen ten.
Ano, podváděj podvodníky; většina z nich má k dobru daleko.
Chytej je do jejich vlastních pastí – je správné, že to děláš!
(I, 641-6)
Není tedy velkým překvapením, že poté, co radí podvody a amorální honbu za rozkoší jako správné chování muže v lásce, najdeme u něj ospravedlnění znásilnění:
Některé ženy si libují v hrubých útocích; chovají se
jako by to byl docela převrat, být napaden.
A vytoužené ženy, které utíkají a nazývají tě hulvátem?“
Jejich tváře předstírají radost; jsou opravdu smutné.
(I, 675-8)
Jsme to ovšem my, čtenáři, kdo je tu opravdu smutný. Možná, možná, že byl čas a místo, kdy to – nejen tato apologie znásilnění, ale celé toto pojetí lásky a sexu jako okázalého cirkusu, demoličního derby, kde se hraje o všechno, kde vítěz bere všechno – bylo zábavné, ale když žijeme tam, kde žijeme, věřím, že už toho máme dost. Já to vím. Ovidius byl v průběhu let obviňován, že je povrchní a v podstatě laciný; když jsem četl Metamorfózy, bránil jsem se tomuto závěru, ale tady se zdá být naprosto výstižný.
*
Třetí část jeho milostné poezie, Remedia Amoris, se zabývá střízlivými důsledky: co dělat, když jsme v lásce zklamaní, opuštění nebo ignorovaní. Jeho rady jsou většinou takové, jaké byste dostali od novinového sloupkaře: odjet na venkov, zůstat aktivní, rybařit, cestovat. Nečtěte její dopisy ani nenavštěvujte místa, kam jste s ní chodili. Vyhýbejte se alkoholu. Neobtěžujte se s čarodějnictvím; pravděpodobně vám to nepomůže. Možná pomůže, říká, když o ní budeš přemýšlet co nejkritičtěji:
„Ty její nohy,“ říkával jsem, „jak jsou ošklivé.“
Ale ve skutečnosti, abych řekl pravdu, nebyly.“
„Ty její ruce,“ říkával jsem, „nejsou vůbec hezké.“
Ale ve skutečnosti, abych řekl pravdu, byly.“
„Jak je malá!“ – nebyla. ‚Jak náročná!“
Pro tyto nároky jsem ji hlavně nenáviděl.
Nakonec by jeho nejlepší radou mohla být tato aristotelská rada: Potřebuješ-li se přes ni přenést, snaž se chovat tak, jako by ses přes ni přenesl:
Láska přichází zvykem, zvyk ji také odnaučuje;
umí-li člověk předstírat, že je vyléčen, bude vyléčen.
*
Bylo pro mě dobrou zkušeností vrátit se k těmto básním, které jsem poprvé četl před několika lety, přičemž jsem nyní mnohem lépe pochopil básnickou tradici, v jejímž rámci Ovidius tvořil, a lépe jsem se seznámil s jeho vlastní poezií. Nemohu s rukou na srdci říci, že by se mi tyto básně nějak zvlášť líbily; mají samozřejmě své šibalské přednosti a láska, která je součástí lidské komedie, dává prostor pro rozmarné rozmary, ale tyto básně mají krutý osten, který je pro mě činí nevítanými. Jestli něco, co jsem od Ovidia četl, ospravedlňuje jeho někdejší pověst šarlatána nebo poťouchlého ďábla, pak tyto. Nerad si představuji Ovidia ve vyhnanství, ale byl bych spokojen, kdyby tyto básně stihl takový osud místo něj.
.