Oswaldo, máš talent. Bude z tebe parchant. Budeš skvělý. Měl bys zůstat v rádiu.
-Jméno, v práci se mi daří, v krajinářství.
– Krajinářství? No tak, no tak.
-Ne, ne, tam mi to jde.
-Proč nechcete pracovat v rozhlase?
-protože si jako zahradník vydělám víc.
Někdy v minulém desetiletí se možná odehrál dialog podobný tomuto. Oswaldo Díaz, mladý muž z Jiquilpanu v Michoacánu, který pracoval jako zahradník v Los Angeles, jednou nebo dvakrát odmítl možnost pracovat v rozhlase a věnovat se naplno práci hlasatele. Je zvláštní, že zatímco ostatní se na takovou nabídku těšili, já ji odmítl. Možná, že jeho hlavním zájmem bylo pokračovat v hlasových a imitačních kreacích a bavit své přátele, což se mu podařilo – k radosti příbuzných na večírcích v rodném Michoacánu – již ve velmi mladém věku: Oswaldo dokázal mluvit jako sportovní komentátor, jako slavná herečka, jako výplod své fantazie i jako transvestita. A když v kalifornské Santa Maríi strávil nějaký čas v rádiu La Ley 100,3 FM, kde vyvíjel prototyp toho, z čeho se stal La Chokolata – transvestita, který si o sobě myslí, že je moc hezký -, taky se mu moc nechtělo, aby to jeho přátelé oslavovali.
-Hej, ty jsi ten gay v rádiu?
-No, güey, which one?
Nikomu jsem neřekl, že jsem v rádiu, odpověděl Oswaldo Díaz, který je dnes slyšet v pořadech El Show de Erazno a La Chokolata na více než 68 pobočkách Entravision ve Spojených státech. Podle společnosti Nielsen dosáhl pořad v roce 2014 jen na stanicích Entravision sledovanosti 1,6 milionu dospělých Hispánců. Po započtení poboček přesahuje celková poslechovost 3,6 milionu posluchačů.
Hlavním rysem pořadu je vydávání se za různé postavy a jejich parodování Osvaldem, který vesele přiznává, že má – když je ve vysílání – zdravou mnohočetnou poruchu osobnosti.
Vysévání a hraní
V Jiquilpánu je velmi dobrá univerzita hlasatelů, vtipkuje Oswaldo Díaz na otázku, proč se v regionu objevilo tolik hlasatelů. Tvůrce knihy Erazno y la Chokolata přišel na svět v roce 1981 ve stejné nemocnici, kde se narodil bývalý prezident Lázaro Cárdenas. Ať už je produktivita rozhlasových osobností v Michoacánu náhodná, nebo ne, Oswaldo jako dítě sdílel s ostatními rodinami v regionu příběh svého otce, který se musel na dlouhou dobu stěhovat za prací do Spojených států. Stejně jako v mnoha jiných rodinách, které navzdory odloučení upevnily silné vazby, však Oswaldovo dětství bylo šťastné. Bylo to dětství, jaké by si asi přálo prožít mnoho dětí, i když otec s námi nebyl a matka jedla sama. Bylo nás pět sourozenců: Tere, která je nejstarší, Miguel, Saúl, Tino a já, nejmladší. Narodil jsem se v Jiquilpanu, ale do mých sedmi nebo osmi let jsme žili na ranči. Chodil jsem do školy, ale učitel někdy nechodil, to bylo úplně normální. Doma se samozřejmě soustředili na práci na půdě, protože jsem byl dítě. V době sázení muži vykopali jámu a my jsme šli za nimi a dávali do ní semena kukuřice, fazolí nebo dýní a pak jsme jámu zakryli; to byl úkol pro děti v mém věku. V době sklizně jsme také chodili za nimi, a když jim spadl klas, hodili jsme jim ho zpátky do nákladu. Byli jsme velmi malí, ale to pro nás bylo normální. To byl náš způsob života. Hráli jsme oblíbené hry mexických vesnic, „el chambelán“, kuličky, schovávanou, a bylo to velmi příjemné. Někdy se říká: „Ach, chudáci z ranče, chudáci z vesnic.“ A opak je pravdou. Pro mě je to bohatství, které teď mohu využít v rádiu, a využívám ho často, protože mnoho lidí se ztotožňuje s věcmi, o kterých mluvím. Díky Bohu, že jsem to přežil.
Stejně jako mnoho jiných dětí chodil Oswaldo nerad do školy „Río Seco y Ornelas“, pojmenované po generálovi, který padl v Jiquilpanu v boji proti francouzským okupantům. Na práci v různých profesích má více vzpomínek, protože v jeho rodině vždy existovala kultura práce. Odpoledne jsem chodil do obchodní školy, což byla oslí směna. Pravdou je, že jsme chodili hodně odpočívat, ale vždycky jsem měl závazek, že budu plnit své povinnosti, takže jsem si nejdřív udělal domácí úkoly a pak jsem začal odpočívat. Učitel říkal mé matce: „Paní učitelko, nevím, co vám mám říct, váš syn dělá všechno, ale když skončí, začne odpočívat. Takže se mu daří dobře, ale také špatně. Školu kombinoval s prací, kterou vykonával se svými bratry v pekárnách, na trhu, v obchodech s ovocem a při výrobě koláčů. Pracoval jsem také v telefonních budkách, které se v té době používaly,“ dodává Oswaldo. Na kole jsme jezdili oznamovat, například: ´Doña María, volá vám syn ́. To byla součást naší práce v telefonních budkách. To bylo v roce 1994.
Las charritas
Mnozí lidé se Osvalda, který chtěl být v dětství fotbalistou, ptají, zda bylo vždy jeho snem být v rádiu, a s překvapením se dozvídají, že to byl jeden z mnoha zájmů. Ve skutečnosti nikdy nebyla na jeho seznamu oblíbených. Ty, kteří mají rádi odlehčený humor jeho pořadu, by však spíše překvapilo, že Diaz si svůj smysl pro humor vypěstoval na pohřbech. K tomu musíte pochopit, jak vypadá pohřeb v tradičních vesnicích Michoacánu. Když se v Michoacánu koná smuteční obřad, alespoň v mé vesnici, jsou to spíše než smutná setkání setkání, na kterých se vyprávějí vtipy a historky. Velmi ráda jsem se scházela s muži, kteří vyprávěli charritas, charra, vtipy. Myslím, že část mé osobnosti je zásluhou těch pánů, kteří si mezi sebou vyprávěli vtipy. Jako dítě jsem byla malá houba, všechny ty příběhy ve mně zůstaly. V tomto věku ho pravděpodobně nejvíce ovlivnil dědeček Florentino, který mu často dělal otce a po němž zdědil smysl pro humor. Kdykoli jsem ve vysílání, vzpomenu si na něj. Můj dědeček byl skvělý charrero, pořád vyprávěl vtipy. Dovedu si představit, že kdyby mě poslouchal v rádiu, umřel by dojetím. Spousta lidí ho měla velmi ráda za to, jaký byl; nevím, jestli všechny bavil, ale byl velmi uvolněný a část jeho osobnosti ve mně zůstala. Když v roce 1994 zemřel – víte, jak to tam chodí na pohřbech, jak lidé chodí za plaváčkem do kostela -, pro mnoho lidí to vypadalo jako 18. březen nebo 20. listopad.
V roce 1994 se rodina Díazových přestěhovala do Spojených států na naléhání pana Díaze, který v zemi pracoval už jako teenager a zařídil pro všechny doklady, aby mohli bezpečně překročit hranice. Oswaldo sice nebyl z cesty příliš nadšený a jeho první dojmy z nové země nebyly příjemné, hlavně kvůli jazyku – nechtěl jsem mluvit anglicky – a jídlu – Teta v Michoacánu dělala skvělé tortilly. Tady je prodávali v pytlích, hrůza. Nebylo to pro mě příjemné. Jeli jsme až do Tijuany, tam pro nás jel strýc a pak jsme přijeli do Santa Marie v Kalifornii, tři hodiny od Los Angeles. Tam jsem vyrostl a chodil do školy. A vzpomínám si, že jsem si hrál na nemocného, abych nemusel chodit do školy. Jednou jeli na výlet a já jim řekla, že nemůžu jet, protože mě rodiče nepustí, ale nikdy jsem jim nedala papír k podpisu. Na střední škole byli lidé, kteří mluvili španělsky, a potkal jsem kluka, který byl také z Michoacánu. Stal se jedním z mých nejlepších přátel. I tam jsem byl trochu uvolněný, ale vždy jsem dělal, co jsem musel. Po střední škole jsem neměl cíl, co studovat. Věděl jsem, že je to střední škola nebo univerzita, ale neměl jsem takovou představu.
Konec 1. části
.