Co víme z mýtů, historie a inspirace
Ostara, nebo také Eostre či Eastre, je germánská bohyně jara a svítání. V dobových učených spisech je zmíněna pouze jednou – mnich Beda uvádí, že během Eostremonatu (staré anglosaské názvy pro duben) pohanští Anglosasové pomáhají slavnostem na její počest. (O dvě stě let později v Německu ve svém Životě Karla Velikého uvádí mnich Einhard starý název pro duben jako Ostaramonath). Zmiňuje se o ní také řada nápisů v Německu a je po ní pojmenován moderní svátek Velikonoce – původně název pro jarní rovnodennost, později však podřazený pod paškálový kalendář pro křesťanské svátky vzkříšení. Jméno „Eostre“ (starogermánsky „Ostara“), je příbuzné se jménem Eos, řecké bohyně úsvitu, a obě jména lze vysledovat až k protoindoevropské bohyni úsvitu.
Materiál o ní je tak skoupý, že někteří badatelé spekulují, že to vůbec nebyla bohyně, ale prostě Bédův výmysl, ale je nepravděpodobné, že by se někdo tak pohanskofobní jako Beda pouštěl do vymýšlení bohyň; zdá se, že raději držel všechny pohanské věci na uzdě. Někteří badatelé se také rozhodli, spíše náhodně a na základě kusých informací, že Ostara je podobou Freyi. Jiní se domnívají, že je to ve skutečnosti Iduna nebo Walburga. Někteří moderní pohané a severští pohané zažili osobní gnózi, že Ostara/Eostre je vanovská bohyně, nebo přinejmenším velmi blízká Vanirům, proto ji uvádíme v této sekci… ale opět neexistují žádné důkazy a původ Ostary zůstává nadále záhadou.
Její skutečná záhada je však patrná každým rokem. Ona je první teplý jarní vítr, ptáci, kteří se vracejí, stromy, které pučí a kroutí listy a květy. Je probouzející se zemí, králíky a zajíci, vejci, která se objevují po zimě bez světla. Lidé z města možná nevědí, že slepice, které jsou chovány při přirozeném osvětlení, přestávají snášet v zimě, kdy jsou dny krátké, a začínají znovu, jakmile se dny prodlouží. Březen/duben je jejich vrcholným obdobím roku a tato vejce byla pro naše zimou strádající předky ceněným a vítaným zdrojem bílkovin. Dědictvím Ostary jsou všechna ta barevná vajíčka, která mnozí z nás dodnes každoročně věší na stromy.
Jakob Grimm ve své Teutonské mytologii tvrdil, že „Ostara,Eástre, byla bohyní rostoucího světla jara“. V tuto dobu se sbírala svěcená voda v podobě rosy nebo voda nasbíraná z potoků; říkalo se, že omývání touto vodou navrací mládí. Krásné dívky v čistě bílém oblečení prý byly viděny, jak dovádějí v krajině. Také podle Grimma se prý bílá panna z Osterrode zjevovala s velkou dávkou klíčů u pasu a kráčela k potoku, aby o velikonočním ránu nasbírala vodu.
Ostara je obvykle prožívána jako mladá panna – jak píše Ember Cooke, „…dost stará na to, aby rodila děti, ale ne jako matka.“
Ostara je obvykle prožívána jako mladá panna. Je zahalena do květin nebo nové zeleně a často tančí. Často je radostná, ale stejně snadno se může náhle změnit ve slavnostní, jako jarní počasí, které se může rychle změnit v déšť. Stejně jako jaro samo je rozmarná, střídavě nevinná a vědoucí.
Zdraví Panna jara, svítání roku! Vnes svěžest do všech našich životů.