Smrt krále Hamleta a svatba Gertrudy s Claudiem se odehrávají bezprostředně před začátkem hry. Tyto dvě události jsou příčinou Hamletova utrpení a znechucení v 1. dějství a tvoří základ zápletky pomsty. Shakespeare však záměrně ponechává rozsah Gertrudina historického vztahu ke Klaudiovi (jako jeho milenky i potenciální spolupachatelky vraždy) nejasný. Na rozdíl od svých mužských protějšků nemá Gertruda žádné monology, a je jí tedy odepřena možnost prezentovat divákům své vnitřní myšlenky a pocity. Z těchto důvodů je skutečná povaha jejího charakteru a motivace nejednoznačná.
Nejtrvalejší charakteristiku Gertrudy – jako nestoudně smyslné a povrchní – poskytuje Hamlet a duch. Hamlet se často zmiňuje o matčině sexualitě a je posedlý jejím tělesným vztahem s Claudiem, přičemž jejich manželské lože popisuje jako „incestní prostěradla“ (1.2.57) a „lože smíšené, / dušené v rozkladu“ (3.4.84-85). Duch také mluví o Gertrudině sexualitě, když hořce naříká:
Tak chtíč, byť se zářivým andělem spojený,
se usadí v nebeském loži
a kořistí z odpadků. (1.5.55-57)
Duch uvádí Gertrudin nenasytný chtíč jako příčinu jejího rychlého sňatku s jeho bratrem („odpadky“ v této metafoře). Gertrudin sexuální vztah s Claudiem definuje její charakter pro oba Hamlety a kalí divákům představu o ní jako o nemírně chlípném a požitkářském jedinci. Gertruda však v textu hry neříká nic, co by toto hodnocení potvrzovalo nebo vyvracelo. Jazyk, který používá, vykresluje zcela jiný obraz.
Klíčové citáty a jazykový rozbor
Gertrudina role je tradičně vnímána jako pasivní, přičemž kritici často zlehčují těch několik krátkých promluv, které pronese, jako pouhý odraz myšlenek a názorů jejích mužských protějšků. Při bližší analýze se však ukáže, že její řeč je vždy přímá, pronikavá a bez narážek. Gertruda často předvídá nebo správně identifikuje klíčové momenty, témata či důsledky v rámci celé hry.
Její úsečný pokyn Poloniovi, aby mluvil „o rudých věcech s menším uměním“ (2.2.96), označuje Polonia za domýšlivého, blábolivého starého hlupáka a zároveň potvrzuje její autoritu a inteligenci – to vše se jí daří v poetickém rytmu srdce.
Ve 2. dějství instinktivně postřehne pravou příčinu Hamletovy mravokárné nálady a nešetří slovy, když Claudiovi vysvětluje, že právě jejich svazek jejího syna tak rozrušil:
není to jiné, ale to hlavní –
smrt jeho otce a naše o’erhastické manželství. (2.2.56-57)
Přes Gertrudin dar bystrých postřehů se zdá, že se spokojí s tím, že podle nich nebude jednat, a místo toho se v první polovině hry podřizuje plánům svého manžela a jeho rádců: „Budu tě poslouchat“ (3.1.38). Gertrudino podřízení se je možné interpretovat: svědčí o pasivitě a lhostejnosti, nebo jen o oddanosti manželovi a důvěře v jeho úsudek ohledně syna? Gertruda je tedy záhadná, a proto se její postava těžko vymezuje vůči Hamletovým explicitním úvodním názorům. Síla a složitost Gertrudiny osobnosti se však objevují v průběhu hry, kdy je nucena konfrontovat se s realitou své situace.
Klíčová a objevná scéna ve skříni ve 4. scéně 3. dějství je prvním a jediným případem, kdy jsou Hamlet a Gertruda spolu na jevišti sami. Právě intenzita jejich interakce, stejně jako šok z Poloniovy vraždy a
Hamletova následného obvinění z vraždy a incestu, začínají odhalovat citovou hloubku Gertrudina charakteru:
Tou turn’t mine eyes into my very soul,
And there I see such black and grainèd spots (3. dějství).4.81-82)
Vědomí, že její první manžel, král Hamlet, byl zavražděn Claudiem, způsobí, že Gertruda prožije morální probuzení: to, co bylo kdysi etickou šedí (její „o’erhasty marriage“), se stalo „black and grainèd spot“ na její duši. Gertrudino utrpení z těchto odhalení je upřímné; její opakované prosby, aby „sladký Hamlet“ (3.4.88) „už se mnou nemluvil“ (3.4.86), popírají stud, který nyní cítí. Její reakce je taková, že i Duch, předchozí kritik, poznamenává, že „na tvé matce sedí údiv“ (3.4.104), a varuje Hamleta, aby ji dále netrápil.