Nový zpěvák SteelDrivers Kelvin Damrell už pochopil, co je hnací silou kapely, která letos slaví 12 let existence a vydává zbrusu nové album Bad For You.
„Nemohli byste hrát naše písně, kdybyste nebyli zapálení pro to, co děláte,“ věří rodák z Berea v Kentucky. „Vůbec by to neznělo správně, a to na žádné pozici v kapele. Od středního harmonického partu přes nejtvrdší kytarové riffy až po nejtvrdší housle by to neznělo zdaleka tak dobře, kdybyste nemilovali to, co děláte, a nehráli s co největším zaujetím.“
Na albu Bad For You se Damrell ujímá role, kterou kdysi plnili Gary Nichols a Chris Stapleton na prvním albu skupiny od získání Grammy s deskou The Muscle Shoals Recordings z roku 2015. Všech pět členů SteelDrivers – Richard Bailey, Damrell, Mike Fleming, Tammy Rogers (jejíž dcera Damrella objevila na YouTube) a Brent Truitt – pozvalo BGS k rozhovoru.
Kelvine, jak dlouho jsi byl v kapele v době, kdy jste šli do studia?
Kelvin: Proboha, jak je to teď dlouho? Připojil jsem se v říjnu 2017. Jen jsem se tak těšil na datum vydání alba, že jsem zapomněl, kdy jsme tam šli.
Mike: Nejdřív musel jít na výcvikový tábor. Bluegrassový výcvikový tábor! Museli jsme ho vzít z Kentucky. Měl svůj první let letadlem. Poprvé jsi viděl oceán, že? Nechal jsi tu ležet spoustu věcí. Chodil jsi po letištích s noži, i když jsi neměl. Ale poslouchej, bylo to dobré! Všichni jsme si rozuměli a potřebovali jsme nějaký čas, abychom to prostě pocítili, a do toho jsme se dostali.“
Kelvin: Když jsem se přidal ke kapele, byl jsem si opravdu nejistý tím, co se děje, svou pozicí. Prošel jsem výběrovým řízením, co se týče vstupu do kapely, ale Brent mi pořád říkal, že potřebujeme pár měsíců, abychom zjistili, jak se k sobě hodíme. Myslel jsem si, že to říká jen on, ale byla to pravda. Docela pravidelně jsme si měnili auta a já jezdil s různými lidmi. Než jsme se definitivně rozhodli, jestli si mě necháme, nebo jestli se vrátím k vymetání komínů, tak jsme opravdu viděli, jak se k sobě hodíme.
Píseň „Bad For You“ má takový super groove. Poslali jste ji ven jako svůj první singl a pojmenovali jste podle ní album. Čím je pro tebe ta píseň výjimečná?“
Brent: Podle mě se k téhle kapele perfektně hodila. Byla to píseň, která mě zasáhla hned zkraje. Vystihuje náš zvuk. Je opravdu ostrá a my jsme trochu na té ostřejší straně bluegrassu.
Mike: Byla to jedna z nejsilnějších písní, co se týče takového feelingu. Je to taková písnička typu „Tady jsme!“. Víš, „Pozor!“ Kelvin ji zpíval tak, že mu Tammy řekla: „Zpívej to jako rock’n’rollový zpěvák.“
Kelvin: Když jsme ji hráli poprvé, skoro mě to dojalo. Opravdu jsem se rozplakal, to je pravda. Ten první večer, kdy jsme ji debutovali, poté, co jsme zahráli ten poslední velký tón, jsem se skoro dojal, protože jako by se konečně něco naplnilo s mou pozicí v kapele. Dělal jsem všechny ty ostatní věci, které vokálně patřily Garymu a vokálně patřily Chrisovi, a teď tahle vokálně patří mně v čele. A člověče, ta tříhlasá harmonie! Všechno na tom bylo dobré a opravdu to ve mně vyvolalo emoce.
Jsem rád, že jsi zmínil harmonii, protože to je opravdu důležitá složka téhle kapely, o které se málo mluví – jak dobře dokážeš poskládat ty hlasy.
Tammy: Díky. Ale máš naprostou pravdu, myslím, že to byl vždycky opravdu silný aspekt téhle kapely. Je to ten rock’n’rollový zpěvák s opravdu silnou tříhlasou harmonií, která přichází v refrénu. Z pohledu autora jsem na tomhle albu hodně přemýšlel o tom, jak je to pořád velká část našeho zvuku, a o tom, abychom to udrželi konzistentní, protože si myslím, že nás to opravdu odlišuje.“
Brent: V našem koncertním setu mě napadá jedna nebo dvě písničky, které končí samotným vokálním triem, které dělá swell a ohýbá se do noty, a publikum to pokaždé miluje. Je to velká součást bluegrassu, tečka, ale je to i velká součást naší hudby.
Brente, jak bys popsal zvuk SteelDrivers?
Brente: Pro mě osobně? Je to drsný, grindový bluegrass. Se spoustou duše.
Tammy: Představ si Rolling Stones, kdyby hráli na bluegrassové nástroje. To jsme my.
Mike: S bluesovým/rock’n’rollovým zpěvákem. … Je to intenzivní! Po našem setu jsem unavený. Je to trénink. Udržujeme emoce a intenzitu docela dlouho, ale občas polevíme a uděláme pěknou písničku.
Na téhle desce máte v písničce „I Choose You“ takový pomalejší moment, který ukazuje jinou stránku kapely.
Tammy: Jo, vždycky jsme měli jednu nebo dvě takové písničky. Na první desce byla „Heaven Sent“ vždycky jedna z našich nejžádanějších a nejoblíbenějších písniček, která má takovou tu skvělou, lehkou, valivou atmosféru. Říkáme jí hippie dance. A když jsme s Thomem Jutzem napsali „I Choose You“, rozhodně jsem chtěl hudebně směřovat k tomu, aby to mělo tenhle feeling. Ale pořád je to velmi vážný text, i když má svým způsobem pozitivní poselství. Má to velkou hloubku a smysl.
Richarde, máš na tomhle albu nějakou oblíbenou skladbu?
Richard: Umm… „Forgive.“
Co se ti na ní líbí?
Richard: Líbí se mi, co jsem na ní hrál.
Tammy: Vidíš, je to všechno o banju! Děláme si z toho srandu, ale lidi to banjo milujou!
Mike: Má to skvělej groove.
Brent: Je to taky jedna z mých oblíbených písniček.
Kelvin: Je to funky. Je to jako „Bad For You“ je rock’n’roll a „Forgive“ je funky!“
Kelvine, co jsi poslouchal asi před třemi lety, než ses přidal ke kapele?“
Kelvin: Před třemi lety jsem byl hodně najetý na Cinderellu. Pořád jsem v tom. Pořád poslouchám hlavně rock’n’roll, když jsem sám v autě a řídím několik hodin v kuse.
Připravila tě kapela na upřímnost bluegrassových fanoušků a na to, jak ti řeknou, co si myslí?
Kelvin: Byl jsem na to připravený, než jsem začal! Věděl jsem, kolik mají příznivců. Věděl jsem, jak moc lidé Garyho milují. Vím, jak moc lidé milovali Chrise. A byl jsem na to připravený – připravil jsem se na to, že lidé budou říkat: „Ten chlap je na nic. Musíte si sehnat někoho jiného.“ Myslím, že za celou dobu, co jsem v kapele, to bylo dvakrát. Bylo to skvělé – protože jsem to očekávala na každém koncertě!“
Tammy, stává se ti, že za tebou chodí mladé ženy a říkají, jak je skvělé vidět na pódiu ženu?“
Tammy: Jo, je to opravdu úžasné a moc si toho vážím. Protože když jsem vyrůstala, hrálo jen velmi málo žen, a ty, které hrály, byly většinou baskytaristky. Máma tam třeba vzadu mlátila do basy nebo tak něco. V té generaci pro mě bylo velmi málo ženských vzorů. Pár jich bylo – vzpomínám si, že Lynn Morrisová hrála a Laurie Lewisová hrála několik let přede mnou v těchto kruzích. V country světě jich moc nebylo. Byla jsem velkou fanynkou Mother Maybelle a částečně to bylo proto, že hrála na kytaru. To mě jako dítě fascinovalo.
A teď v generaci po mně jsou prostě neuvěřitelně talentované ženy – nejen zpěvačky, ale i instrumentalistky. Je to fenomenální, ten skok od mého věku a věku Alison Brownové až po Sierru Hullovou, která je geniální na mandolínu, a Kimber Ludikerovou a všechny ty holky z Della Mae, které milujeme, a Molly Tuttleová to naprosto zabíjí na kytaru. Sara Watkins, I’m With Her, Sarah Jarosz… je to prostě pořád dokola. Jestli jsem nějakým způsobem ovlivnil některou z těchto hráček, jsem hluboce poctěn.
Co byste chtěli, aby bluegrassoví fanoušci věděli o nové desce?
Tammy: Jsme nadšení, že se letos dostaneme ven a budeme hrát na mnoha různých místech. Na tradičních bluegrassových festivalech už tolik nehrajeme, ale doufám, že lidé tu hudbu uslyší a stále v ní uvidí tu nit, která v ní je. Témata, o kterých jsme se rozhodli zpívat, nejsou tak vyčištěná jako některé jiné věci, ale pro mě je to jen další aspekt té hudby a myslím, že ji snad neseme dál a neseme pochodeň.
Foto: Anthony Scarlatti