Obhájci života a vedoucí duchovních organizací zpochybňují výsledky nové studie, která zjistila, že většina žen po potratu emocionálně netrpí a že časem méně často vyjadřují lítost.
Výzkumníci z Kalifornské univerzity v San Franciscu (UCSF) sledovali 667 žen na 30 klinikách poté, co podstoupily plánovaný potrat, a zjistili, že většina z nich měla buď pozitivní pocity, nebo vůbec žádné emoce vůči svému rozhodnutí jak o týden později (71 %), tak o pět let později (84 %), uvádí studie zveřejněná minulý týden v časopise Social Science &Medicína.
Corinne Rocca, jedna z autorek studie a profesorka UCSF, uvedla, že studie dokazuje, že představa, že se u žen po potratu objeví negativní emoce, je „mýtus“ a „red herring“. Rocca se také podílela na několika výzkumných studiích a napsala několik článků pro Guttmacherův institut, výzkumnou pobočku organizace Planned Parenthood.
Zatímco zastánci potratů využili výsledky průzkumu k tomu, aby naznačili, že myšlenka „lítosti nad potratem“ je pouhou zastrašovací taktikou zastánců potratů, kritici tvrdí, že vzorek pro průzkum neopravňuje k vyvrácení, které jeho autoři uváděli v médiích.
Výzkumník Michael J. New v článku pro National Review poznamenal, že ženy, které dobrovolně odpovídají na otázky po potratu, jsou spíše ty, které ho vnímají pozitivně, a proto výsledky nereprezentují celé spektrum žen, které potrat podstoupily. New – profesor na Katolické univerzitě v Americe a vědecký pracovník pro-life institutu Charlotte Lozier – poznamenal, že ze všech žen, které byly požádány o účast, jich méně než 40 % souhlasilo a zhruba 30 % z 667 zúčastněných přestalo odpovídat do konce pětileté studie.
Křesťané pracující v postabortivní službě navíc viděli, že lítost nad potratem se v ženách probouzí ještě dlouho po uplynutí pětiletého období výzkumu.
„Většina žen, se kterými se setkáváme, je obvykle po 15, 20, 30, 40 letech,“ řekla Carrie Bondová, bývalá národní ředitelka školení organizace Surrendering the Secret. Poradci a pracovníci jako Bondová se obzvláště často setkávají s těmi, které svého potratu začaly litovat nebo zjistily, že emocionální tíhu rozhodnutí zadržovaly.
O podobný postřeh se na Twitteru podělila i Abby Johnsonová, bývalá pracovnice plánovaného rodičovství, která se stala zastánkyní pro-life: „Tady je skutečná řeč. Trauma se obvykle projeví až 10-15 let po traumatické události. Tyto ženy vůbec netuší, jak se budou cítit po potratu o mnoho let později.“
Bondová uvedla, že většina žen je kulturně podmíněna tak, že potrat buď skrývá, nebo oslavuje. „To jsou vaše dvě možnosti,“ řekla. „Buď mlčet, nebo říct: ‚Mě se to nedotklo!“. Některé si možná ani neuvědomují, že některé negativní příznaky, které se u nich objevují v letech následujících po potratu – například noční můry nebo poruchy příjmu potravy – mohly být vyvolány jejich zkušeností.
Bondová také zpochybnila závěr výzkumníků, že nedostatek emocí je pozitivní. Podle ní to zdaleka není dobrá věc, ale může to být ve skutečnosti důkaz traumatu. Jedním z nejčastějších příznaků postabortivního stresu, se kterým se u žen setkává, je emoční otupělost. Jedna studie, kterou počátkem devadesátých let provedli pro-life vědci, zjistila, že 92 procent žen zažívá určitou míru „emočního umrtvení“ až deset let po zákroku. (Této studie se zúčastnilo 260 žen, které aktivně vyhledaly postabortivní poradenství.)
Ačkoli postabortivní služby ze své podstaty pravděpodobně přitahují ženy, které prožívají lítost a hledají místo pro uzdravení – jejich práce není zanedbatelná. Jak napsala Julie Roysová pro ČT v roce 2015:
V posledních 20 letech se v církvích po celé zemi rozmnožily skupiny pro zotavení po potratu. Organizace Surrendering the Secret vyškolila asi 2 500 vedoucích v církvích a krizových těhotenských centrech. Další přední služba pro zotavení z potratů, Rachel’s Vineyard, pořádá ročně asi 1 000 rekolekcí ve 48 státech a 57 dalších zemích. Tyto statistiky však blednou ve srovnání s počtem žen po potratu v církvi (nemluvě o mužích, kteří v sobě nesou lítost nad potraty svých manželek či přítelkyň).
Kampaň Silent No More, projekt organizací Priests for Life a Anglicans for Life, hostila 6 469 žen a mužů, kteří se podělili o svá svědectví o potratu. „Lituji svého potratu“ je slogan na protestních cedulích její kampaně.
Počet potratů v posledních několika letech klesá a v roce 2016, kdy jsou k dispozici poslední údaje z Centra pro kontrolu nemocí, dosáhl „historického minima“ 625 000. Statisticky 625 000 potratů znamená, že na každých 1 000 žen v plodném věku v USA připadalo v daném roce 12 potratů. Toto číslo může být vyšší vzhledem k tomu, že hlášení počtu potratů do CDC je pro státy dobrovolné. Přesto jde o ohromující číslo. Výzkumníci různého ideologického zaměření odhadují, že od rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Roe v. Wade v lednu 1973 bylo ve Spojených státech provedeno zhruba 60 milionů potratů.
Ve studii UCSF oslovili výzkumníci případné účastníky na potratových klinikách. Tím však potenciálně vynechali podskupinu žen: ty, které si nechávají provést interrupci medikamentózně. V některých státech mohou ženy získat předpis na protokol o interrupci prostřednictvím videokonzultace s lékařem nebo zdravotní sestrou a nikdy nemusí vkročit na kliniku.
Guttmacherův institut uvádí, že počet interrupcí prováděných medikamentózně roste a v roce 2017 tvořily více než třetinu všech zaznamenaných interrupcí. Nejčastěji používaný protokol medikamentózního potratu se předepisuje pouze v prvním trimestru a zahrnuje dva léky: první blokuje embryo před příjmem životně důležitého progesteronu. Druhý, který se užívá o 24 až 48 hodin později, vyvolává porod.
Léky jsou v současné době regulovány Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv a v některých státech je musí podávat lékař s licencí nebo jiný zdravotnický pracovník, ale pro-choice skupiny prosazují proti takové regulaci.
Chuck Donovan, prezident Charlotte Lozier Institute, se obává, že medikamentózní potraty mohou způsobit větší trauma než zákrok na klinice, protože ženy mohou cítit větší odpovědnost za potrat, když si léky musí vzít samy. Řekl také, že medikamentózní potrat představuje možnost, že žena uvidí své mrtvé dítě poté, co léky přestanou účinkovat.
Bondová z organizace Surrendering the Secret uvedla, že radila mnoha ženám, které měly přesně takovou zkušenost. Souhlasí s tím, že trauma z medikamentózního potratu může být ještě palčivější než trauma prožité po chirurgickém zákroku. „Neřeknou vám pravdu a pak vás nechají samotnou, abyste si protrpěla trauma: intenzivní křeče, krvácení, porod dítěte,“ řekla
Studie UCSF také uvádí, že 95 procent žen, se kterými mluvili, uvedlo, že jsou přesvědčeny, že potrat byl pro ně správným rozhodnutím. Bondová však uvedla, že i ženy, které v době svého rozhodnutí (nebo dokonce krátce po něm) vyjadřují silnou důvěru, jsou stále vystaveny velkému riziku stresu po potratu. Vyjádřená důvěra na potratové klinice může být ve skutečnosti popřením, řekla, a to může později vyprchat.