Nejnovější zprávy

Ještěři galapážští

Ještěři galapážští se vyskytují na všech hlavních galapážských ostrovech, ale některé druhy žijí jen na některých ostrovech. Jejich zbarvení se liší podle toho, na kterém ostrově žijí, a také podle pohlaví. Ty, které žijí na ostrovech s tmavou lávou, jsou obvykle tmavší než ty, které žijí na světlých, písčitých ostrovech. Samci lávových ještěrů mají obvykle tmavší tělo než samice, často se žlutozelenými skvrnami, zatímco samice mají v dospělosti obvykle červené skvrny na tvářích a jsou červenohnědé. Samci jsou také větší než samice (až dvakrát-třikrát větší).

Na Galapágách žije sedm různých druhů lávových ještěrů a všechny se pravděpodobně vyvinuly z jednoho druhu. V případě ohrožení jsou schopni měnit barvu, aby se maskovali, a pokud jim predátor chytí ocas, mají šikovnou schopnost ho „upustit“ – na jeho místě jim nakonec doroste nový ocas. Díky tomuto obrannému mechanismu se mohou ještěři lávoví dožít až 10 let.

Liguáni galapážští

Předpokládá se, že leguáni galapážští měli společného předka, který na ostrovy připlul z jihoamerického kontinentu na vorech s vegetací. Divergence mezi suchozemskými a mořskými leguány se odhaduje na dobu před 10,5 milionu let. Genetici odhadují, že leguán růžový se od ostatních suchozemských leguánů oddělil přibližně před 5,7 miliony let – tedy ještě před vznikem většiny, ne-li všech současných ostrovů, zatímco divergence mezi oběma leguány žlutavými je poměrně nedávná.

Lguáni suchozemští

Lguáni mořští

Lguáni suchozemští

Na Galapágách se vyskytují tři druhy leguánů. Mezi známé leguány suchozemské patří Conolophus subcristatus, který se vyskytuje na šesti ostrovech, a Conolophus pallidus, který se vyskytuje pouze na ostrově Santa Fe. Třetí druh suchozemského leguána (Conolophus marthae), leguán růžový neboli rosada, byl poprvé pozorován v roce 1986 a až do roku 2000 zůstal neprozkoumán. Vyskytuje se pouze na Wolfově sopce na severním konci ostrova Isabela. Má narůžovělou hlavu a narůžovělé a černé tělo a nohy, často s černými pruhy. Nový druh se od ostatních dvou odlišuje morfologicky, chováním i geneticky.

Liguáni suchozemští jsou velcí – více než 3 metry dlouzí – a samci váží až 30 kg. Žijí v sušších oblastech ostrovů a ráno je lze nalézt rozvalené pod horkým rovníkovým sluncem. Aby unikli polednímu žáru, vyhledávají stín kaktusů, skal, stromů nebo jiné vegetace. V noci spí v norách vyhrabaných v zemi, aby si uchovali tělesné teplo. Živí se hlavně nízko rostoucími rostlinami a keři, ale i spadlými plody a polštářky kaktusů. Tyto sukulentní rostliny jim poskytují potřebnou vláhu během dlouhých suchých období. Leguáni suchozemští vykazují fascinující symbiózu s Darwinovými pěnkavami, stejně jako želvy obrovské, které se zvedají ze země a umožňují malým ptákům odstraňovat klíšťata.

Liguáni suchozemští dosahují dospělosti mezi 8. a 15. rokem života. Samci jsou teritoriální a agresivně brání určité oblasti, které obvykle zahrnují více než jednu samici. Po období páření si samice leguána najdou vhodné místo k hnízdění, vyhrabou si hnízdní noru a nakladou 2 až 20 vajec. Samice krátce brání noru, aby zabránila dalším samicím zahnízdit na stejném místě. Mláďata leguánů se líhnou o 3-4 měsíce později a trvá jim asi týden, než se vyhrabou z hnízda. Pokud přežijí první obtížné roky života, kdy je často nedostatek potravy a hrozí nebezpečí od predátorů, mohou se leguáni suchozemští dožít více než 50 let.

V roce 1959 byl stav existujících populací leguánů suchozemských považován za dobrý. V roce 1975 pak byly dvě populace na různých ostrovech (Cerro Cartago na Isabele a Conway Bay na Santa Cruz) během necelých šesti měsíců zdecimovány smečkami zdivočelých psů. Na rozdíl od želv nejsou dospělí leguáni odolní vůči predátorům. Jejich záchrana znamenala odstranit je z jejich přirozeného prostředí, dokud nebudou psi eliminováni.

Bylo rychle zřízeno chovné a odchovné centrum, které však nebylo dostatečně velké pro všechny dospělé jedince. Byla zavedena technika managementu, která byla předtím na Galapágách použita pouze jednou, a to ve 30. letech 20. století. Na malých ostrůvcích Venecia u severozápadního pobřeží Santa Cruz bylo vypuštěno 38 leguánů santakruzských, což byla asi polovina původní skupiny přivezené do centra. Tato napůl zajatá populace žila v přírodních podmínkách, ale na ostrůvcích nebyly žádné velké plochy vhodné k hnízdění. Na ostrov Venecia bylo ze Santa Cruz přemístěno přibližně 100 m3 zeminy a byla zde vybudována umělá hnízdní plocha. Populaci se dařilo. Leguáni na ostrově Venecia hnízdí dodnes a mnoho z takto získaných mláďat je přibližně každé tři roky repatriováno na ostrov Santa Cruz.

Na rozdíl od želv nemohla být mláďata suchozemských leguánů repatriována do původního prostředí, pokud nebyl vyřešen problém s introdukovanými predátory. Psi žerou dospělé jedince i mláďata leguánů, zatímco kočky žerou pouze mláďata. Jakmile byli divocí psi na jižním Isabela i severozápadním Santa Cruz eliminováni, repatriace leguánů byla většinou úspěšná.

Liguáni suchozemští na ostrově Baltra mají zcela odlišnou historii. Historicky byli leguáni z Baltry největší na celém souostroví. Když však v letech 1932 a 1933 navštívila ostrov Hancockova expedice, leguáni se jevili jako podvyživení. Zavlečené kozy zdevastovaly vegetaci. Ve snaze pomoci leguánům přemístili členové expedice 70 leguánů na Severní Seymour, ostrov severně od Baltry, kde nebyli žádní suchozemští leguáni ani kozy. Během 20 let leguáni na Baltře vymizeli v důsledku kombinace zničení biotopu v důsledku výstavby americké letecké základny za druhé světové války, predace psy a kočkami a konkurence divokých koz. Neformální experiment Hancockovy expedice zachránil leguány suchozemské na Baltře před vyhynutím.

V 80. letech 20. století byli leguáni ze Severního Seymouru (kde se zdálo, že populace klesá) přivezeni do chovného a odchovného centra s tím, že mláďata budou nakonec repatriována na Baltra. Vzhledem k tomu, že na ostrově Baltra se nacházejí dvě vojenské základny, letecká a námořní, vyžadovala repatriace leguánů spolupráci nejen CDF a GNPS, ale také ekvádorských ozbrojených sil. Prvních 35 mláďat leguánů bylo vypuštěno v červnu 1991. Celkem bylo na ostrov Baltra repatriováno 420 leguánů a míra jejich přežití se zdá být vysoká. Nedávné průzkumy ukázaly, že obě populace, Baltra i Severní Seymour, jsou zdravé a jejich počet se zvyšuje.

Dnes se zdá, že všechny populace jsou zdravé, i když národní park musí nadále provádět pravidelnou kontrolu koček v kritických biotopech suchozemských leguánů na Cerro Cartago a Cerro Dragón. Poslední repatriace byly provedeny na Cerro Dragón v roce 1991 (kromě transferů z Venecia), na Cerro Cartago v roce 1993 a na Baltra v roce 2008. Program chovu a odchovu suchozemských leguánů byl považován za zcela úspěšný a skončil v roce 2008.

Liguáni mořští

Téměř na každém skalnatém pobřeží Galapág žije leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus), jediný mořský ještěr na světě. Leguán mořský je výjimečné zvíře, které žije na souši, ale živí se v moři, kde spásá různé mořské řasy – na obnažených skalách, v přílivových oblastech nebo se potápí hlouběji do studené mořské vody. Tento zvyk, který je u leguánů a vlastně u všech druhů ještěrů světa zcela ojedinělý, jim poskytuje bohatý zdroj potravy. Nevydrží však příliš dlouho odolávat nízkým teplotám moře a musí se vytáhnout na souš, aby se zahřáli.

Jaguáři mořští se páří a hnízdí také na souši. Zatímco v moři mají jen málo predátorů, na souši se mladí leguáni stávají kořistí jestřábů, volavek a dalších ptáků. Na mnoho populací má velký vliv predace zavlečenými kočkami. Vyskytují se po celých ostrovech a v některých oblastech není neobvyklá koncentrace až 4 500 jedinců na kilometr. Celková populace se odhaduje na 200 000 až 300 000 jedinců.

Krátký tupý nos je dobře přizpůsoben k živení se řasami rostoucími na skalách. Zploštělý ocas je ideální pro plavání, pohání leguána vodou, zatímco nohy mu bez užitku visí po stranách. Leguáni se zbavují přebytečné soli, kterou spotřebovávají spolu s řasami, pomocí zvláštní žlázy připojené k nozdrám. Leguáni mořští jsou vynikajícím příkladem dobře adaptovaného druhu, který se stále přizpůsobuje svému prostředí. I když se mořští leguáni živí především řasami, je známo, že konzumují také korýše a kobylky. Na jednom nebo dvou ostrovech bylo pozorováno malé procento mořských leguánů, kteří se živí suchozemskou vegetací, což je možná adaptace na téměř úplnou absenci výživných mořských řas během silných jevů El Niño.

Když mořští leguáni hladoví, nejenže hubnou, ale také se zkracují. Jeden vědec nedávno zjistil, že v dobách hladomoru způsobeného jevem El Niño se mořští leguáni zmenší do délky a pak znovu vyrostou, jakmile je potravy opět dostatek. Toto zjištění, o němž informoval vědecký časopis Nature, je prvním případem zmenšování dospělých obratlovců. Dospělí leguáni mohou během svého života opakovaně přepínat mezi růstem a zmenšováním, což je dokonalá adaptace na cykly vzestupu a poklesu na Galapágách spojené s jevem El Niño. Vědci předpokládají, že za zmenšení může z velké části vstřebávání kostí, kdy leguáni doslova tráví část svých kostí, aby přežili.

Morští leguáni ukazují své zbarvení v době dospívání – mláďata jsou černá, zatímco dospělí jedinci se v závislosti na ostrově zbarvují od červené a černé až po černou, zelenou, červenou a šedou, přičemž mořští leguáni z ostrova Española jsou nejbarevnější ze všech a vysloužili si přezdívku „vánoční leguáni“. Leguáni mořští jsou barevnější v období rozmnožování, kdy samci hájí teritoria na souši, kde se páří se samicemi, které pak kladou vejce do nor. Leguáni mořští snášejí 2 až 3 velká vejce, která se líhnou za 2,5 až 4 měsíce. Je známo, že leguáni mořští se dožívají až 60 let.

Největší úmrtnost leguánů mořských způsobují události typu El Niño, kdy při velkém El Niño v letech 1982-83 uhynulo v některých populacích až 70 % jedinců. Nedávný výzkum také zjistil vysokou úmrtnost galapážských mořských leguánů na ostrově Santa Fe v důsledku nenápadných dlouhodobých účinků úniku ropy z potopeného tankeru Jessica v roce 2001.

.