A hle, korektorka opravila pravopis i gramatiku a oddělila větu od věty správnou interpunkcí. Šest dní to dělala a sedmý den to dělala také, protože pracovala na volné noze a nemohla si dovolit odpočívat.
Nebojte se, nezměnili jsme styl, aby odrážel apokalyptickou dobu, v níž žijeme. Jen se dnes cítíme biblicky, protože se podíváme na některé náboženské termíny a na to, jak k nim přistupovat při korekturách.
Nebe a peklo
Psaní velkých písmen může být u některých náboženských slov ošemetné. A zatímco většina lidí ví, že názvy náboženství se píší s velkým písmenem (např. buddhismus, islám, křesťanství), u jiných pojmů to tak jednoduché není. Vezměme si například nebe a peklo. Nebo by to mělo být Nebe a Peklo?
Kéž by to bylo tak jednoduché.
Některé stylistické příručky v tomto ohledu radí, ale ne všechny se shodují. Dobrým pravidlem je psát Nebe a Peklo s velkým písmenem, pokud se používají jako vlastní podstatná jména (tj. jako názvy konkrétních míst). Někteří například píší slovo „nebe“ s velkým písmenem, když se mluví o sídle křesťanského Boha:
Říká se, že Ježíš vystoupil na nebesa.
V tomto případě je nebe vlastním podstatným jménem, a proto se píše s velkým písmenem. Není tomu tak však vždy. Někdy se píše s malým „h“, a to i v Bibli:
Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Někdy se používá obecněji, například když řekneme:
Nebesa byla ozářena miliardou hvězd.
A může se použít i v přeneseném významu, když jde o něco příjemného:
Čokoládový dort byl absolutní nebe.
Ve většině případů je tedy správné psát „nebe“ s malým „h“.
To samé platí pro peklo/peklo, které se píše s velkým písmenem, když označuje údajný příbytek hříšníků, ale ne, když označuje tříhodinové dojíždění do práce v hustém provozu.
Bůh a bohové
Podobný problém existuje i u slova Bůh/boh. Pokud se jím označuje jediné nebo hlavní božstvo monoteistického nebo kvazimonoteistického náboženství, měl by se Bůh psát s velkým písmenem. Je to proto, že se v takových případech jedná o vlastní podstatné jméno (např. Ježíšův táta je bůh zvaný Bůh).
Bůh by se měl psát s velkým písmenem také ve všech případech, kdy je součástí jména daného božstva. Totéž platí pro bohyni, jako je tomu u pohanského boha Rohatého a Velké bohyně
Jestliže však bůh nebo bohyně nejsou součástí jména, slova se nepíší s velkým písmenem:
Hinduismus uctívá mnoho bohů a bohyň.
Jupiter byl římský bůh oblohy.
Vášeň a posedlost…
…tak bychom nazvali náš náboženský epos, kdyby někdy vznikl. To proto, že známe ten kolotoč vzrušení, který nastane, kdykoli se někdo pokusí správně napsat o něčem, co patří někomu, jehož jméno končí na „s“. Ano, mluvíme o přivlastňovacích apostrofech a o tom, jestli/kdy je potřeba mít za koncovým „s“ navíc.
To může být matoucí kvůli pravidlu pro množné číslo přivlastňovacích jmen, kde za koncové „s“ také dáváme apostrof. Chceme-li například říci, že klášter patří některým jeptiškám, můžeme ho nazvat klášterem jeptišek. Platí však totéž, pokud mluvíme o jedné osobě? Řekněme, že klášter vede sestra Jonesová. Je to klášter sestry Jonesové nebo klášter sestry Jonesové?“
Řešení tohoto problému spočívá v tom, že často (stejně jako v případě celé té věci s chozením po vodě) existuje jedno pravidlo pro Ježíše a jiné pro nás ostatní. Nebo alespoň dříve existovalo.
V minulosti některé stylistické příručky navrhovaly, aby klasická (řecká a římská) a biblická jména, která končí na „s“, vyžadovala apostrof pouze pro označení držení, zatímco ostatní vlastní jména končící na „s“ (např. Jakub) by měla mít za apostrofem „s“ navíc. Můžeme se tedy odvolávat například na Jakubovu místní církev, ale prosbu můžeme vyslovit v Ježíšově jménu.
Toto je však dnes většinou považováno za staromódní. Například Chicago Manual of Style doporučuje používat apostrof + „s“ za všemi podstatnými jmény, která končí na „s“, bez ohledu na jejich náboženský nebo klasický status. To pomáhá zajistit jednotnost interpunkce.
Přesto je důležité ověřit, zda se váš klient řídí konkrétní stylistickou příručkou. A pokud ne, klíčová je jako vždy důslednost.