Blíží se období roku, které je požehnané i prokleté miliony pozvánek. Tady jsou některé, které mi právě teď chodí do e-mailu: Můžete se se mnou sejít na kávu a pomoci mi s návrhem mé knihy? Přinesete 19. prosince na osmou třídu svačinu? Přijdeš na náš kolaudační večírek? Pomůžete mému synovi s přihláškami na vysokou školu? Chceš letos vzít děti na Louskáčka?“
Ačkoli bych všechny tyto věci ráda udělala, nemohu. Když se pustím do všeho, co mi přijde do cesty, zjistím, že začínám ponocovat, abych všechno stihla. A pak unavená začnu místo ranní meditace mačkat tlačítko snooze. Než se naděju, jsem příliš unavená i na cvičení, které je pro mou pohodu nezbytné.
Je to šikmá plocha, která začíná tím, že se starám o potřeby druhých lidí na úkor svých vlastních, a končí tím, že jsem příliš unavená (a někdy i nemocná) na to, abych se postarala o potřeby kohokoli, včetně svých vlastních (natož abych dělala něco zábavného, například šla na večírek). Možná je to zřejmé, ale jen to upřesním: Když jsme nemocní a unavení, těžko se cítíme šťastní a těžko naplňujeme svůj potenciál, a to jak doma, tak v práci.
Ale říkat „ne“ může být opravdu těžké – nesnáším, když se lidé cítí špatně, když o to vůbec žádají. Říct „ne“ tak, aby to lidi neurazilo, vyžaduje cvik, a už vůbec ne říct to tak, aby se lidé cítili rádi, že se zeptali. Říkat „ne“ tak dobře vyžaduje cvik. Zde je můj plán o třech krocích.
Krok první: Připravte se na to, že řeknete „ne“.
Je mnohem snazší říci pozvání ne, když k tomu máme konkrétní důvod – způsob, jak zdůvodnit své odmítnutí nad rámec mlhavé představy, že bychom se měli danému závazku vyhnout.
To znamená, že důvod pro odmítnutí si musíme vytvořit dříve, než ho budeme potřebovat – potřebujeme strukturu rozhodování nebo „pravidla“, kterými se budeme řídit, abychom se nemuseli trápit nad každým pozváním.
Jedním z pravidel, které mám pro sebe, je například to, že nechodím ven více než dva večery v daném týdnu, protože vím, že když to udělám, jsem mrzutý, unavený a vyčerpaný. Takže když se mě někdo zeptá na třetí večer v jednom týdnu, mám potřebnou strukturu, abych mu řekla, že nemám čas (ale děkuji za optání!). Stejně tak se během pracovního dne setkávám s lidmi na obědě nebo na kávě jen dvakrát týdně, mluvím jen dvakrát měsíčně a dělám jen jeden telefonický rozhovor denně.
Kromě toho, že jsem si stanovil pravidla, blokuji si v kalendáři čas na věci, jako je psaní (dopoledne, kdy jsem nejproduktivnější), turistika (odpoledne, kdy si potřebuji odpočinout) a řešení administrativních úkolů (v pátek, kdy mám největší tendenci chtít si jen odškrtávat věci ze seznamu). To znamená, že spousta času v mém kalendáři je zablokovaná, což může být pro lidi, kteří si se mnou chtějí domluvit schůzku, opravdu nepříjemné. Zároveň mi však blokování času na věci, které potřebuji udělat, abych se cítila klidná, dává naprosto jasně najevo, kdy prostě nejsem k dispozici. Díky tomu je mnohem snazší dát dobré ne.
Koneckonců, pokud jsem na něco k dispozici, neříkám ano dříve, než si položím velmi důležitou otázku: Chci tu věc udělat, nebo mám pocit, že bych „měl“? Přinese mi vyslovení „ano“ radost nebo smysl? Nebo budu pociťovat hrůzu či lítost, až se tato konkrétní událost či úkol přehoupne? Naučil jsem se všímat si, kdy jsem rád, že jsem řekl „ano“; pomohlo mi to uvědomit si, kolik štěstí mi přináší pomoc druhým lidem. (Vždy se například snažím pomáhat dětem svých přátel s přihláškami na vysokou školu. Je to tak zábavné.)
Jednou z radostí středního věku je, že jsem si teď jistá, že když dělám jen věci, které mě opravdu nutí dělat (a ne ty, které jsem dřív dělala, protože jsem si myslela, že bych „měla“), nakonec přispívám víc. Pokud se přistihnu, že zvažuji pozvání, protože se bojím, co si o mně ostatní pomyslí, nebo protože si myslím, že to „bude dobře vypadat v mém životopise“, prostě řeknu ne.
Krok druhý: Řekněte ne.
Zjistila jsem, že je neuvěřitelně užitečné mít k dispozici způsoby, jak prostě říct ne. Nejčastěji používám Renéeinu strategii „už jsem zadaný“ (viz níže), protože to je nejčastější důvod, proč něco nemůžu udělat. Tady je několik dalších taktik – počítejte s nimi! – které na mě fungují:
1. Neurčitá, ale účinná: „Děkuji za optání, ale to mi nevyjde.“
2. Není to osobní: „Děkuji za optání, ale během psaní knihy nebudu dělat žádné rozhovory.“
3. Zeptejte se mě později: „Chtěl bych to udělat, ale do dubna nemám čas. Zeptáte se mě pak znovu?“
4. Dovolte mi, abych vás spojil: „Já to nemůžu udělat, ale vsadím se, že Shelly ano. Zeptám se jí za tebe.“
5. „Tak co? Zkoušej to dál: „Žádný z těch termínů mi nevyhovuje, ale rád bych tě viděl. Pošli mi nějaké další termíny.“
6. Zkus to se mnou na poslední chvíli: „Tento měsíc nemohu do kalendáře zařadit nic jiného, ale rád bych to s tebou někdy udělal. Zavoláš mi těsně předtím, než zase odjedeš?“
7. Vděčnost: „Moc vám děkuji za vaše nadšení a podporu! Je mi líto, že vám v tuto chvíli nemohu pomoci.“
8. Dejte tátovi šanci: „Víš, mám pocit, že maminky vždycky dostanou na starosti prázdninové oslavy ve škole. Zeptejme se táty, jestli by nám letos nechtěl pomoct.“
9. „Co kdybychom se zeptali táty? Pětiminutová laskavost: „Nemůžu mluvit na vaší akci, ale pomůžu vám ji propagovat na svém blogu.“ „Ne, ne.
Poprosila jsem také své kamarádky Renee Trudeauovou a Katrinu Alcornovou – dvě osoby, které se zdokonalily ve schopnosti říkat dobře ne – o jejich oblíbené způsoby, jak říci ne. Zde jsou oblíbené způsoby Renee:
10. Prostě ne: „Děkuji, tohle si budu muset nechat ujít.“ (Řekněte to a pak zmlkněte.)
11. Milostivě: „Opravdu si vážím toho, že jste mě požádal, ale můj čas už je vyhrazen.“
12. Omlouvám se: „Kéž bych mohl, ale teď to prostě nejde.“
13. Jaký je váš názor? Je to rozhodnutí někoho jiného: „Slíbila jsem svému kouči (terapeutovi, manželovi atd.), že teď už nebudu přijímat žádné další projekty. Pracuji na tom, abych si ve svém životě vytvořila větší rovnováhu.“
14. Jaký je váš názor? Důvodem je moje rodina: „Moc děkuji za pozvání, v ten den má můj syn fotbalový zápas a ty já nikdy nevynechávám.“
15. Znám někoho jiného: „Prostě teď nemám čas. Doporučím vám někoho, kdo by vám mohl pomoci.“
16. „Mám někoho jiného. Už jsem objednaný: „Oceňuji, že na mě myslíte, ale obávám se, že ten den už mám obsazeno.“
17. Nastavení hranic: „Řeknu ti, co můžu udělat…“ Pak omezte závazek na to, co vám bude vyhovovat.
18. Vyzkoušejte si, jak se vám to hodí. Ne ne, ale ne ano: „Nech mě o tom popřemýšlet a já se ti ozvu.“
(Renéein seznam pochází z její knihy Průvodce matky sebeobnovou)
A zde jsou další způsoby, kterými Katrina nejčastěji říká ne:
19. Ne, ne, ne, ne. Neříkej nic: „Ne na všechny žádosti je třeba odpovídat. Ignorovat žádost je nezdvořilé, ale někdy je to nejlepší způsob, jak si všichni zachovají tvář.“
20. „Neodpovídej na žádosti. Nechte všechno na pospas: „Nedávno se moje dcera zranila při hodině tělocviku. Byl to týden návštěv pohotovosti, kliniky pro otřes mozku, specialistů atd. Rozhodl jsem se prostě říct lidem, co se děje, čímž jsem žádosti na chvíli utnul.“
21. „Co se děje? Jsem „maximálně vyčerpaný“: „Potřebujeme „bezpečnostní slovo“ pro vyslovení ne – jednoduchý způsob, jak lidem říct, že nemůžeme/nechceme udělat věc, o kterou žádají, ale že to není osobní. Na tom, že jsem napsal knihu s názvem Na max, je výhodné to, že teď mohu říct ‚jsem na max‘ a lidé, kteří knihu znají, vědí, že je žádám, aby respektovali, že se starám sám o sebe, a že také respektuji jejich potřebu starat se o sebe.“
Krok 3: Neohlížejte se zpět.
-
Tele-seminář o klidu
Pokud s vámi tento příspěvek rezonuje, podívejte se na nový tele-seminář Dr. Carterové o snižování stresu. Připojí se k ní James Baraz a další, aby s vámi probrali, jak být produktivní, odpočinutí a šťastní – a to i během náročného období dovolených.
Dostatek výzkumů naznačuje, že když se rozhodujeme způsobem, který nám umožňuje později změnit názor, máme tendenci být s přijatými rozhodnutími mnohem méně spokojeni. Jakmile tedy odmítneme pozvání, musíme se snažit soustředit na to dobré, co nám přinese odmítnutí, a ne na lítost nebo pocit viny, který pociťujeme, když nabídku odmítneme. Možná budeme lépe odpočatí, protože jsme nešli na večírek, nebo budeme cítit menší zášť, protože jsme nechali někoho jiného, aby nám pomohl. Možná, že když řekneme ne jedné věci, uvolníme si čas na jinou (radostnější) činnost. Ať už je to jakkoli, soustřeďte se na pozitivní výsledek své snahy říci dobré ne.
O tom totiž celé to říkání ne ve skutečnosti je:
Jaký je váš oblíbený způsob, jak říkat ne?