Biomechanická funkce plantární fascie
Plantární fascie podpírá podélnou klenbu chodidla při statickém postoji. Při rozříznutí plantární fascie během simulovaného statického postoje dochází k vyklenutí metatarzů a zhoršení tvaru klenby (Ker et al. 1987), což naznačuje, že plantární fascie tvoří součást systému příčných a podélných vaznic v chodidle.
Při statickém postoji byla mediální podélná klenba přirovnána k příhradové konstrukci, přičemž plantární fascie funguje jako tahový prvek nebo vaznice spojující dva kompresní prvky (Hicks 1955). Při zatížení a vnitřní rotaci tibie je prodloužení klenby částečně omezeno tahem v plantárních strukturách (Sarrafian 1987). Ačkoli se zdá, že všechny plantární vazy jsou důležité pro omezení pohybu, Huang et al. (1993) prokázali, že největší podíl na udržení klenby má plantární fascie, přičemž plantární fasciotomie vedla k 25% snížení tuhosti klenby. Zajímavé však je, že po resekci dlouhého a krátkého plantárního vazu, pružného vazu a plantární fascie si klenba zachovala 65 % své původní tuhosti, což naznačuje, že největší vliv na stabilitu mediální podélné klenby při statickém postoji mohou mít jiné struktury, například geometrie kosti. Nicméně se předpokládá, že během statického postoje tvoří plantární fascie součást pasivního mechanismu, který je schopen modifikovat tuhost mediální podélné klenby v závislosti na aplikované zátěži.
Bylo prokázáno, že za podmínek bez zátěže zvyšuje dorziflexe prstů nohy napětí v plantární fascii, což vede k plantarflexi příslušných metatarzů a zvednutí mediální podélné klenby; tzv. mechanismus větrných lopatek (Hicks 1954). Za podmínek nošení váhy, například při statickém postoji, však plantarflexi metatarsů brání síla reakce na zem a vyvýšení klenby je dosaženo složitým pohybem supinace a zevní rotace chodidla a dolní končetiny. Předpokládá se, že takový pohybový vzorec zvyšuje stabilitu klenby a že aktivace mechanismu windlass je klinicky považována za důležitou během propulzního období chůze.
Pokud je dorziflexe prstů spojena s aktivitou lýtkových svalů, k čemuž dochází při terminálním postoji, může být účinně zesíleno vnitřní zatížení plantární fascie. Carlson et al. (2000) zaznamenali, že dorzální flexe prvního metatarzofalangeálního kloubu nad 30° vyvolává při simulaci terminálního postoje (45 % cyklu chůze) zatížení fascie převyšující zatížení Achillovy šlachy působením zátěže až 500 N přes Achillovu šlachu. Ačkoli jsou tato zjištění v souladu se studiemi analýzy pohybu, v nichž bylo prokázáno, že přibližně 20° dorziflexe halluxu nastane dříve, než se projeví zvýšení výšky klenby (mechanismus windlass), model nezohledňoval podpůrný účinek klenby vnitřních a vnějších flexorových svalů chodidla. Bylo prokázáno, že dlouhé digitální flexory, a zejména tibialis posterior, mají při kvazistatickém testování podpůrný vliv na klenbu (Kitaoka et al. 1997), který se dále zesiluje po zvednutí paty z opěrné plochy (Sharkey et al. 1998). Kromě toho bylo zjištěno, že zvýšení výšky klenby spojené s efektem windlass během chůze se shoduje s vrcholem vnitřní svalové aktivity, sníženou aktivitou komplexu gastroc-soleus, sníženým vertikálním zatížením, plantarflexí kotníku, vrcholem horizontální propulzní síly a nástupem dvojité opory končetin. Tyto faktory by společně působily na minimalizaci vnitřního zatížení plantární fascie (Wearing et al. 2006). Spíše než na efekt zvedání klenby (windlass) lze tedy na plantární fascii alternativně pohlížet jako na dynamického koordinátora pohybu, který účinně synchronizuje digitální dorziflexi se supinací chodidla a zevní rotací nohy.
.