Mušketýr

ŠpanělskoEdit

Ve španělské armádě bylo tercio neboli španělský čtverec smíšenou pěchotní formací, která teoreticky mohla čítat až 3 000 pikenýrů, šermířů a mušketýrů; na bojišti však byla obvykle mnohem menší. Ve své době byl účinný a využíval úderu píkou zblízka v kombinaci se schopností muškety vystřelit na velkou vzdálenost. Svou funkcí se podobala volně zformované falanze, ale byla mnohem pružnější a smrtonosnější. Mušketýři tercios se vyvinuli z dřívějších korouhví s arkebuzírskou posádkou, které si získaly dobrou pověst porážkou Francouzů a zajetím jejich krále v bitvě u Pavie v roce 1525.

FrancieEdit

Mušketýři gardy byli nižší jednotkou, zpočátku o síle zhruba roty, vojenské složky královské domácnosti neboli Maison du Roi. Vznikli v roce 1622, kdy Ludvík XIII. vybavil mušketami rotu lehké jízdy („karabiníky“, kterou vytvořil Ludvíkův otec Jindřich IV.). Mušketýři bojovali v bitvě pěšky jako pěchota i na koních jako dragouni. V bitvě u Fontenoy v roce 1745 sloužili královští mušketýři jako pravidelné jezdectvo a útočili na britskou pěchotu s tasenými meči.

Jako jedna z nižších jednotek královské gardy nebyli mušketýři úzce spjati s královskou rodinou. Tradiční úkoly tělesné stráže ve skutečnosti plnily jednotky Garde du Corps a Cent-suisses. Vzhledem ke svému pozdějšímu vzniku byli mušketýři otevřeni nižším vrstvám francouzské šlechty nebo mladším synům ze šlechtických rodin, jejichž nejstarší synové sloužili v prestižnějších Garde du Corps a Chevau-legers (lehké jízdě). Mušketýři, z nichž mnozí byli ještě teenageři, si brzy získali pověst neurvalců a bojového ducha.

Jejich vysoký esprit de corps získal mušketýrům královskou přízeň a byli často k vidění u dvora a v Paříži. Krátce po jejich vzniku vytvořil kardinál Richelieu pro sebe jednotku tělesné stráže. Aby Richelieu neurážel krále domnělým pocitem vlastní důležitosti, nepojmenoval je Garde du Corps jako královu osobní gardu, ale mušketýři podle královy mladší gardové jízdy. To byl začátek tvrdé rivality mezi oběma mušketýrskými sbory. Po kardinálově smrti v roce 1642 přešla rota na jeho nástupce kardinála Mazarina. Po Mazarinově smrti v roce 1661 přešli kardinálovi mušketýři na Ludvíka XIV. k nelibosti jak královských mušketýrů, tak kardinálových mušketýrů. Mušketýři byli následně reorganizováni na gardový jezdecký pluk o dvou rotách. Královští mušketýři se stali první rotou, lidově zvanou „šedí mušketýři“ (mousquetaires gris), zatímco kardinálští mušketýři se stali druhou rotou, známou jako „černí mušketýři“ (mousquetaires noirs), protože jezdili na šedých, respektive černých koních. Od svého založení nosili mušketýři modré pláště připomínající sutany, lemované červeně a lemované stříbrnou výšivkou. Od roku 1688 byly sutany nahrazeny menšími soubrevestami nebo kabátci bez rukávů ve stejných barvách. V prvních desetiletích existence sboru nosili mušketýři pod sutanami civilní šaty podle osobního vkusu a možností, ale v roce 1677 byla přijata šarlatová uniforma.

Z hlediska náboru patřili mušketýři k nejžádanějším vojenským společnostem Ancien Régime. Důvodem byly nižší vstupní požadavky. Jednotky vyšší gardy byly v podstatě uzavřeny všem kromě nejstarších a nejbohatších francouzských šlechticů, takže pro většinu francouzských šlechticů (z nichž mnozí žili v gentské chudobě) byla služba u mušketýrů jedinou možností, jak se připojit k jízdní jednotce královského dvora a snad i padnout králi do oka. K přijetí do armády však bylo třeba jak doporučujících dopisů, tak důkazů, že rekrut má rodinné prostředky na pokrytí nákladů spojených se službou. Ty zahrnovaly zajištění koní, mečů, oděvu, sluhy a vybavení. Panovník poskytoval pouze mušketu, soupravu bez rukávů a charakteristickou modrou sutanu.

V roce 1776 Ludvík XVI. mušketýry z rozpočtových důvodů rozpustil. Po první bourbonské restauraci byli mušketýři obnoveni 6. července 1814 spolu s dalšími vojenskými jednotkami bývalé královské rodiny. Tyto drahé a aristokratické pluky se po Napoleonově návratu z Elby ukázaly jako neúčinné a většinou se rozprchly, i když některé doprovázely Ludvíka XVIII. do krátkého exilu. Po druhé restauraci monarchie byli mušketýři 31. prosince 1815 definitivně rozpuštěni.

O několik desetiletí později, počínaje rokem 1844, byla tato skupina předmětem dnes již proslulé seriálové publikace Tři mušketýři, která vycházela v časopise Le Siècle od března do července 1844. Autor Alexandre Dumas, père, vycházel z knihy Mémoires de Monsieur d’Artagnan, capitaine lieutenant de la première compagnie des Mousquetaires du Roi (Vzpomínky pana d’Artagnana, kapitána poručíka první roty královských mušketýrů) od Gatiena de Courtilz de Sandras (Kolín nad Rýnem, 1700).

ŠvédskoEdit

Díky reformám Gustava II Adolfa dozrál ve švédské armádě nový styl boje, který ze Švédska v 17. století učinil velmoc. Tento styl boje se stal novým standardem v celé Evropě a jejích koloniích v posledních fázích války ovládané mušketami. Příručky vycházející z Gustavova vlastního způsobily revoluci ve výcviku a taktice západních armád.

BritánieEdit

Ikonický „červený plášť“ britského impéria byl základní jednotkou britských armád, které vytvořily největší impérium v historii. Britský pěšák byl vybaven mušketou ráže 75 Land Pattern Musket neboli Brown Bess. Na tehdejší poměry byl dobře vycvičen, cvičil s ostrou municí. Plně vycvičený červenokabátník dokázal vystřelit čtyřikrát za minutu. To v kombinaci s technikou střelby po rotách (metoda, při níž bloky mužů střílely menší salvy za sebou a vytvářely tak palebnou vlnu po čele pluku) umožňovalo britským mušketýrům vítězit v lítých bitvách proti početní převaze.

V názvech pluků se termín „mušketýr“ používal jen zřídka. Jako příklad lze uvést 106. pěší pluk (Black Musqueteers), 110. pěší pluk (Queen’s Royal Musqueteers) a 112. pěší pluk (King’s Royal Musqueteers), které vznikly a byly rozpuštěny v 60. letech 17. století.

Mušketa byla vyřazena ze služby v britské armádě v roce 1854 a byla nahrazena nábojovou puškou Minié, která měla více než trojnásobný přesný dostřel oproti pušce Brown Bess, kterou nahradila.