Stává se to. Možná jste se svým malým dítětem v parku nebo, v horším případě, v restauraci a žvýkáte smažené kalamáry, když si všimnete, že má váš prcek na prstě cvoček. Vzápětí si uvědomíte, že ho má v puse. Jednou krátce povinně žvýkne a polkne. Vaše kalamáry se začnou plíživě vracet do vašeho hrdla.
Většina dětí zřejmě v určité fázi svého vývoje ráda jí smrčky. Ačkoli se mi při pomyšlení na slizofágii dělá sucho v krku, zdálo se, že můj syn pro ni měl opravdovou vášeň, když byl ještě batole (dobře, možná to batolecí věk překonalo…). Zřetelně si vzpomínám na den, kdy mi jeho učitelka ve školce řekla, že si můj syn strčil do pusy obrovského – zčásti slizkého, zčásti suchého – bubáka a spolkl ho. Byla stejně zděšená i pobavená, když jí hrdě řekl, že „to chutná jako banán“.
Začala jsem si tedy klást otázku: „K čemu to pojídání bubáků vlastně je?“
Můj syn se tomuto chování rozhodně nenaučil doma. Možná od ostatních dětí? Pravděpodobné, ale ten zvyk začal ještě předtím, než začal chodit do školky. „Ne, to musí být vrozené chování, říkala jsem si. Neformují snad naše geny naši povahu? Něco v jeho DNA mu musí říkat, aby to dělal. Dokonce nějaký instinkt. Ale proč? Evoluční výhoda?“
Pravda je taková, že nosní hlen, i když je nechutný, plní základní tělesnou funkci: brání prachu plnému choroboplodných zárodků, který se dostává nosními cestami, v cestě do našich drahocenných plic. Co se však stane, když vaše dítě vezme jeden z těchto bacilonosičů a spolkne ho? Možná větší imunita.
Není to daleko od toho, co je známé jako hygienická hypotéza: myšlenka spočívá v tom, že posedlost naší společnosti eliminovat veškerý kontakt s bakteriemi a mikroby může být ve skutečnosti na škodu celkovému zdraví našich dětí.
Podle této hypotézy se “ v lidském imunitním systému vyvinuly dva typy biologické obrany. Když jeden obranný systém nemá dostatek cviku v boji proti bakteriím a virům, třeba v důsledku příliš hygienického životního stylu, druhý systém se stane příliš silným a přehnaně reaguje – jako alergická reakce – na neškodné látky, jako je pyl.“ Jinými slovy, vystavení některým bakteriím pomáhá budovat obranu našeho těla proti následným útokům. Větší vystavení se rovná větší ochraně.
Co ale říká výzkum? No, zdá se, že údaje jednoho výzkumníka v oblasti zdraví se shodují. Dr. Erika Von Mutiusová porovnávala výskyt astmatu i alergií zjištěný ve východním a západním Německu po sjednocení. Její výsledky, ačkoli se zdají být protichůdné, ukázaly, že děti v západním Německu měly navzdory čistším životním podmínkám vyšší míru astmatu a alergických reakcí než děti zjištěné ve východním Německu. S tím souhlasí i další. I když já bych si dovolil tvrdit, že je rozdíl mezi potřebnými mikroby budujícími imunitu a infekčními nemocemi. Možná je třeba dosáhnout rovnováhy.
A co konkrétně výzkum pojídání bubáků? Bohužel toho moc není (Žádní dobrovolníci, kteří by jedli své bubáky? Jsem v šoku!). Zdá se však, že jeden vědec má velký zájem to zkusit.
Doktor Scott Napper, docent biochemie na Saskatchewanské univerzitě v Kanadě, se domnívá, že pojídání mikrobů zachycených v nosní sliznici by mohlo velmi dobře přispět k lepší imunitě. Jak Dr. Napper poznamenal již v roce 2013, „z evolučního hlediska jsme se vyvinuli ve velmi špinavých podmínkách a možná, že tato snaha udržet naše prostředí a naše chování sterilní ve skutečnosti nefunguje v náš prospěch,“ řekl.
Takže se možná evoluce usmála na děti našich předků a obdařila je výhodou přežití v bouřlivém období lidských dějin, kdy bylo všudypřítomnou starostí zůstat naživu. Po milionech let bylo pojídání bubáků nejspíš vybráno jako výhoda pro přežití.
Díky, evoluce!
Dnes je pojídání bubáků něco, co dělá většina dětí. Není to jejich vina, je to jen výchozí tovární nastavení. Pokusím se na to vzpomenout, až si můj malý BBE (bonifikovaný požírač bubáků) příště tajně jednoho vpašuje do pusy. Doufejme, že to bude až poté, co spolknu kalamáry.