Michael Jackson nebyl prvním ani posledním králem popu

Po jeho smrti se neustále objevují odkazy na Michaela Jacksona jako na krále popu. Poprvé jsem tento termín slyšel, když ho v roce 1993 prosadili Jacksonovi PR pracovníci a varovali novináře a časopisy, že ho musí při popisu Michaela používat, jinak k němu nedostanou přístup.

Je to neobvykle hrubý způsob, jak hvězdě udělit titul, a zatímco v letech, kdy Jackson králem popu skutečně byl (1982-3, éra nadvlády Thrilleru ve světových hitparádách), by to pro něj byl vhodný titul, v roce 1993, kdy na něm jeho manažeři trvali, už ničím takovým nebyl. Široká veřejnost ho považovala spíše za krále stínů nebo podivínů.

Král popu je pomyslný titul; málokdo se shodne na tom, koho by se měl týkat, nebo dokonce co znamená. Podle mého názoru však platí, když je nejpopulárnější umělec své doby shodou okolností také nejvlivnější a nejinovativnější. V historii populární hudby se na vrcholu často objevoval jeden vše dobývající, vše ovlivňující interpret, o němž lze říci, že je takovým králem popu. Tento trůn je však rychle se otáčející křeslo a několik umělců má na základě rozsahu své tvorby a dlouhověkosti svého rozkvětu větší nárok než Jackson.

Králem popu byl v polovině čtyřicátých let minulého století Frank Sinatra; možná první nositel této koruny. Elvis Presley byl králem popu od roku 1956, kdy jako supernova explodoval do světového povědomí, do roku 1960, kdy se vynořil z armády a začal upadat do rutiny špatných hollywoodských filmů.

The Beatles byli králi popu déle než kdokoli jiný, vévodili světu hudby, kultury mládeže a módy od svého příchodu na americké televizní obrazovky počátkem roku 1964 až do svého rozpadu, a je sporné, že jako sóloví umělci Lennon i McCartney – a dokonce i George Harrison během celosvětového úspěchu alba All Things Must Pass v letech 1970-1 – trůnili na trůnu ještě zhruba rok poté.

Jacksonův nástup na trůn přišel se skvělými singly Beat It a Billie Jean, sérií přelomových videoklipů a žebříčkovou dominancí Thrilleru. Stále si vzpomínám, jak samotné Jacksonovo jméno během těch dvou let 1982-3 znamenalo bleskovou energii, spojení neuvěřitelného zpěvu a nadpřirozeného tance. Byl to on.

Ale pak ho v roce 1984 trumfl Prince, který vydal Purple Rain – album, singl i film – a předvedl stejně nehorázné taneční pohyby a zpěv. Mohl se pochlubit úžasným arzenálem hudebních a aranžérských dovedností – v neposlední řadě nejduchaplnější hrou na sólovou kytaru od dob Hendrixe – a šibalským, sexy, rošťáckým humorem, díky němuž Jackson naopak vypadal upjatě a dvojrozměrně. Princovo jméno nahradilo Jacksonovo jako největší synonymum brilantnosti a ostrosti a na trůnu setrval až do roku 1988, kdy Lovesexy nedokázalo udržet úroveň jeho předchozích čtyř alb.

Od té doby králové popu přicházeli a odcházeli se stále větší rychlostí (a někdo by mohl říct, že i vypařeností), ale Jackson mezi nimi nebyl. Zaslouží si, aby se na něj vzpomínalo jako na mimořádný talent. Ale podle mého názoru byl skutečným králem popu jen dva roky na začátku 80. let.

{{#ticker}}

{{vlevo nahoře}}

{{vlevo dole}}

{{vpravo nahoře}}

{{vpravo dole}}

.

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}

Připomeňte mi to v květnu

Budeme v kontaktu, abychom vám připomněli, že máte přispět. Vyhledejte zprávu ve své schránce v květnu 2021. Pokud máte jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messenger

.