Butaricová a její kolegové nedávno zjistili, že u aljašských Inuitů a sibiřských Burjatů je delší a užší nosní dutina spojena s velkými čelistními dutinami a u subsaharských afrických populací je širší nosní dutina doprovázena menšími čelistními dutinami (Am J Phys Anthropol, 160:483-97, 2016). Butaricův tým dospěl k závěru, že dutiny fungují jako jakýsi „nárazník“, který se přizpůsobuje změnám v nosní dutině a dalších strukturách obličeje, a to jak během vývoje jedince, tak v průběhu evoluce.
Vztah mezi tvarem dutin a nosní dutiny historicky vytvářel pro antropology paradox, pokud jde o archaické lidské druhy. „Sexy tématem jsou neandrtálci,“ říká Butaric. Mnozí vědci předpokládali, že tyto dávné populace byly lépe přizpůsobeny chladnému počasí než Homo sapiens, a to i ti H. sapiens ve vysokých zeměpisných šířkách, protože neandertálci byli spojeni s chladnějšími a suššími podmínkami v dobách zemského zalednění. V souladu s tím se předpokládalo, že typické dutiny neandertálce jsou větší, než by byly dutiny moderního člověka, pokud by byl člověk jinak podobné velikosti. Místo dlouhé a úzké vnější struktury nosu však měl neandertálský obličej, soudě podle morfologie kostí, s největší pravděpodobností poměrně široký nos.
“ vypadají, jako by měli být přizpůsobeni pobytu v teplém a vlhkém prostředí, nikoliv v chladném a suchém,“ říká Todd Rae, antropolog z Roehamptonské univerzity ve Velké Británii.K. Rae a jeho kolegové se zabývali vnitřními strukturami obličeje a pomocí počítačové tomografie porovnávali lebky neandertálců s fosiliemi H. sapiens z litevských archeologických nalezišť a testovali předpoklad, že neandertálci měli relativně větší dutiny. Jejich data ukázala, že neandertálské dutiny ve skutečnosti nebyly o nic větší, než by byly dutiny člověka, kdyby se celá lebka zmenšila na stejnou velikost.
„To nám naznačilo, že nejsou nijak zvlášť přizpůsobené chladu,“ říká Rae. Rozšíříme-li tuto úvahu na vnější nos, Rae vyslovil hypotézu, že široký neandertálský nos vůbec nebyl adaptací na chlad, ale byl podmíněn nějakým jiným základním faktorem (J Hum Evol, 60:234-39, 2011).
Butaric předpokládá, že neandertálci s většími těly a větší svalovou hmotou mohli potřebovat větší nosy, aby vdechovali odpovídající množství kyslíku, bez ohledu na to, kde žili. U moderních lidí mají muži obecně větší nosy a nosní dírky než ženy, což může být způsobeno vyšší potřebou kyslíku (Am J Phys Anthropol, 160:52-61, 2016). Dalším možným vysvětlením, které navrhuje Rae, je, že se neandrtálci mohli jednoduše vyhýbat extrémně chladným oblastem v dobách, které by poskytovaly dostatečný selekční tlak na zformování jejich nosů do úzkého tvaru.
V evoluci člověka není počasí také všechno. Svět kolem nás jsme většinou utvářeli tak, abychom se vyhnuli selekčnímu tlaku extrémně chladných prostředí. Práce o morfologii lebek naznačují, že velkou část variability lebek u dnešních lidských populací lze vysvětlit spíše vzdáleností od Afriky než adaptací na místní prostředí (Am J Phys Anthropol, 141:76-82, 2010). „Myslíme si, že by mohlo jít o pouhý drift – že jednoduše čím dále se dostanete, tím více se v populaci začnou objevovat rozdíly způsobené chybami při kopírování DNA,“ říká Rae. „Úzký nos budete mít v místech, kde je opravdu zima, ale i tam, kde je relativně mírné podnebí; rozdíly jsou doslova náhodné.“
Ačkoli tyto nosní rozdíly v mírném pásmu nemusí být způsobeny proměnnými prostředí, geograficky příbuzné znaky jsou stále patrné. „Existují velké rozdíly napříč kontinenty, a to tak trochu napovídá, že existují základní genetické důvody,“ říká Kaustubh Adhikari, populační genetik z University College London. Adhikari a jeho kolegové nedávno publikovali článek zkoumající genetické variace spojené s rozdíly ve vnějším tvaru nosu (Nat Commun, 7:11616, 2016).
Dřívější studie odhalily několik genů, které hrají roli při tvarování našich nosů, ale většina prací byla provedena na homogenních evropských nebo severoamerických populacích s malými morfologickými rozdíly. Adhikariho tým však shromáždil genetické vzorky a fotografie obličeje od skupiny více než 6 000 Latinoameričanů z pěti zemí. „Latinská Amerika je genetický tavicí kotel,“ vysvětluje Adhikari. „Máte původní obyvatele Ameriky, kteří mají blízko k východním Asiatům, máte Evropany a Afričany – a to všechno máte jen na jednom kontinentu. A tato příměs je velmi nedávná.“
Adhikari a jeho kolegové objevili pět genů, které řídí některý aspekt struktury nosu. Všech pět genů ovlivňuje diferenciaci kostí nebo chrupavek a vývoj lebky a obličeje a u tří z nich byly již dříve zjištěny rozdíly mezi moderními lidmi a vyhynulými druhy, jako jsou neandrtálci a denisované – oba měli mírně odlišný tvar nosu než H. sapiens. „Není to kompletní příběh,“ říká Adhikari, „ale je to jen jeho malý kousek.“
.