Pro mnoho žen, které nechtějí mít další děti, nabízí porod bezpečnou a vhodnou dobu pro přijetí trvalé formy antikoncepce známé oficiálně jako podvázání vejcovodů a neformálně jako podvázání vaječníků. Ženám, jejichž zdravotní péče je hrazena z programu Medicaid, to může ztížit nesmyslná byrokracie.
Pacientka, které budeme říkat Sofia (kvůli ochraně soukromí nepoužíváme její pravé jméno), je dokonalým příkladem tohoto problému. Poté, co v březnu porodila své čtvrté dítě, chtěla podstoupit podvázání vejcovodů. Načasování bylo špatné: v Massachusetts, kde Sofie rodila, právě vrcholil Covid-19 a personální a zdrojová omezení znamenala, že nemohla zákrok podstoupit podle plánu. Odcházela z nemocnice s plánem přeobjednat si zákrok na později.
Když se v červnu opět začaly rozbíhat plánované operace, měla se Sofia znovu objednat na podvázání vejcovodů a projít si předoperační instrukce. Protože však uplynulo více než šest měsíců od doby, kdy podepsala papíry, které Medicaid vyžaduje od všech žen žádajících o tento zákrok, musela před objednáním na operaci absolvovat osobní návštěvu – návštěva na dálku nebyla povolena, protože musela papíry znovu fyzicky podepsat. Když Sofia přišla podepsat papíry, těhotenský test, který měla při návštěvě (která se běžně provádí před tímto typem zákroku), byl pozitivní.
reklama
Podvázání tuby, druhá nejčastější metoda antikoncepce ve Spojených státech, je využívána více černoškami a hispánkami a ženami s veřejným zdravotním pojištěním nebo bez něj. Mnoho žen, které si přejí tento zákrok, si jej nechává provést ihned po porodu, dokud mají snadný přístup k péči.
Pokud si žena hrazená z programu Medicaid přeje podvázat vejcovody, musí vyplnit část „Souhlas se sterilizací“ ve formuláři Medicaid Title XIX nejméně 30 dní a ne více než 180 dní před provedením zákroku. Akutní výjimka stále vyžaduje 72hodinovou čekací lhůtu, ačkoli v porodnictví akutní stavy zřídkakdy trvají 72 hodin.
reklama
Příliš často se stává, že pacientka hrazená z programu Medicaid, které se dostává prenatální péče v komunitním zdravotnickém centru, porodí své dítě v nemocnici, která nemá přístup k její prenatální dokumentaci, včetně podepsaného formuláře souhlasu – a v té době už je na výpověď pozdě. Pokud některý z požadavků není splněn, Medicaid zákrok neuhradí.
V důsledku těchto překážek je skutečně provedeno jen asi 53 % požadovaných podvazů vejcovodů.
Tato politika začala v roce 1978 jako způsob ochrany veřejně pojištěných žen před nucenou sterilizací v době, kdy federálně pojištěné ženy byly často oběťmi reprodukčního nátlaku. Přestože původně byla tato politika vedena dobrými úmysly, mnozí odborníci se shodují, že nyní paradoxně diskriminuje veřejně pojištěné ženy tím, že na ně klade další zátěž při získávání trvalé antikoncepce, kterou si přejí, a omezuje jejich reprodukční autonomii.
V důsledku toho mnoho pacientek na Medicaid odchází z nemocnice bez antikoncepce a s vyšším rizikem nechtěného těhotenství, nemluvě o další fyzické a emocionální zátěži, která s těhotenstvím a porodem souvisí. Ženy hrazené z programu Medicaid jsou obzvláště ohroženy nechtěným těhotenstvím a mají omezený přístup k péči, protože mohou ztratit pojištění brzy po porodu.
Ačkoli vasektomie hrazená z programu Medicaid zahrnuje i tato omezení, pouze pět států výslovně hradí trvalou mužskou antikoncepci ve svých státem regulovaných zdravotních plánech. Na rozdíl od podvázání vejcovodů má počet vasektomií tendenci stoupat s vyšším vzděláním a socioekonomickým statusem, a je tak častější u mužů hrazených ze soukromého pojištění.
Soukromě pojištění pacienti, ženy i muži, mohou podstoupit podvázání vejcovodů nebo vasektomii, kdykoli se rozhodnou, bez jakéhokoli předběžného papírování nebo 30denní čekací doby. Vznikají tak dva standardy péče, kdy osoby se soukromým pojištěním mají snadný přístup k trvalé antikoncepci, zatímco osoby s veřejným pojištěním nemají stejnou možnost včasného DeepL.
Pandemie Covid-19 tyto překážky ještě zesílila, protože nemoc radikálně mění způsob, jakým se medicína praktikuje. V porodnictví a gynekologii bylo mnoho ambulantních návštěv, včetně prenatálních návštěv a běžných gynekologických návštěv, převedeno na telemedicínu, aby se minimalizovalo zbytečné vystavování pacientů rizikovému prostředí nemocnic a klinik. Mnoho nemocnic během pandemie, včetně těch, ve kterých pracujeme, aktualizovalo své standardní postupy pro získávání souhlasů a doporučilo ústní souhlas s podpisem jménem pacienta, aby se minimalizoval kontakt.
Medicaid však jasně stanovil, že i během Covid-19 musí pacienti osobně podepsat formulář souhlasu specifický pro Medicaid, aby byl zákrok hrazen. To znamená přidání zbytečné, zatěžující návštěvy v ordinaci, která pacientce ubírá čas v práci a také zvyšuje riziko expozice viru SARS-CoV-2, který způsobuje Covid-19, pro ni i její dítě.
Pacientky jako Sofie, které podepsaly formulář souhlasu před podáním Covid-19 a jejich zákrok byl odložen, se nyní dostaly mimo 180denní čekací lhůtu a musí přijít na návštěvu do ordinace, aby jej znovu podepsaly, a pak čekat dalších 30 dní na naplánování zákroku, o kterém již byly poučeny a vyjádřily přání jej podstoupit.
Žijeme a pracujeme ve státě Massachusetts, který si cení reprodukční spravedlnosti a zdraví matek. Vzhledem k tomu, že téměř polovina těhotenství je neplánovaná, je jedním z důležitých kroků ke snížení mateřské úmrtnosti dát ženám možnost volby a rozhodovat o své plodnosti – a umožnit pacientkám, které si přejí těhotenství zabránit, aby tak učinily.
Bylo zde mnoho promarněných příležitostí, jak zabránit neplánovanému těhotenství Sofie. Čekací doba na podvázání vejcovodů nařízená Medicaidem byla zbytečnou a archaickou překážkou před Covidem-19 a ještě náročnější a relevantnější je nyní.
Pandemie nepochybně přinese další neočekávané a neplánované překážky v přístupu ke zdravotní péči a jejímu čerpání. V jiných částech systému zdravotní péče zrodila flexibilitu, vynalézavost a rychlou adaptaci. Stejnou reakci by měla vyvolat i v systému Medicaid. Naléhavě žádáme tvůrce politik, aby využili této dynamiky pokroku: umožnili elektronické podpisy, rozšířili možnosti telemedicíny pro souhlas, prodloužili 180denní lhůtu a tím poskytli veřejně pojištěným ženám reprodukční autonomii, kterou potřebují a kterou si zaslouží.
Divya Dethier je v posledním ročníku rezidentury v oboru porodnictví a gynekologie v Brigham and Women’s Hospital a Massachusetts General Hospital v Bostonu. Megan L. Evansová je porodní asistentka a gynekoložka v Tufts Medical Center a docentka porodnictví a gynekologie na Tufts University School of Medicine v Bostonu. Erin Tracy Bradley je porodní asistentka a gynekoložka v Massachusetts General Hospital a docentka porodnictví, gynekologie a reprodukční biologie na Harvard Medical School.