(CNN) Když Keri Youngová zjistila, že její nenarozené dítě nemá mozek, učinila nepředstavitelně nesobecké rozhodnutí. Rozhodla se donosit Evu až do porodu, aby mohla její orgány darovat dalším potřebným dětem.
Youngový pohnutý příběh zlomil srdce, když její manžel Royce Young, spisovatel pro ESPN, zveřejnil emotivní dopis chválící její odvážné rozhodnutí.
„Bylo by prostě nezodpovědné vzít si dary, které Eva má, a nepodělit se o ně s ostatními,“ řekl Royce Young televizi CNN o rozhodnutí své ženy.
Odhalení
Youngovi zjistili, že Eva nemá mozek, na ultrazvuku v 19. týdnu.
„Keri se nějak přes ošklivý pláč na celé tělo podívala a zeptala se: „Když ji donosím do konce těhotenství, můžeme darovat její orgány?“
“ Royce Young napsal ve svém příspěvku.
„Celý tento proces byl drsný, ale to říkám jako někdo, kdo se dívá z tribuny jako vy ostatní. Keri byla celou dobu v zákopech, cítila každé malé kopnutí, každou škytavku a každý kotoul. Každý okamžik každého dne jí připomíná, že nosí dítě, které zemře.“
Rozhodnutí darovat orgány malé Evy nebylo jediným důvodem.
Manželé také „dospěli k poznání, že Eva žije a naše dcera si zaslouží poznat maminku a tatínka,“ napsal její manžel.
Na své vlastní stránce na Facebooku Keri Youngová dodala: „Eva bude mít život, i když bude krátký. Daruje všechno, co může, a za svůj čas na zemi toho udělá víc, než kdy udělám já.“
Dítě se má narodit 7. května.
„Volba neznamená jen ukončení těhotenství,“ řekl Royce pro CNN. „Volba může znamenat život.“
Zde je celé znění jeho příspěvku:
„Tu noc, než jsem odjel do New Orleansu, jsem se díval na svou krásnou ženu, jak klidně spí na gauči.
Podíval jsem se na ni, jak tam leží, jak má velké břicho a v něm kope naše dcera, dcera, která nebude žít déle než pár dní, a prostě mě ohromilo, jak neuvěřitelná ta žena je. Jsem spisovatel, takže když něco cítím, mám tendenci to napsat. Tak jsem vytáhla telefon a začala psát, co si myslím. A dnes večer, když jsem seděla tisíc mil daleko v hotelovém pokoji, zvlášť po setkání s úžasným klukem jménem Jarrius, který byl všude na All-Star Weekendu a který potřebuje transplantaci jater, jsem si uvědomila, že místo abych si to nechala jen pro sebe, jak to obvykle dělám, měla bych všem ostatním říct, jak neuvěřitelná Keri Youngová je. (Taky se mi po ní stýská pět vteřin poté, co odjedu z domu na výlet, takže na ni stejně pořád myslím.)
Vzpomněla jsem si na okamžik, kdy jsme zjistili, že Eva není dokonalá, a na to, jak doslova 30 vteřin poté, co nám doktorka řekla, že naše dítě nemá mozek, nějak skrz ošklivý pláč na celém těle Keri vzhlédla a zeptala se: „Když ji donosím do konce těhotenství, můžeme darovat její orgány?“ „Ano,“ odpověděla jsem. Vzpomínám si, jak naše lékařka položila Keri ruku na rameno a řekla: „Zlato, to je od tebe tak odvážné, že jsi to řekla.“ To je od tebe hezké, ale no tak. Keri to myslela vážně. Byla jsem tam, skleslá a se zlomeným srdcem, ale na chvíli jsem se nechala vyvést z míry a jen jsem před ní stála v úžasu. Byl jsem divákem svého vlastního života a sledoval jsem superhrdinku, která našla své superschopnosti. V doslova nejhorší chvíli jejího života, když zjistila, že její dítě zemře, jí stačila necelá minuta, aby myslela na někoho jiného a na to, jak by mohla svou nezištností pomoci. Je to jedna z nejsilnějších věcí, které jsem kdy zažil. Za těch osm let, co jsme manželé (a patnáct let, co jsme spolu), jsem zažil spoustu okamžiků, kdy jsem se zastavil a pomyslel si: „Svatá prostoto, tahle žena, kterou si beru, má štěstí“. Ale tenhle byl jiný. Zasáhlo mě, že jsem si vzal nejen svého nejlepšího přítele, ale i opravdu pozoruhodnou, výjimečnou lidskou bytost.
Celý tento proces byl drsný, ale to říkám jako někdo, kdo se dívá z tribuny jako vy ostatní. Keri byla celou dobu v zákopech, cítila každý malý kopanec, každou škytavku a každý kotoul. Každý okamžik jí připomíná, že nosí dítě, které zemře. Bolí ji záda. Bolí ji nohy. Dějí se jí všechny ty super zábavné těhotenské věci. Ale světlo na konci jejího devítiměsíčního tunelu se pár hodin nebo dní po narození Evy změní v temnotu, kterou nikdy předtím nepocítila. To ona se bude potýkat se vším, co s porodem souvisí – s příchodem mléka, s procesem zotavování atd. ale bez přítulného, měkkého a krásného novorozence, který by vám připomínal, že to všechno stálo za to.
Pro donošení Evy jsme se rozhodli z mnoha důvodů, ale tím prvním a hlavním bylo darování jejích orgánů. Neříkáme to proto, abychom se snažili vypadat jako skvělí lidé nebo tak něco. Byla to jen praktická koncovka, která nám v našich myslích, než jsme dospěli k poznání, že Eva žije a naše dcera si zaslouží poznat maminku a tatínka, dala smysl pokračovat dál. Na darování myslela Keri téměř od chvíle, kdy jsme se to dozvěděli, a i když zážitek z držení a líbání naší dcery bude něco, čeho si budeme navždy vážit, dar(y), který(é) má v tom svém malém tělíčku, je to, na čem opravdu záleží. Keri to pochopila téměř okamžitě. Ten kluk Jarrius nosí tričko s nápisem „Zachraňovat životy trvá“. Celý den jsem na to nemohla přestat myslet. Je tu další rodina, která se trápí a doufá v zázrak pro své dítě, i když dobře ví, že nejdřív bude muset zemřít dítě někoho jiného. Eva může být tím zázrakem.
Blížíme se do cíle, a i když bude úžasné proběhnout tou páskou a setkat se s Evou, něco to stojí. Půjdeme do nemocnice na porod a domů půjdeme bez dítěte.
Spousta lidí po těžkých okolnostech říká věci jako: „Nic bych neměnil“, ale já to říkat nebudu. Kdybych mohla, rozhodně bych to změnila. Chci, aby moje dcera byla dokonalá. Chci, aby v den svých prvních narozenin sfoukla svíčky. Chci se dívat, jak mlátí hlavou do našeho konferenčního stolku a snaží se naučit chodit. Chci, aby jí narostl účet za mobilní telefon, když bude psát klukům. Chci ji vést k oltáři. Chci to všechno strašně moc změnit. Ale nemůžu. Tohle je naše realita. A nedá se to zastavit.
Kdykoli se Harrison zraní nebo si musí stáhnout náplast nebo něco podobného, Keri se ho zeptá: „Jsi tvrdý? Jsi statečný?“ A ten malý kluk přikývne hlavou a řekne: „Já drsňák! Jsem statečný!“ Právě se dívám na Keri a ani se nemusím ptát. Je SILNÁ. Je statečná. Je neuvěřitelná. Je pozoruhodná. Je jako vystřižená z jiné látky, spojuje vtip, krásu, odvahu, hloupost, charakter a integritu v jednu velkolepou ženu. A tak nějak je to moje žena. Ne že bych potřeboval nějakou tak strašnou situaci, jako je tahle, abych to všechno skutečně viděl, ale přimělo mě to k tomu, že jsem o tom chtěl říct všem ostatním.“