Kariéra s Walterem KeanemEdit
Někdy v polovině 50. let se Margaret, vdaná a s dítětem, seznámila s Walterem Keanem. Jak Walter Keane vyprávěl, když byl na vrcholu své popularity, uviděl ji sedět samotnou ve „známém bistru na North Beach a zaujaly ho její velké oči. Walter byl v té době také ženatý, pracoval jako obchodník s nemovitostmi a bokem maloval. Později však novinářům řekl, že se v roce 1947 vzdal své „velmi úspěšné kariéry realitního makléře“. Margaret ho považovala za „slušného, společenského a okouzlujícího“. Vzali se v roce 1955 v Honolulu.
Margaret uvedla, že okamžitě začal prodávat její charakteristické obrazy s „velkýma očima“, ale neznámo proč tvrdil, že je to jeho vlastní dílo. Hlavním místem jeho prodeje byl hladový i, komediální klub v San Francisku. Když zjistila jeho podvod, mlčela. Později své chování vysvětlila: „Bála jsem se ho, protože by mě nechal zavřít, kdybych něco řekla.“ Margaret ho však dokonce veřejně přiznala jako umělce, přičemž později tvrdila, že to pro ni bylo „mučivé“. Situaci racionalizovala tím, že „je alespoň vystavovala“.
V roce 1957 začal Walter vystavovat obrazy „velkých očí“ jako své vlastní. V únoru byla díla vystavena na zdi Bank of America v Sausalitu. Do New Orleansu odvezl devět obrazů, které prý prodal během masopustu. Toho léta Walter zařídil výstavu na Washington Square Outdoor Art Show v New Yorku. Projevil svůj propagační talent a během této cesty zařídil na srpen výstavu v hotelu Sheraton v Chicagu a na tentýž měsíc další výstavu v malé galerii v East Side.
Walter začal rozvíjet mytologii o sobě a v menší míře o Margaret. Nakonec začal propagovat „malující Keany“.
V šedesátých letech se Keane stal jedním z nejpopulárnějších a komerčně nejúspěšnějších umělců té doby. Andy Warhol řekl: „Myslím, že to, co Keane udělal, je prostě úžasné. Musí to být dobré. Kdyby to bylo špatné, tak by se to mnoha lidem nelíbilo.“ Na druhou stranu, když jeden z vystavovatelů na Světové výstavě ve Flushingu v Queensu v roce 1964 oznámil, že bude vystavovat Keanovo dílo Tomorrow Forever, umělecký kritik listu New York Times vyjádřil pobouření a označil to za „zatím nejgrotesknější oznámení newyorské Světové výstavy“. Proto se na obraze objevil nespočet laní od horizontu až po popředí, kde se seřadily na schodišti. Umělecký kritik popsal Keana jako malíře proslulého tím, že „brousí formulové obrazy širokookých dětí tak otřesné sentimentality, že se jeho produkt stal mezi kritiky synonymem definice nevkusné hackerské práce. obsahuje asi 100 dětí, a je tedy asi 100krát horší než průměrný Keane“. Robert Moses, uštvaný následnou kritikou, zabránil vystavení obrazu na veletrhu.
V této době se umělecká díla Margaret Keaneové prodávala pod jménem jejího manžela Waltera Keanea, který si nárokoval autorství jejích obrazů. Na vrcholu popularity uměleckých děl malovala nepřetržitě 16 hodin denně. Tato situace trvala tak dlouho, dokud Margaret v roce 1964 Waltera neopustila.
Kariéra po Walteru KeanoviEdit
V roce 1970 Keaneová v rozhlasovém vysílání oznámila, že je skutečnou autorkou obrazů, které byly připisovány jejímu bývalému manželovi Walteru Keanovi. Poté, co Keane odhalil pravdu, bylo na sanfranciském náměstí Union Square uspořádáno „malování“ mezi Margaret a Walterem, které zorganizoval Bill Flang, reportér ze San Francisco Examiner, a kterého se zúčastnila média i Margaret. Walter se nedostavil. V roce 1986 zažalovala Waltera i deník USA Today u federálního soudu za článek, v němž tvrdila, že skutečným umělcem je Walter. Při soudním procesu soudce slavně nařídil Margaret i Walterovi, aby v soudní síni každý vytvořil obraz s velkýma očima, aby se určilo, kdo mluví pravdu. Walter odmítl s odvoláním na bolavé rameno, zatímco Margaret dokončila svůj obraz za 53 minut. Po třítýdenním procesu jí porota přiznala odškodné ve výši 4 milionů dolarů. Po vynesení rozsudku Keane řekl: „Mám opravdu pocit, že spravedlnost zvítězila. Stálo to za to, i když z těch čtyř milionů dolarů nic neuvidím.“ Federální odvolací soud v roce 1990 potvrdil verdikt o pomluvě, ale zrušil přiznanou náhradu škody ve výši 4 milionů dolarů. Keaneová říká, že jí na penězích nezáleží a chtěla jen dokázat, že obrazy namalovala ona.
Umělecká díla, která Keaneová vytvořila v době, kdy žila ve stínu svého manžela, zpravidla zobrazovala smutně vyhlížející děti v temném prostředí. Poté, co Waltera opustila, přestěhovala se na Havaj a po letech sledování astrologie, chiromantie, analýzy písma a transcendentální meditace se stala svědkyní Jehovovou, získala její tvorba šťastnější a jasnější styl. „Oči, které kreslím na svých dětech, jsou výrazem mých nejhlubších pocitů. Oči jsou okny duše,“ vysvětluje Keane. Mnoho galerií nyní inzeruje její díla jako „slzy radosti“ nebo „slzy štěstí“. Své náměty popisuje takto: „Jsou to obrazy dětí v ráji. Jsou takové, jak si myslím, že bude svět vypadat, až se naplní Boží vůle.“
Hollywoodští herci Joan Crawfordová, Natalie Woodová a Jerry Lewis si u Keane objednali malbu svých portrétů. V 90. letech 20. století Tim Burton, sběratel Keaneova umění a režisér životopisného filmu Big Eyes o životě Margaret Keaneové z roku 2014, pověřil umělce, aby namaloval portrét jeho tehdejší přítelkyně Lisy Marie. Keaneovo dílo v roce 1961 zakoupila a darovala Dětskému fondu OSN společnost Prescolite Manufacturing Corporation. Keaneovy obrazy s velkýma očima ovlivnily návrhy hraček, panenek Little Miss No Name a Susie Sad Eyes a kresleného filmu The Powerpuff Girls.