Marcus Licinius Crassus:
Na této stránce
První triumvirát
Starověký Řím
Sdílet tuto stránku
Sledujte tuto stránku 
Marcus Licinius Crassus je považován za nejbohatšího muže římské historie. Mimořádně obratně vydělával peníze a tento úspěch proměnil ve vedoucí pozice ve vládě a armádě, ale nakonec ho zničila řada nerozumných rozhodnutí.
Syn známého senátora, který působil také jako konzul a cenzor, Crassus zahájil svůj veřejný život sňatkem s manželkou svého nedávno zemřelého staršího bratra a spojenectvím se Sullou, který později vládl Římu jako diktátor. Crassus vedl skupinu vojáků, kteří vyhráli rozhodující bitvu, jež zvrátila průběh občanské války.
Toto spojenectví se ukázalo jako plodné pro Crassovy bohaté ambice. Když se Sulla rozhodl zbavit se svých odpůrců, Crassus navázal nákupem jejich majetku za snížené ceny a jeho následným prodejem s velkým ziskem. V té době již nashromáždil značné jmění a měl připraveny stovky otroků.
Crassus si udělal slušné jméno tím, že využíval majitele, jejichž budovy hořely. Požáry byly v Římě poměrně časté, město však nemělo organizovanou hasičskou jednotku. Podle několika zdrojů Crassus spěchal k hořící budově, vykoupil ji od majitele a pak nařídil svým otrocky pracujícím hasičům, aby požár uhasili. Crassus pak budovu s pomocí svých otroků zvelebil a se ziskem prodal.
Vydělával také dost peněz nákupem a prodejem otroků a vytěžil co nejvíce ze skupiny stříbrných dolů, které vlastnila jeho rodina. Díky tomu nashromáždil obrovské jmění a stal se mocným a známým díky svému bohatství.
Crassus měl politické a vojenské ambice a využíval svého bohatství k jejich prosazování. Spřátelil se s mladým, geniálním generálem Juliem Caesarem, mimo jiné tím, že mu nabídl pomoc při financování Caesarových častých vojenských tažení. Mezitím Crassus stoupal na politickém žebříčku. Když v roce 73 př. n. l. vypuklo povstání otroků vedené Spartakem, zastával hodnost prétora. Poté, co tento skvělý vůdce otroků vedl své muže k řadě vítězství nad lépe vybavenými římskými legiemi, nabídl Crassus své vlastní bohatství, aby financoval armádu pro boj se Spartakem. Právě Crassus nakonec Spartaka porazil, zajistil jeho smrt a poté ukřižoval 6 000 přeživších otroků na cestě z Říma do Capuy jako odstrašující příklad pro budoucí vůdce povstání.
Crassus však nebyl jediným Římanem, který získal slávu a bohatství. Výše zmíněný Caesar se osvědčoval ve vojenských i právních záležitostech. Největším generálem, co se týče vítězství v poli, byl Pompeius, který si zajistil trvalé nepřátelství mezi sebou a Crassem tím, že si přisvojil zásluhy o ukončení otrocké vzpoury zajetím několika tisíc otroků při likvidační operaci poté, co Crassus porazil Spartaka.
Přesto byli Crassus a Pompeius v roce 70 př. n. l. jmenováni konzuly. Už tak na sebe žárlili, a když se dělili o moc, jejich žárlivost ještě vzrostla. Konzulát trval pouze rok a poté oba zastávali jiné funkce. Několik následujících let Crassus a Caesar upevňovali své spojenectví tím, že si navzájem poskytovali politické a finanční služby.
Crassus a Pompeius byli stále dvě nejmocnější osobnosti v Římě a stále si navzájem nedůvěřovali. Caesar vycítil příležitost a v roce 60 př. n. l. je oba přesvědčil, aby spolu s ním převzali vládu v takzvaném prvním triumvirátu
Jako součást dohody převzal Crassus kontrolu nad Sýrií, bohatou provincií, která mu, jak doufal, přinese ještě větší bohatství a příležitost k dalším vojenským triumfům. Doufal, že přes Sýrii povede vojska k útoku na Parthy, kteří v té době obtěžovali východní křídlo Říma.
Crassus a Pompeius byli v roce 55 opět konzuly. V témže roce se triumvirát téměř rozpadl. Caesar však na konferenci v Lucce svolal zbylé dva a urovnal situaci natolik, že dohoda mohla pokračovat.
Zatímco Pompeius upevňoval své postavení v Hispánii a Caesar vpadl do Británie a podmanil si Galii, Crassus zahájil útok na Parthii. Ten nebyl vůbec úspěšný. Ztroskotal na zradě a zbrklosti, neboť se stal obětí jak podrazu domnělé neutrální strany, tak vlastní touhy spěchat ke slávě místo toho, aby bojoval za podmínek příznivějších pro jeho vojsko. Tak se stalo, že u Carrhae v roce 53 byla větší římská pěchota poražena nižšími parthskými silami jízdy a lučištníků a sám Crassus byl v boji zabit. Zprávy o podrobnostech jeho smrti se liší. Všechny se však shodují v tom, že se do Říma vrátil pouze proto, aby byl pohřben.