Můžeme si vybrat svou rasovou identitu? Měli bychom?
V roce 2015 se zdá, že rasa jako identita je tvárnější než kdy jindy. Jak napsala Bonnie Tsuiová, autorka knihy American Chinatown (Americká čínská čtvrť), v časopise New York Times Magazine z tohoto týdne, Američané si nutně vytvoří nuancovanější čtení rasy, protože země se stává rozmanitější.
„Podle nové studie Pew Research Center, která byla zveřejněna v červnu, je počet multirasových Američanů na vzestupu a roste třikrát rychleji než celá populace země,“ píše Tsuiová. To znamená, že „potřeba škatulkovat lidi do konkrétních rasových skupin se nikdy nebude zdát zcela relevantní pro tuto populaci, jejíž vnímání toho, kdo jsou, se může měnit ze dne na den v závislosti na lidech, s nimiž se stýkají.“
I když si Američané uvědomují proměnlivost identity, je zásadní mít na paměti komplexní a systémové nerovnosti, které jsou nadále spojeny s rasismem. Volání po ukončení „rasy“ jako kategorie, která nás rozděluje, je nadějné. Ale tvrdit, že Amerika je „postrasovou“ zemí, by bylo vyloženě iluzorní.
Rasa je kategorizace, která se primárně určuje, i když ne zcela definuje, barvou kůže. Je to v některých ohledech hluboce americký vynález, který je velmi závislý na historických a kulturních souvislostech. Vezměme si například historii amerického sčítání lidu, v němž byly rasové kategorie revidovány, přidávány a mazány deset let po desetiletí v souladu s kulturními a politickými změnami.
„Rasa utváří americkou identitu – individuální, kolektivní i národní – již od zrodu národa,“ říká v rozhovoru pro server Quartz Timothy Patrick McCarthy, historik rasy, politiky a sociálních hnutí, který vyučuje na Harvardově univerzitě. „Jestliže otroctví bylo prvotním hříchem národa, rasa a rasismus jsou naším trvalým dědictvím. Výhody a břemena tohoto dědictví byly vždy ‚užívány‘ nerovnoměrně – jako zdroj moci a privilegií pro bělochy a jako zkušenost podmanění a násilí pro lidi barevné pleti.“
V knize The Myth of Race: The Troubling Persistence of an Unscientific Idea Robert Sussman, profesor antropologie na Washington University v St. Louis, tvrdí, že rasa nikdy nebyla biologická. Ale „i když biologické rasy neexistují, koncept rasy je zřejmě stále realitou, stejně jako rasismus,“ píše v článku pro Newsweek z loňského roku. „Jsou to převládající a přetrvávající prvky našeho každodenního života a obecně přijímané aspekty naší kultury.“
Sussman pro server Quartz uvádí, že se domnívá, že lidé si stále vybírají sebeidentifikaci podle rasových kategorií, protože jsou „jednoduše ochotnější se vyjádřit“.
Smrtící výtvor
Nejznepokojivější na rase jako konstruktu je skutečnost, že je to výtvor se zákeřnými a násilnými účinky. Jen v letošním roce krvácely naše zpravodajské kanály nesmyslnými úmrtími Sandry Blandové, Freddieho Graye a 21 barevných transsexuálních žen, abychom jmenovali jen některé z nich. Rasa není skutečná, a přesto je rasismus tak skutečný – je to drama, které se odehrává a prolamuje americké dějiny.
Rasové drama odehrávající se na americkém kontinentu vytvořilo nejen nového černocha, ale také nového bělocha … Svět už není bílý a nikdy už nebude bílý.
James Baldwin tyto věty publikoval v roce 1955. Dovolte mi zdůraznit: tato slova byla napsána před více než šedesáti lety.
Baldwin v eseji Cizinec na vsi vyjadřuje rasovou dichotomii, která je základem Ameriky. „Motivem bělocha byla ochrana jeho identity; černocha motivovala potřeba vytvořit si identitu,“ píše. Definování druhého jako „černocha“ posilovalo autoritu „bělošství“. Toto napětí přetrvává dodnes.
„Bělost“ je konstrukt, který mainstreamová Amerika používá k tomu, aby měla moc nad lidmi mimo tuto kategorii. Je to to, co bell hooks v knize Black Looks: Rasa a reprezentace, pronikavě popsala jako „teror“ v kolektivním černošském vědomí. I když se v dětství s bělochy nestýkala, bělost byla všudypřítomná. V tomto kontextu není bělost biologickou nebo etnickou identitou. Je to kód pro zákeřné síly, které v Americe udržují systémovou úroveň rasismu.
Baldwinová dobře věděla, že bělost je mýtus. Ve své eseji „On Being White….And Other Lies“ z roku 1984 Baldwin tvrdí, že „v Americe ve skutečnosti žádná bílá komunita neexistuje“. Píše, že generace přistěhovalců – od Švédů a Židů po Italy a Japonce – při svém příchodu „zaplatily cenu vstupenky“: „Cenou bylo stát se ‚bílým‘. Nikdo nebyl bílý, než přišel do Ameriky“. Bělost není biologie, naznačuje, ale „morální volba“, která udržuje podmanění černých těl.
Nový rok, nová posedlost
V roce 2015 se nacházíme v okamžiku širšího kolektivního uvědomění si rasové nespravedlnosti. Je to však vědomí, které v menšinových komunitách existuje již dlouho.
Nejenže internet zviditelnil rasovou nespravedlnost v USA, ale také vedl k technologickému strukturování našich životů. Identity jsou vždy utvářeny naší kulturou; v digitálním věku jsou tedy identity věcmi, s nimiž si můžeme hrát, upravovat je, řadit je a vyrábět, podobně jako filtrujeme obrázky na Instagramu a upravujeme své Snapchaty.
Wesley Morris z New York Times v článku „The Year We Obsessed About Identity“ (Rok, kdy jsme posedlí identitou) říká, že osobní technologie digitálního věku nám „pomáhají vytvářet alternativní nebo pomocné persony“.
„Po staletích, kdy ženy žily vedle mužů a rasy žily vedle sebe, i když jen pomyslně, se naše rigidně prosazované genderové a rasové hranice konečně boří,“ píše. „Je tu cítit plynulost a povolnost a rozbíjení binarity. Všichni se stáváme jeden druhým.“
Tato plynulost má však své hranice. Na tělech stále záleží. Záleží na historii a kulturním dědictví těchto těl. V USA, jak smrt Blandové, Graye a bezpočtu černých a hnědých Američanů jasně ukazuje, politické, ekonomické a kulturní struktury, které tvoří Ameriku, diskriminují určitá těla. Policie tato těla mrzačí a zabíjí.
„Američané se začali zabývat tím, jak rasismus zamořuje instituce, jako jsou policejní oddělení, a to především kvůli protestům proti násilí páchanému na černoších,“ říká v rozhovoru pro server Quartz Lester Spence, docent politologie na Johns Hopkins University. Dodává však: „Nemyslím si, že Američané obecně vyslýchají, co rasa znamená z hlediska identity – naše mozky tak nefungují.“
Myšlenka rasové tekutosti našla své limity také v případě Rachel Dolezalové, ženy narozené bílým rodičům, která se vydávala za černošku a ještě kontroverzněji se identifikovala jako černoška, když působila jako vedoucí pobočky NAACP ve městě Spokane ve státě Washington. Odhalení bělošského původu Dolezalové vedlo k rozsáhlým obviněním z kulturního přivlastňování. Morris o Dolezalové, která se hlásí ke své přijaté rasové identitě, říká: „Bylo to, jako by přišla do budoucnosti, která ji ještě nedohnala.“
Darnell Mooreová, vedoucí korespondentka časopisu Mic, která o Dolezalové psala na začátku letošního roku, pro server Quartz uvádí, že Dolezalové sebeidentifikace jako „černošky“ vynesla myšlenku rasové proměnlivosti a sebeidentifikace do popředí kulturního ducha. Zatímco „vědci, umělci a aktivisté, kteří se zajímají o promýšlení souvislostí mezi utvářením rasy a mocí v USA, tak činí již desítky let,“ vysvětluje, „Dolezalová svým tvrzením o autenticitě či neautenticitě černošství přiměla mnohé z nás, abychom přehodnotili tvárnost (nebo ne) rasy, utváření rasy a moci.“
Moore pokračuje: „Stalo se tak ve chvíli, kdy je důležitost ‚černoty‘ a černošských životů více než teoretickým předpokladem – jde o řešení materiální nerovnosti a životních podmínek. Díky tomu černá a bílá figurují jako něco víc než jen konstruované kategorie. Jsou to znaky pro přístup, popření, smrt a život. Proto tvrzení Dolezalové vyvolalo dialog.“
Samostatná identifikace, nebo společenské označení
Na rasové identitě jako sociálním konstruktu je pro mnoho lidí nepříjemná možnost, že pokud tuto myšlenku přijmeme, společnost udělá nelogický skok k tvrzení, že rasismus neexistuje. Proto tolik novinářů a kritiků tvrdí, že rasa je biologická – aniž by si uvědomovali, že právě to je argument rasistů pro státem posvěcenou segregaci, eugeniku a genocidu.
Mimochodem, zatímco jsme si všichni zřejmě chtěli hrát na křeslového psychologa vůči Dolezelovi, na bílé ženě, která se chce stát černou, je něco mimořádně úžasného.
A proč by nechtěla? Většina silných, úspěšných a krásných amerických žen jsou černošky, které známe jen podle jména: Oprah, Beyoncé, Serena. Naše první dáma Michelle Obamová je národním pokladem. Po desetiletí nám naše feministické předchůdkyně říkaly, že „černá je krásná“. Co to znamená, když tomu běloška nejen věří, ale také to žije? Vzdává se svých „privilegií“ – práce, rodiny a důvěryhodnosti – a žije jako černoška?
V rozhovoru pro deník Guardian, který byl zveřejněn začátkem prosince, Dolezalová tvrdí, že rasa je konstrukt: „Co se týče rasy, věřím, že rasa není skutečná. Není to biologická realita. Je to hierarchický systém, který byl vytvořen za účelem využití moci a privilegií mezi různými skupinami lidí“. Zdá se, že se identifikuje spíše jako „černoška“ než jako „Afroameričanka“, protože první z nich konotuje typ identity, která je spíše kulturní konstrukcí než biologickým a etickým dědictvím. „Afroameričan je velmi krátká časová osa, pokud mluvíme o lidech, kteří mají předky, kteří zde byli v době dětského otroctví, biologicky spojeni s těmito předky,“ vysvětluje. „Což já vím, že nemám.“
Esencialistická past
Profesor politologie z Pensylvánské univerzity Adolph Reed Jr. ve své podle mého názoru nejlepší kritické analýze příběhu Dolezalové vyzpovídal její kritiky tím, že odhalil esencialismus, který je základem jejich kritiky, a také argumentoval, že „černošství“ není monolit. Nároky na autenticitu jsou přinejlepším chabé a kontextuální.
„Dokážu si představit identitářskou reakci na můj argument v tom smyslu, že podporuji nějakou verzi wiggerismu,“ odvážně uzavírá Reed, „nebo názor, že ‚cítit se černým‘ může z člověka udělat skutečně černého…“. Každý z těchto postojů – že se člověk může cítit nebo chtít stát asketickou identitou, nebo že to nejde – předpokládá, že ‚identita‘ je věc se skutečnými hranicemi.“
Jestliže náš online svět přispěl k tomu, že naše vnímání identity je tekutější, domnívám se, že výsledkem bylo větší ztuhnutí identity offline. To je patrné nejen v případě Dolezalové, ale také v případě aktivisty hnutí Black Lives Matter Shauna Kinga, kterému se konzervativci posmívali za to, že vypadá jako běloch (je míšenec), a také v neuvěřitelném okamžiku v pořadu „All In With Chris Hayes“, kdy Nancy Gilesová z CBS vyčetla Jayi Smoothovi, že „kooptuje“ černošství, aby ji Smooth jemně opravil a sdělil jí, že je černoch.
Identita se v Americe stala lakmusovým papírkem pro život – pro aktivismus, pro umění, pro vášně a etiku. V roce 2015 proto může být naší největší kulturní krizí vyzdvižení identity jako formy kategorizace, která strukturuje – a pravděpodobně dusí – naše životy, od pokračování rasistického systému masového věznění až po policejní kontrolu individuálních identit. Tyto kategorie identity, které máme zřejmě tak rádi a o nichž se domníváme, že nás činí skutečnějšími či autentičtějšími lidskými bytostmi, nás ve skutečnosti zatěžují. Omezují nás, znehybňují a brání nám v tom, abychom se jako sjednocená lidská rasa posouvali vpřed. Cílem by proto mělo být najít způsob, jak se posunout za hranice identity, aniž bychom zastavili boj proti rasismu, sexismu a dalším formám politické, sociální a ekonomické nespravedlnosti, které sužují Ameriku.