Různí antropologové však poukazují na to, že při cestách badatelů do nerozvinutých částí zeměkoule nebyla tato barterová ekonomika nikdy pozorována. „Nikdy nebyl popsán žádný příklad čistě barterové ekonomiky, natož aby z ní vznikly peníze,“ napsala v roce 1985 profesorka antropologie z Cambridge Caroline Humphreyová. „Veškerá dostupná etnografie naznačuje, že nic takového nikdy neexistovalo.“
Humphreyová není sama. Podobné argumenty již dlouho zastávají i další akademici, včetně francouzského sociologa Marcela Mausse a cambridgeského politického ekonoma Geoffreyho Inghama.
Když se barter objevil, nebylo to jako součást čistě barterové ekonomiky a peníze z něj nevznikly – spíše vznikly z peněz. Po pádu Říma například Evropané používali barter jako náhradu za římskou měnu, na kterou si lidé zvykli. „Ve většině případů, o kterých víme, probíhá mezi lidmi, kteří jsou obeznámeni s používáním peněz, ale z toho či onoho důvodu jich kolem sebe nemají mnoho,“ vysvětluje David Graeber, profesor antropologie na London School of Economics.
Takže pokud barter nikdy neexistoval, co tedy ano? Antropologové popisují širokou škálu způsobů směny – žádný z nich není typu „dvě krávy za deset bušlů pšenice“.
Například komunity irokézských indiánů skladovaly své zboží v dlouhých domech. Ženské rady pak zboží rozdělovaly, vysvětluje Graeber. Jiná domorodá společenství spoléhala na „ekonomiku darů“, která probíhala přibližně takto: Pokud jste byli pekařem, který potřeboval maso, nenabízeli jste své housky za řezníkovy steaky. Místo toho jste přiměli svou ženu, aby řezníkově ženě naznačila, že vy dva máte málo železa, a ona řekla něco jako: „Opravdu? Vezměte si hamburger, máme ho dost!“. Dál by řezník mohl chtít narozeninový dort nebo pomoc se stěhováním do nového bytu a ty bys mu pomohl.
Na papíře to zní trochu jako opožděný barter, ale nese to některé podstatné rozdíly. Za prvé je to mnohem efektivnější než Smithova představa barterového systému, protože nezávisí na tom, aby každá osoba měla současně to, co chce ta druhá. Také se nejedná o výměnný obchod: Nikdo nikdy nepřisuzuje masu, koláčům nebo práci na stavbě domu konkrétní hodnotu, což znamená, že dluhy nelze převádět.
A v ekonomice darů není směna neosobní. Pokud směňujete s někým, na kom vám záleží, „nevyhnutelně vám na něm také záleží natolik, abyste vzali v úvahu jeho individuální potřeby, přání a situaci“, tvrdí Graeber. „I když vyměníte jednu věc za druhou, pravděpodobně to budete formulovat jako dar.“
K obchodování sice docházelo i v nemonetárních společnostech, ale ne mezi spoluobčany. Místo toho se používal téměř výhradně s cizinci, nebo dokonce nepřáteli, kde byl často doprovázen složitými rituály zahrnujícími obchod, tanec, hostinu, předstíraný boj nebo sex – a někdy se to všechno prolínalo. Vezměme si domorodé obyvatele Austrálie Gunwinggu, jak je pozoroval antropolog Ronald Berndt ve 40. letech 20. století:
Muži z hostující skupiny tiše sedí, zatímco k nim přicházejí ženy z opačné skupiny a dávají jim látky, bijí je a vyzývají je ke kopulaci. Za pobavení a potlesku si s muži dovolují, co chtějí, zatímco zpěv a tanec pokračují. Ženy se snaží mužům rozepnout bederní roušky nebo se dotýkat jejich penisů a tahat je z „kruhového místa“ za účelem soulože. Muži jdou se svými … partnerkami s projevem neochoty kopulovat do křoví daleko od ohňů, které zapalují tanečnice. Ženám mohou dát tabák nebo korálky. Když se ženy vrátí, dávají část tohoto tabáku svým vlastním manželům.
Je to tedy trochu složitější než jen výměna kusu látky za hrst tabáku.