Leo I

Leo I. byl císařem Byzantské říše v letech 457 až 474 n. l. Byl známý také jako „Lev Řezník“ (Makelles) kvůli vraždě svého patrona a rivala Aspara. Přestože jeho vláda byla nevýrazná a zahrnovala i vážnou porážku od Vandalů, založil dynastii Leonidů, která vládla v Konstantinopoli až do roku 518 n. l.

Nástupnictví

Leo nezískal trůn dědictvím, ale protože si ho vybral nadaný generál, který v té době tahal za nitky byzantské politiky, Aspar Alan. Tento generál manipuloval již s Lvovým předchůdcem Marcianem (r. 450-457 n. l.), kterého podobným způsobem povýšil na císaře. Aspar, ačkoli byl nejmocnějším mužem u dvora, se sám nemohl stát císařem kvůli svému barbarskému původu a neortodoxním náboženským názorům. Generál proto udělal další nejlepší věc a pořídil si ne jednoho, ale dva po sobě jdoucí loutkové císaře.

Leo, původně voják a poté správce Asparova domu, se stal císařem ve věku 56 let 7. února 457 n. l. a byl prvním byzantským císařem, kterého korunoval konstantinopolský patriarcha (biskup), v tomto případě Anatolios. Dříve stačilo, aby legie zvedly císaře na štíty na konstantinopolském hipodromu, ale od nynějška měla být trocha pompy a obřadu i ze strany církve. Byla to významná událost, která posunula Byzanc o krok dál od jejího římského dědictví a posílila roli císaře jako křesťanského panovníka; ovlivnila také většinu následujících korunovací v západní Evropě až po korunovaci královny Alžběty II. v roce 1953 n. l.

Leo &Isaurský

Aspar, jak se ukázalo, si svou loutku vybral velmi špatně. Leo už sice trochu stárnul a neměl mužského dědice, který by komplikoval záležitosti nástupnictví, ale císař se ukázal být mnohem ambicióznější, než jeho patron doufal. Lev si byl plně vědom Asparova mocenského sevření, a tak se snažil podkopat generálovu sílu u zdroje: armádu, a zejména Germány, kteří ovládali přinejmenším její polovinu. Císař povýšil co nejvíce Isaurů, aby vyvážil germánskou frakci a pokusil se získat loajalitu armády na svou stranu. Tito divocí domorodci z Isaurie ve střední a jižní Malé Asii se těšili obávané pověsti válečníků a v roce 466 n. l. šel Lev dokonce tak daleko, že dal svou dceru Ariadnu za manželku jejich náčelníkovi Tarasikodisovi, který měl přijmout pro Byzanc příznivější vladařské jméno Zenon. A co víc, Zenonovi se brzy podařilo dokázat, že Asparův syn se provinil zradou, a odstranit tak trochu jiskru z generálovy dosud zářivé pověsti.

Aspar však nezahálel, zatímco se pod ním hroutila mocenská základna, a přivolal si na pomoc vlivnou dvorní postavu Basiliska, bratra Lvovy manželky Veriny. Historik J. J. Norwich podává následující popis těchto nepravděpodobných souputníků:

Sotva mohli být ti dva rozdílnější. Aspar byl bez kultury; jako přesvědčený arián měl blízko k popření Kristova božství; jako vůdce lidí byl nejlepším generálem své doby. Basiliscus byl helenizovaný, vzdělaný Říman; fanatický monofyzita, pro něhož byl Kristus spíše božský než lidský; a člověk zcela nezpůsobilý k jakémukoli velení. Dohromady je však svedla společná nenávist k Isaurům. (51)

Katastrofa Vandalů

Tady vypukl boj o moc, ale až poté, co Lev v roce 468 n. l. vyslal Basiliska na tažení proti vandalskému králi Genserikovi. Vandalové stále nebyli potrestáni za vyplenění Říma v roce 455 n. l. a Genseric měl v úmyslu pronásledovat pravověrné křesťany – dva dobré důvody, aby Lev získal útokem na barbary v severní Africe určitou prestiž. Státní pokladna byla vyprázdněna a do armády i námořnictva byly investovány tuny zlata. Naneštěstí pro Byzantince se Basiliscus ukázal jako neschopný a navzdory obrovské armádě a vojsku čítajícímu 100 000 mužů se mu přesto podařilo ve své misi selhat. Basiliskovo loďstvo, které vandalský král lstí přiměl odložit útok, bylo u pobřeží Merkurionu zaskočeno a zničeno nepřátelskými ohnivými loděmi. Velitel uprchl zpět do horkého přijetí v Konstantinopoli, kde byl nucen hledat útočiště v chrámu Hagia Sofia, zatímco řvoucí dav požadoval jeho hlavu. Jen prosby jeho sestry zachránily Basiliska před popravou pro neschopnost. Místo toho Lev velitele vykázal do Thrákie, ale ten se měl dříve než později vrátit, aby byzantské politice dělal potíže.

Asparovi neprospěla ani porážka vojska s Vandaly, protože ho mnozí považovali za jeho vrchního velitele. Z velké části díky Isauriově podpoře nakonec zápas o moc skončil v roce 471 n. l. smrtí Aspara a jeho syna Ardabouriose ve prospěch Lva. Lev byl považován za vraha dvojice, která byla vylákána do paláce a vypořádala se s ní prostřednictvím dvorních eunuchů. Poté dostal Lev od svých odpůrců nelichotivý přídomek „Řezník“ (Makelles). Přesto byla Lvova vláda ve srovnání s mnoha jeho předchůdci (i nástupci) relativně klidná, bez neustálých intrik a doslova zákulisních intrik, které jako by sužovaly byzantský dvůr.

Smrt & Nástupci

Když Lev 3. února 474 n. l. zemřel na úplavici, nastoupil na byzantský trůn Zenon, který se o něj pro forma dělil se svým mladším synem Lvem II. Hned následujícího roku a po smrti Lva II. však Zenona svrhla jeho tchyně Verina a její bratr Basiliscus. Zenon však s pomocí Daniela Stylity, sloupového světce, získal svůj trůn zpět a vládl až do roku 491.