Kyjevské období (nazývané tak proto, že Kyjev byl sídlem velkoknížat) trvá od christianizace Ruska v roce 988 do dobytí Ruska Tatary (Mongoly) ve 13. století. Rusko přijalo křesťanství spíše z Byzance než z Říma, což mělo rozhodující význam pro rozvoj ruské kultury. Zatímco katolické Polsko bylo úzce spjato s kulturním vývojem v západní Evropě, pravoslavné Rusko bylo od Západu dlouhodobě izolováno a někdy považovalo jeho kulturu za nebezpečnou. Konverze ze strany Byzance také znamenala, že jazykem církve mohl být lidový jazyk, a nikoli, jako na Západě, latina; to byl další faktor, který působil proti vstřebávání západní kultury.
Rusko nebylo první slovanskou kulturou, která byla obrácena na křesťanství, a standardizovaný jazyk, starou církevní slovanštinu, jejímž průkopníky byli v 9. století svatí Cyril (nebo Konstantin) a Metoděj, měl již k dispozici. Bulharsko, které bylo christianizováno o století dříve a nabídlo domov cyrilometodějské komunitě, se stalo prostředníkem pro přenos řecké kultury přeložené do staroslověnštiny do Ruska, které zase rychle zavedlo vlastní písařskou činnost v oblasti opisování a překladů. Významná literární činnost kyjevského období tak spočívala v překladech nebo úpravách vypůjčených děl. Je třeba zdůraznit, že obrovská prestiž, která byla překladatelství přisuzována, byla i nadále charakteristickým rysem ruské kultury. I v 18., 19. a 20. století věnovali významní ruští spisovatelé své síly překladům cizích děl, které v některých případech představovaly jejich nejvýznamnější přínos – literární skutečnost, která odráží postavení Ruska jako sebevědomého kulturního vypůjčovatele po většinu jeho dějin.
V kyjevském období výběr přeložených cizích děl kolujících v Rusku z velké části odrážel zájmy církve: téměř všechna byla z řečtiny a většina z nich měla církevní význam. Ostromírovo evangelium z let 1056-57 je nejstarší datovaný ruský rukopis. Verze čtyř evangelií, Zjevení svatého Jana, příručky mnišských pravidel, homilie, hagiografické sbírky a modlitby odrážejí náboženské zájmy duchovního společenství. Pro jistotu kolovaly i překlady světských děl, včetně Flaviovy Josefovy Židovské války (která ovlivnila ruské vojenské povídky), kronik a některých pohádek. Celkově však překlady nabízely kromě církevní kultury spíše omezený přístup k řecké kultuře.
Proslulou památkou staroruské literatury je Hilarionovo Slovo o zakone i blagodati (1037-50; „Kázání o zákonu a milosti“), dokonalé rétorické dílo, které staví do kontrastu starozákonní zákon a novozákonní milost. Další významná homiletická díla napsali Kliment Smolenský, metropolita ruský v letech 1147-1154, a svatý Cyril Turovský (1130-82). Ústředním žánrem staroruské literatury byla pravděpodobně hagiografie a z nejstaršího období pochází řada zajímavých životů svatých. Do dnešních dnů se dochovala jak kronikářská zpráva, tak dva životy Borise a Gleba, prvních ruských světců. Svatost těchto dvou mužů, kteří byli zabiti svým bratrem Svjatopolkem v boji o trůn, nespočívá v aktivitě, ale ve zbožné pasivitě, s níž po vzoru Krista přijali smrt. Tento ideál pasivního přijímání utrpení měl mít na ruské myšlení dlouhodobý vliv.
Mnich Nestor (asi 1056-po 1113), jemuž je připisován život Borise a Gleba, napsal také Život našeho svatého otce Theodosije („Žitije prepodobnogo ottsa nashego Feodosija“) (zemř. 1074). S hagiografií úzce souvisí Kyjevsko-pečerský paterik (Paterik kláštera Kyjevské jeskyně), který shromažďuje příběhy ze života mnichů spolu s dalšími náboženskými spisy. Život světce zcela jiného druhu, Žitije Aleksandra Něvskogo („Život Alexandra Něvského“) (zemř. 1263), oslavuje zbožného knížete bojovníka. V tomto období začíná také tradice poutní literatury. Nestor se podílel na sestavení Pověsti vremennych let („Pověst o minulých letech“; Ruská prvotní kronika), nazývané též Kyjevská prvotní kronika (sestavena kolem roku 1113), která vedla k sepsání dalších kronik na jiných místech.
Z literárního hlediska je nejlepším dílem staroruské literatury Slovo o polku Igoreve (Píseň o Igorově tažení), jakási epická báseň (vlastně rytmická próza) pojednávající o výpadu knížete Igora proti Polovcům (Kipčakům), stepnímu lidu, o jeho zajetí a útěku. Příběh o Igorovi, jak je obecně znám, byl napsán v letech 1185-1187 a objeven v roce 1795 hrabětem Musinem-Puškinem. Rukopis byl zničen při požáru Moskvy v roce 1812; dochovala se však kopie zhotovená pro Kateřinu II. Pravost básně byla často zpochybňována, ale dnes je všeobecně uznávána. Jejím tématem je katastrofální bratrovražedná nejednota ruských knížat
.