Přízrak „strašidelného klauna“ se v poslední době těší velké pozornosti. Počínaje srpnem 2016 se po USA a dalších zemích rozšířila strašidelná (a falešná) pozorování klaunů, která vyvolala jakousi virální klaunskou paniku. A když se léto 2017 chýlilo ke konci, přišli si pro americké diváky vraždící klauni v televizním seriálu American Horror Story:
Proč se vlastně strašidelní klauni stali v popkultuře takovým tropem? Nebývali přece dříve šťastní a veselí? Podle Benjamina Radforda, autora knihy Bad Clowns (Zlí klauni), ne tak docela.
„Je chyba ptát se, kdy se klauni stali zlými,“ říká, „protože nikdy nebyli opravdu dobří.“
„Trickster“, vysvětluje, je jedním z nejstarších a nejrozšířenějších archetypů na světě (vzpomeňme na Satana v Bibli). Trickster může být zábavný i děsivý a díky němu (obvykle je to „on“) je pro ostatní těžké poznat, zda lže. Klauni jsou typem trickstera, který je znám již dlouho – jedním z nejznámějších je harlekýn, postava, která se objevila v italském divadle commedia dell’arte v 16. století.
Arlekýn byl známý svými barevnými maskami a oblečením s kosočtvercovými vzory a často sloužil jako komický, amorální sluha ve hrách, které putovaly po celé Evropě. Tyto hry také inspirovaly klaunskou loutku jménem „Punch“, která se objevovala v britských představeních přinejmenším od 18. století. Tato postava později vznikla v populárním loutkovém představení „Punch and Judy“, v němž Punch vyprávěl vtipy, bil svou ženu a vraždil své dítě.
Punch je „veselá bláznivá barevná postava, ale je to také děsivé monstrum,“ říká Radford a poznamenává, že strašidelní klauni se líbí napříč věkovými skupinami, nejen dětem, ale i dospívajícím a dospělým. „Je to zvláštní směs hrůzy a humoru, která nás ke klaunům vždy přitahovala.“
Zlí – nebo alespoň smutní – klauni se v evropské kultuře objevovali i v průběhu 19. století. V románu Charlese Dickense The Pickwick Papers (1836) vystupoval klaun alkoholik a v 80. a 90. letech 19. století se francouzská hra i italská opera soustředily na vraždící klauny (jedna hra byla obviněna z plagiátorství druhé).
Tito komplikovaní klauni se dostali i do Ameriky. V roce 1924 se američtí diváci setkali se zahořklým a pomstychtivým klaunem v němém filmu Ten, kdo dostane facku. O deset a půl roku později debutoval žertovný padouch jménem Joker v komiksu o Batmanovi. A přestože Emmett Kelly mladší, jeden z nejslavnějších amerických cirkusových klaunů počátku 20. století, nebyl žádný padouch, nebyl ani veselý. Jeho postava „Unaveného Willieho“ byla spíše tuláckým klaunem s namalovaným zamračeným výrazem.
Poté však přišla změna. V 50. a 60. letech 20. století představila americká televize divákům pár nových klaunů, kteří byli vždy veselí.
„To, že Ronald McDonald vystupuje v reklamách, rozšířilo „veselého klauna“ po celé zemi,“ říká Radford o maskotovi rychlého občerstvení. „Stejné je to s klaunem Bozem. V různých regionech existovaly desítky Bozosů, kteří byli v té době velmi, velmi populární. Takže to byla skutečně televize, která pomohla prosadit do povědomí veřejnosti takového toho standardního veselého/hodného klauna.“
Na přelomu 70. a 80. let se však americký obraz klauna opět měnil, tentokrát směrem k něčemu zlověstnějšímu. Jedním z vlivů na tento posun byla medializace případu Johna Waynea Gacyho, sériového vraha, který se příležitostně oblékal jako „klaun Pogo“. Radford poznamenává, že Gacy nebyl profesionální klaun a že se za Poga nepřevlékal příliš často ani nepoužíval svůj kostým k lákání dětí (jeho oběti byli teenageři a mladí muži). Ale jakmile byl Gacy ve vězení, pomáhal si v médiích pěstovat image vraždícího klauna tím, že kreslil své autoportréty jako Pogo.
Poté přišlo IT, román Stephena Kinga o děsivém, nadpřirozeném klaunovi, který číhá na předměstí a vraždí děti (šlo o součást většího posunu směrem k děsivým předměstským scénářům v hororovém žánru). Poté, co román v roce 1986 vyšel, byl adaptován do podoby televizního filmu s Timem Currym v hlavní roli tančícího klauna Pennywise.
To znamená, že televize opět přivedla do obývacích pokojů lidí nového klauna – hrozivého, ubližujícího dětem -, z něhož se podle nedávné strašidelné klaunské paniky diváci už neoklepali. V roce 2013 byli obyvatelé britského města Northampton znepokojeni mužem, který se potuloval po městě v masce připomínající Curryho Pennywise a občas vykřikoval hlášky z filmu (ukázalo se, že to byl jen nějaký dvaadvacetiletý mladík, který dělal problémy).
Také klaunská panika ve Spojených státech v roce 2016 měla ozvěny mystického, vražedného padoucha z filmu IT. King zlého klauna rozhodně nevymyslel. Možná však přispěl k tomu, že Američané začali být paranoidní, že jeden takový může číhat za jejich dveřmi.