KongregacionalismusUpravit
Kongregační církve, které založili osadníci v dnešní Nové Anglii, prchající před náboženským pronásledováním v rodné Anglii, se v 17. století ztotožnily s puritánskou teologickou a politickou perspektivou v rámci anglosaského protestantismu. Mnozí američtí historici považují jejich polodemokratické praktiky za základ reprezentativní povahy politické tradice USA. Ačkoli byli kongregacionalisté v 18. století původně silně kalvinističtí, nakonec v 19. století přijali své zvláštní poslání v náboženském životě USA, zachovávali široce ortodoxní víru a zároveň pěstovali nadšení pro svobodu, rovnost a spravedlnost.
Tato etická přesvědčení budou kongregační církve v následujících zhruba 150 letech pohánět do čela hnutí za sociální reformy. Nejvýznamnější z nich byla silná podpora zrušení otroctví mezi Afroameričany na jihu USA. po americké občanské válce založili četní pastoři a misionáři a misionářky pracující pod záštitou Americké misijní asociace akademie, vysoké školy a kostely pro osvobozené lidi; šest z těchto škol existuje dodnes. Pozdější generace se angažovaly v kauzách, jako je střídmost, volební právo žen a sociální evangelium.
Ve středu této politické angažovanosti se kongregacionalisté pevně drželi představy, že každou místní církev řídí přímo Ježíš Kristus, jak o tom svědčí Bible a jak to káže přesvědčeným Duch svatý. Každý z nich tak představoval duchovní republiku sám pro sebe, která nepotřebovala autorizaci od vnějších církevních sil.
Na domácí scéně se kongregacionalismus stal především uskupením, které se vyskytovalo mezi měšťany a bohatými obyvateli měst v Nové Anglii, státě New York, v oblasti Velkých jezer, v částech Velkých plání a na pobřeží Pacifiku; zhruba řečeno na severu Spojených států, v oblasti silně ovlivněné přistěhovalci z Nové Anglie a New Yorku. Na přelomu 19. a 20. století začaly církve přitahovat věřící i mimo svou původní základní skupinu anglicky mluvících Američanů. Mezi přistěhovalecké skupiny, které zakládaly kongregační církve, patřili volžští Němci, Švédové, Portorikánci, Číňané, Japonci a Havajci. Kongregační církve získaly také dvě menší církevní tělesa: několik kongregačních metodistických církví v Alabamě a Georgii v 90. letech 19. století a Evangelické protestantské církve v roce 1925, což byla skupina německých přistěhovalců, která se nacházela především v Pittsburghu v Pensylvánii a Cincinnati v Ohiu a jejich okolí.
Teologicky se kongregacionalisté v průběhu 19. století postupně posunuli od lpění na ortodoxních reformovaných koncepcích a učeních (např. církevní reformace, církevní reformace, církevní reformace, církevní reformace apod, úplná zkaženost, omezené vykoupení) k rozhodně liberálnější orientaci, k čemuž přispěla skupina pastorů vzdělaných na Yaleově univerzitě v době občanské války a kolem ní. Pod vedením takových osobností, jako byli Horace Bushnell a Nathaniel Taylor, se noví bohoslovci rozešli, někteří by řekli, že nenávratně, se staršími pesimistickými názory na lidskou přirozenost, které zastávali klasičtí kongregacionalističtí bohoslovci, jako byli Cotton Mather a Jonathan Edwards, a místo toho hlásali sangviničtější pohled na možnosti jednotlivce i společnosti. Přestože tento velký posun mohl přitahovat jednotlivce unavené z přehnaných a drsných projevů generací probuzeneckých kazatelů, řada dalších lidí litovala toho, co pociťovali jako opuštění pravé víry. Tito konzervativci, zejména mimo Novou Anglii, stále častěji hledali útočiště v církvích, které se držely přísnějšího učení, jako byli baptisté a presbyteriáni.
Ztráty kongregacionalistů ve prospěch presbyteriánů se v desetiletích, kdy platil plán unie, značně zvýšily. Ačkoli byl kongregacionalisty z Connecticutu a presbyteriánským generálním shromážděním navržen tak, aby se zabránilo zdvojování úsilí při evangelizaci pohraničních oblastí, vedl tento plán k tomu, že četné farnosti založené kongregacionalisty byly připojeny k presbyteriátům, obvykle prostřednictvím příslušnosti pastora a často bez souhlasu místní církve. Potřeba rozpustit tento neúspěšný pokus o mezináboženský vztah, k němuž již došlo mezi presbyteriány, podnítila celostátní shromáždění kongregacionalistů v roce 1865 v Bostonu ve státě Massachusetts. Jednalo se o první celonárodní setkání po více než 200 letech od synody v roce 1648, na které vznikla Cambridgeská platforma, vyznání víry podobné Westminsterskému vyznání presbyteriánů. Na související výzvu k celonárodní organizaci však reagoval dostatečný počet kongregacionalistů až v roce 1870.
Nebylo to poprvé, kdy americkým kongregacionalismem otřásly v základech teologické změny; velká probuzení v desetiletích kolem přelomu 19. a 20. století zanechala v církvích rovněž nesmazatelné stopy. Některé církve se tehdy otevřeně přihlásily k probuzení, zatímco jiné, zejména v oblasti Bostonu, reagovaly na tento vývoj negativně a přijaly arminiánské názory v opozici k zesílenému kalvinismu, který zastávali kazatelé jako Edwards a George Whitefield. Po Velkém probuzení mnohé z liberalizovaných kongregací nakonec v roce 1825 opustily kongregační společenství a vytvořily Americkou unitářskou asociaci; tato organizace je dnes známá jako Unitářská univerzalistická asociace.
Mezitím se kongregacionalisté navzdory ctěnému závazku nezávislosti a svobody začali stále více hlásit k hlavním cílům ekumenického hnutí v rámci amerického (a světového) protestantismu. Toto hnutí získalo mnoho energie z vzestupu totalitních režimů v Evropě v první třetině 20. století a z pociťovaného úpadku náboženského života v tomto období mezi Američany. Vedoucí představitelé kongregací usilovali o úzké vztahy s mnoha protestantskými skupinami, ale jedna skupina se ukázala jako hlavní kandidát na skutečné organizační spojení: křesťanské církve.
Křesťanské církve („Connection“)Upravit
Zatímco puritáni upevňovali svou nadvládu nad náboženským, politickým a intelektuálním životem v Nové Anglii, jinde v Americe se v období bezprostředně před americkou revolucí mnozí nově příchozí osadníci začali nespokojovat s teologií, kázáním, liturgií a eklesiologií zděděnou z Evropy. Mnozí z nich se obrátili k probuzeneckým vírám, jako byli metodisté a baptisté, a většina z nich našla duchovní domov v těchto skupinách nebo v jiných, které vzešly z kvasu započatého Velkým probuzením.
V různých částech země však několik kazatelů vedlo disidentská hnutí proti vedení některých z těchto církví. V 90. letech 17. století se James O’Kelly, metodistický pastor sloužící církvím ve střední Severní Karolíně a jihovýchodní Virginii, ohradil proti rozvoji episkopátu ve své církvi. Domníval se, že vznik biskupství, jehož silným zastáncem byl například Francis Asbury, by sblížil pravomoci nedávno zrušené anglikánské církve, a tím by nepřiměřeně kontroloval duchovní službu, zejména prostřednictvím praxe putování. Když vedoucí představitelé ignorovali O’Kellyho protesty, vystoupil on a někteří sympatizanti z metodistické církve a vytvořili organizaci původně známou jako „Republikánská metodistická církev“. Po rozsáhlých diskusích a modlitbách začal O’Kelly zastávat názor, že tento název naznačuje sektářství, které je zcela v rozporu s tím, co podle něj předepisuje Nový zákon a zakazuje církvím ztotožňovat se s pouhými lidskými názory. Spolu s ostatními tak dospěl k názoru, že jejich církve by měly nést prostý název „křesťanská“.
Několik set mil na sever ve Vermontu začal baptistický kazatel jménem Abner Jones vyvracet tehdy rozšířená kalvinistická dogmata ve svém sboru. Odvedl některé své stoupence ze svého sboru do nového společenství založeného na podobné platformě jako O’Kellyho sbor se silným důrazem na otevřené společenství a svobodu svědomí. Později v prvním desetiletí 19. století začal spolu s jedním newhampshirským pastorem vydávat pro toto hnutí noviny Herald of Gospel Liberty, které někteří historici považují za první obecně zaměřené náboženské periodikum v USA. hnutí postupovalo po celé Nové Anglii, zejména v těchto dvou státech a také v Maine a Massachusetts. Stoupenci kongregačního „stálého řádu“ se k novým církvím chovali obecně nepřátelsky.
Obě hnutí měla restaurátorské názory a ovlivnila pozdější Stoneovo-Campbellovo restaurátorské hnutí. Z tohoto pozdějšího hnutí vzniklo několik větších skupin, které působí dodnes: Křesťanská církev (Učedníci Krista), Křesťanské církve a církve Kristovy a Církve Kristovy.
Geograficky nesourodá severní a jižní křídla křesťanského hnutí se nakonec přece jen objevila a v roce 1820 vytvořila konvent. Tehdy se dohodli na obecném seznamu pěti (někteří badatelé tvrdí, že šesti) zásad sjednocujících jinak různorodé sbory. Tato jednota nepřežila pohlcující spory o otroctví a následnou občanskou válku. „Křesťanské spojení“ se stejně jako v případě amerických protestantských skupin, jako jsou metodisté, presbyteriáni a baptisté, opět rozdělilo na severní a jižní frakce. Severní skupina byla katalyzátorem rozkolu, neboť mnozí její představitelé, podobně jako představitelé kongregacionalistů, důrazně odsuzovali otroctví. Seveřané využili rozkolu jako příležitosti k tomu, aby v roce 1850 legálně přijali denominační formu. Navzdory hořkosti rozkolu se křesťané z obou částí sjednotili mnohem dříve než ostatní oddělené skupiny a v roce 1890 vytvořili Všeobecný konvent křesťanské církve.
Mnozí křesťané z Jihu/O’Kelly vlastnili otroky, z nichž někteří po vyhlášení emancipace založili vlastní církve v této tradici. Afroamerické křesťanské sbory soustředěné ve střední a východní části Severní Karolíny a jihovýchodní části Virginie vytvořily v 90. letech 19. století vlastní konvent. Tento konvent existoval až do roku 1950, tedy dlouho po sloučení kongregačních křesťanských sborů; v tomto roce se připojil ke Konventu Jihu, který byl dosud složen z kongregačních sborů založených Americkou misijní asociací.
Teologicky křesťanské sbory nepodporovaly vysoce propracovaný systém učení nebo výkladu Bible. Relativně málo jejich duchovních mělo vyšší než základní vzdělání, což přetrvalo až do počátku 20. století. Jejich příklon k probuzeneckému wesleyánství zdůrazňoval tradiční evangelijní témata, jako je regenerace, přijetí osobního spasení a konání dobrých skutků lásky. Málokdo z jejich členů, pokud vůbec někdo, měl vrozený sklon k polemickým útokům na jiné tradice, ačkoli někteří pastoři a sbory se nakonec v pozdějších desetiletích ztotožnili se vznikajícím fundamentalistickým hnutím.
V době, kdy se kongregacionalisté obrátili na křesťanské vůdce ohledně možného sjednocení, se ke Křesťanskému spojení připojili někteří nespokojení stoupenci křídla Hnutí obnovy vedeného Bartonem Stonem a Alexandrem Campbellem. Tato skupina dala hnutí geografickou podobu, která zahrnovala ohniska síly v Nové Anglii, na severu státu New York, jihovýchodní Virginii, střední a východní Severní Karolíně, západní Georgii, východní Alabamě, jihozápadním Ohiu a východní Indianě a rozptýlené sbory v částech Velkých plání. Většina členů byla z venkova, mimo velká města, obvykle se zabývala zemědělstvím nebo podobnými profesemi.
Křesťané zakládali školy jako Defiance College a Antioch College v Ohiu a Elon University v Severní Karolíně; na počátku 20. století působila ve Franklintonu v Severní Karolíně akademie a seminář pro Afroameričany. Defiance se dodnes vztahuje ke Sjednocené církvi Kristově.