Knihovna, která již nebyla plně podporována státem, od poloviny 2. století př. n. l. upadala. Julius Caesar (l. 100-44 př. n. l.) byl obviňován takovými antickými spisovateli, jako je Plútarchos (l. c. 45 – c. 125 n. l.), že knihovnu vypálil, ačkoli v určité podobě přežila, jen aby ji postihly další požáry v r. 270 n. l. a v r. 642 n. l.. Ať už byla přesná historie zániku knihovny jakákoli, naštěstí pro potomstvo bylo mnoho alexandrijských textů v průběhu staletí opsáno a ty se často dostaly do byzantských knihoven, kde pak byly v období renesance vytištěny, čímž vzniklo hmatatelné spojení mezi starověkými papyrovými svitky a těmi vydáními, která se dnes nacházejí v univerzitních knihovnách i jinde.
Reklama
Řecké knihovny
Řeckým knihovnám nadále dominovaly papyrové svitky, ačkoli ukazatelem toho, že knihy se nyní stávaly běžnějším jevem mimo instituce, je skutečnost, že pro Řeky mohl termín knihovna označovat jak místo, kde byly uloženy texty, tak jakoukoli malou sbírku knih, nyní snadno dostupnou na athénských trzích v 5. století př. n. l. V roce 1848 se v Řecku objevily knihy, které byly uloženy v knihovnách. Jedním z majitelů proslulé sbírky byl tyran Polykratés ze Samu (r. 538-522 př. n. l.). První řecká veřejná knihovna je antickými autory připisována úsilí Peisistrata z Athén (zemř. asi 527 př. n. l.). Myšlenky slavných řeckých filozofů byly jedním z velkých zdrojů knih – sám Aristoteles byl známým sběratelem -, ale i nadále se vedly diskuse o tom, co je pro výuku lepší: mluvené nebo psané slovo.
Helénističtí vůdci často považovali knihovny za způsob, jak propagovat svou vládu a prezentovat se jako vzdělaní a osvícení vládci. Mohli tak veřejně sponzorovat nebo podporovat určité spisovatele, kteří získali vědecké (a politické) uznání tím, že jejich díla byla přijata do oficiální knihovny. Již jsme se seznámili se snahami Ptolemaiovců v Alexandrii, ale k dalším knihovnám tohoto období patřila Pella, Antiochie a Pergamon, kterou vytvořili Attalidové (282-133 př. n. l.) a která údajně měla 200 000 svitků. Dalším rozvíjejícím se trendem bylo, že gymnázium přítomné v mnoha řeckých městech získalo knihovnu, protože se toto místo začalo spojovat s učením stejně jako s fyzickým cvičením.
Římské knihovny
První zmínkou o knihovně v Římě je sbírka knih generála a konzula Aemilia Paulla (kolem roku 1450), která byla založena v roce 1450. 229 – 160 př. n. l.) přivezl domů poté, co v roce 168 př. n. l. porazil Persea Makedonského (cca 212 – 166 př. n. l.). Tento model byl často opakován, snad nejznámější je Sullovo přivlastnění Aristotelovy knihovny, když v roce 84 př. n. l. vyplenil Athény. Stejně jako v dřívějších kulturách byly knihovny spojeny zejména s chrámy, paláci a státními archivy a stejně jako v Řecku pokračovalo spojení gymnázia a knihovny, nyní nazývané palaestra. Římští spisovatelé byli plodnými komentátory děl svých řeckých předchůdců, a tak je zřejmé, že měli přístup k těmto textům v knihovnách. Římské knihovny byly zpravidla uvnitř rozděleny na dvě části: jednu pro latinská a druhou pro řecká díla.
Zvyšující se počet dětí posílaných k vychovatelům znamenal rozmach knižní tvorby a rozvinula se myšlenka, že vážený římský občan by měl mít nejen dobré znalosti literatury, ale také vlastní sbírku knih, soukromou knihovnu, která byla často k dispozici širokému okruhu rodiny a přátel. Jedna taková knihovna byla vykopána v Herculaneu. Patřila L. Calpurniovi Piso (tchánovi Julia Ceasara) a našly se v ní zuhelnatělé pozůstatky asi 1 800 svitků, které byly uloženy ve výklencích ve zdi nebo v přepážkách (armaria) uspořádaných kolem centrálního čtecího stolu.
Koncem římské republiky začaly osobnosti jako Julius Caesar, konzul Asinius Pollio (75 př. n. l. – 4 n. l.) a poté císař Augustus (r. 27 př. n. l. – 14 n. l.) jednat v duchu myšlenky, že knihy patří všem, a tak vybudovaly první skutečně veřejné knihovny na rozdíl od institucí učenců na pozvání z předchozích období. O tom, že slavné knihovny byly skutečně přístupné všem a byly tak i koncipovány, se zmiňují spisovatelé jako Ovidius (43 př. n. l. – 17 n. l.) a Plinius Starší (23-79 n. l.). Jeden z nápisů, který se dochoval z Pantaenovy knihovny v Athénách, uvádí: Otevřeno od svítání do poledne“ (Hornblower, 830). Obvykle obsluha přinášela požadovaný svitek, zatímco v zákulisí mohli pracovat opisovači a restaurátoři.
Bylo tolik knihoven – jen město Řím by nakonec mělo snad 28 veřejných knihoven – že Vitruvius (asi 2. polovina 14. století) se domníval, že knihovny jsou v tomto ohledu velmi důležité. 90 – cca 23 př. n. l.), slavný architekt a učenec, věnoval část svého díla O architektuře správným úvahám při stavbě knihovny. Doporučoval, aby knihovna byla orientována na východ, a to jak kvůli nejlepšímu světlu, tak kvůli snížení vlhkosti. Jiní autoři radili, že podlahy knihoven by měly být ze zeleného mramoru a stropy by rozhodně neměly být pozlacené, aby nedocházelo k oslnění a zbytečnému namáhání očí.
Římské knihovny se staly místem, kde autor poprvé zveřejnil své dílo a předčítal je nahlas malému publiku. Augustova palatinská knihovna byla navíc využívána pro nejrůznější setkání, včetně císařských audiencí a zasedání římského senátu. Další možnou kombinací funkcí byly knihovny v římských lázních; v Trajánových (r. 98-117 n. l.), Caracallových (r. 211-217 n. l.) a Diokleciánových (r. 284-305 n. l.) lázních v Římě jsou místnosti, které přinejmenším někteří badatelé označují za knihovny, ačkoli pravděpodobně, pokud jimi byly, nebylo dovoleno brát si do parní lázně svitky. Stejně jako jiné prvky své kultury Římané rozšířili myšlenku veřejných knihoven po celé své říši, přičemž slavné knihovny byly zřízeny v Efesu (Celsova knihovna, dokončená v roce 117 n. l.) a v Athénách (Hadriánova knihovna, dokončená asi v roce 134 n. l.). Mezi další slavné knihovny 2. století n. l. patřily knihovny na Rhodu, Kosu a v Taormině (Tauromenium).
Byzantské knihovny
Ačkoli Byzantská říše po většinu své historie vlastnila císařskou a patriarchální knihovnu (v čele s hlavním biskupem) a pyšnila se jednou z velkých knihoven v Konstantinopoli, která měla 120 knihoven,000 svitků (vyhořela asi v roce 1925). 475 n. l.) obecně v pozdní antice začaly veřejné knihovny v římsko-řeckém světě mizet. Knihy však rozhodně nezmizely úplně a byzantské kláštery se staly velkými uchovateli antických textů ve svých knihovnách. Typický klášter, získaný pilným opisováním a dary laskavých mecenášů, si vedl dobře, pokud se mohl pochlubit 50 knihami, a ty sloužily skutečně jen učencům k nahlédnutí, protože knihovny se vrátily k omezenější roli, kterou hrály na Blízkém východě a v Egyptě.
Nové knihy vznikaly především díky křesťanskému náboženství, které na rozdíl od starší pohanské víry předávalo myšlenky novým stoupencům spíše pomocí psaného slova než jen ústního poučování. Konvertité si díky textům připomínali také příběhy, hymny a rituály. Nekonečné debaty, které křesťanští učenci vyvolávali novými myšlenkami a výklady starších textů, jejich komentáře a z nich vyplývající rozkoly, to vše způsobilo rozmach knižní produkce i četby (ale někdy také ničení těch knih, které byly považovány za podvratné). Pozoruhodnými příklady byzantských knihoven jsou knihovny v klášterech na Athosu a Sinaji, které obsahují přibližně čtvrtinu všech dochovaných středověkých rukopisů. Především díky byzantským mnichům, kteří byli věčně zaměstnáni výrobou svých krásných, ale drahých iluminovaných rukopisů, můžeme dnes číst, studovat a užívat si díla takových jmen, jako jsou Hérodotos, Sofoklés a Thukydides.
.