Kniha moudrosti

Prosím, pomozte podpořit poslání Nového adventu a získejte celý obsah tohoto webu k okamžitému stažení. Obsahuje Katolickou encyklopedii, Církevní otce, Summu, Bibli a další – vše za pouhých 19,99 USD…

Jeden z deuterokanonických spisů Starého zákona, zařazený ve Vulgátě mezi Kancionál a Kazatel.

Název

Nejstarší nadpisy připisují knihu Šalamounovi, představiteli hebrejské moudrosti. V syrském překladu je název následující: Ve starém latinském překladu nadpis zní: „Kniha o velké moudrosti Šalamounově“: „Sapientia Salomonis“. Nejstarší řecké rukopisy Vaticanus, Sinaiticus, Alexandrinus mají podobný nápis a východní i západní Otcové prvních tří století při citaci tohoto inspirovaného spisu zpravidla hovoří o „Moudrosti Šalomounově“, i když někteří z nich v této souvislosti používají taková čestná označení jako he theia Sophia (Boží Moudrost), Panaretos Sophia (Všechna ctnostná Moudrost). Ve Vulgátě je tento titul následující: „Liber Sapientiae“, „Kniha moudrosti“. V nekatolických verzích je obvyklý nadpis: „Moudrost Šalamounova“, na rozdíl od knihy Ecclesiasticus, která se obvykle jmenuje: „Moudrost Ježíše, syna Sirachova“.

Obsah

Kniha obsahuje dvě obecné části, prvních devět kapitol pojednává o Moudrosti v jejím spekulativnějším aspektu a posledních deset kapitol se zabývá Moudrostí z historického hlediska. Následují autorovy myšlenkové pochody ve spekulativní části (kap. i-ix). Obrací se na krále a učí, že bezbožnost je Moudrosti cizí a soudí se o trest a smrt (i), a předkládá a vyvrací argumenty, které bezbožní předkládají pro opak: podle něj je duševní rozpoložení bezbožných v rozporu s nesmrtelným osudem člověka, jejich současný život je jen zdánlivě šťastnější než život spravedlivých a jejich konečný osud je nezpochybnitelným důkazem pošetilosti jejich jednání (ii-v). Poté nabádá krále, aby hledali Moudrost, která je pro ně potřebnější než pro obyčejné smrtelníky (vi, 1-21), a popisuje vlastní šťastnou zkušenost s hledáním a vlastnictvím oné Moudrosti, která je Boží nádherou a je jím obdarovávána vážným žadatelům (vi, 22-viii). Připojuje modlitbu (ix), v níž sám prosil, aby mu byla z nebe seslána Moudrost a Boží Duch svatý, a která končí úvahou, že lidé v dávných dobách byli vedeni Moudrostí. tato úvaha tvoří přirozený přechod k přehledu dávných dějin Izraele, který tvoří druhou část jeho díla. V této historické části (ix-xix) lze také snadno poukázat na autorovu myšlenkovou linii. Chválí Boží moudrost (1) za její jednání s patriarchy od Adama po Mojžíše (x-xi, 4); (2) za její spravedlivý a také milosrdný postup vůči modlářským obyvatelům Egypta a Chanáje (xi, 5-xii); (3) pro jeho kontrast s naprostou pošetilostí a následnou nemorálností modlářství v jeho různých podobách (xiii, xiv); konečně (4) pro jeho rozlišující ochranu nad Izraelem během egyptských pohrom a při přechodu Rudého moře, ochranu, která byla rozšířena na všechny doby a místa.

Jednota a celistvost

Většina současných badatelů připouští jednotu Knihy moudrosti. Celé dílo je prostoupeno jedním a tímtéž obecným záměrem, totiž slavnostně varovat před pošetilostí bezbožnosti. Jeho dvě hlavní části jsou úzce spojeny přirozeným přechodem (ix, 18), který v žádném případě nepůsobí dojmem redakční vsuvky. Její dílčí části, které by se na první pohled mohly zdát autorovu prvotnímu plánu cizí, jsou při bližším zkoumání vidět jako jeho nedílná součást: Tak je tomu například v případě oddílu týkajícího se původu a důsledků modloslužby (xiii, xiv), neboť tento oddíl je vědomě připraven spisovatelovým pojednáním o Boží moudrosti v jejím jednání s modloslužebnými obyvateli Egypta a Chanaánu v bezprostředně předcházejícím pododdílu (xi, 5-xii). Nejenže nelze pozorovat žádný zlom v uskutečňování plánu, ale oblíbené výrazy, obraty a jednotlivá slova se vyskytují ve všech částech díla a poskytují další důkaz, že Kniha moudrosti není pouhou kompilací, ale literárním celkem.

Celost knihy není o nic méně jistá než její jednota. Každý nestranný zkoumatel díla snadno pozná, že nic v něm nenasvědčuje tomu, že by se k nám kniha dostala jinak než ve své prvotní podobě. Stejně jako Kazatel nemá Moudrost skutečně žádný nápis podobný těm, které otevírají knihy Přísloví a Kazatel; je však zřejmé, že v případě Moudrosti, stejně jako v případě Kazatele, není tato absence nutnou známkou toho, že dílo je na počátku fragmentární. Knihu Moudrosti také nelze právem považovat za zmrzačenou na konci, neboť její poslední přítomný verš tvoří řádný závěr díla, jak jej autor plánoval. Pokud jde o několik pasáží Moudrosti, které někteří kritici považují za pozdější křesťanské interpolace (ii, 24; iii, 13; iv, 1; xiv, 7), je zřejmé, že kdyby tyto pasáže byly takové, jak se tvrdí, jejich přítomnost by nezpochybnila podstatnou celistvost díla, a navíc, že při bližším zkoumání dávají smysl, který zcela odpovídá autorovu židovskému smýšlení.

Jazyk a autorství

Vzhledem ke starobylému nadpisu: „Moudrost Šalamounova“; někteří badatelé předpokládali, že Kniha moudrosti byla sepsána v hebrejštině, stejně jako ostatní díla připisovaná Šalamounovi podle názvu (Přísloví, Kazatel, Kantikum). Aby toto stanovisko doložili, odvolávali se na hebraismy v díle, na jeho paralelismy, které jsou výrazným rysem hebrejské poezie, na neustálé užívání jednoduchých spojovacích částic (kai, de, gar, oti atd.), obvyklých členění hebrejských vět, na řecké výrazy, které lze podle jejich názoru vysledovat jako chybné převzetí z hebrejského originálu atd. Jakkoli se tyto argumenty mohou zdát důmyslné, nedokazují nic víc než to, že autor Knihy moudrosti byl Hebrej a psal řecky se zřetelně židovským smýšlením. Již svatý Jeroným (Praef. in libros Salomonis) se domníval, že ne hebrejština, ale řečtina byla původním jazykem Knihy moudrosti, a tento verdikt je tak mocně potvrzen literárními rysy celého řeckého textu, že se můžeme divit, že teorie o starověkém hebrejském originálu nebo o jiném originálu než řeckém byla kdy vážně zastávána.

Obecně ovšem skutečnost, že celá Kniha moudrosti byla sepsána v řečtině, vylučuje její šalomounské autorství. Je sice pravda, že církevní spisovatelé prvních staletí toto autorství běžně předpokládali na základě názvu knihy, což zřejmě potvrzují ta místa (ix, 7, 8, 12; srov. vii, 1, 5; viii, 13, 14 atd.), kde mluvící je jednoznačně král Šalomoun. Tento názor na věc však nebyl v raně křesťanské církvi nikdy jednomyslný a postupem času bylo navrženo střední stanovisko mezi jeho úplným potvrzením a úplným odmítnutím. Říkalo se, že Kniha moudrosti je Šalomounova, protože vychází ze Šalomounových děl, která jsou dnes ztracena, ale která byla známa a využívána helénistickým Židem několik století po Šalomounově smrti. Tento střední názor je jen slabým pokusem zachránit něco z plného Šalomounova autorství potvrzeného v dřívějších dobách. „Je to domněnka, která nemá žádné pozitivní argumenty ve svůj prospěch a která je sama o sobě nepravděpodobná, protože předpokládá existenci šalomounských spisů, po nichž není žádná stopa a které by byly známy pouze pisateli Knihy moudrosti“ (Cornely-Hagen, „Introd. in Libros Sacros, Compendium“, Paris, 1909, s. 361). V současné době se volně připouští, že Šalomoun není autorem Knihy moudrosti, „která mu byla připsána proto, že její autor prostřednictvím literární fikce mluví, jako by byl synem Davidovým“ (Vigouroux, „Manuel Biblique“, II, č. 868. Viz také poznámku připojenou ke Knize moudrosti v současných vydáních Douaiovy verze). Kromě Šalomouna je autorem, jemuž se autorství díla připisuje nejčastěji, Filón, a to hlavně na základě obecné shody, pokud jde o nauky, mezi autorem Moudrosti a Filónem, slavným židovským filozofem z Alexandrie (zemřel kolem roku 40 n. l.). Pravdou je, že doktrinální rozdíly mezi Knihou moudrosti a Filónovými spisy jsou takové, že vylučují společné autorství. Filónovo alegorické zpracování biblických vyprávění je naprosto cizí myšlenkovému rozpoložení autora Knihy moudrosti. Jeho názor na původ modloslužby je v několika bodech v rozporu s názorem autora Knihy moudrosti. Především jeho popis Boží moudrosti vypovídá co do pojetí, stylu a způsobu podání o pozdějším stupni alexandrijského myšlení, než jaký nacházíme v Moudrosti. Autorství díla bylo někdy připisováno Zorobabelovi, jako by tento židovský vůdce mohl psát řecky; alexandrijskému Aristobulovi (2. stol. př. n. l.), jako by tento dvořan mohl brojit proti králům po způsobu Knihy moudrosti (vi, 1; atd.); a konečně Apollónovi (srov. Sk 18,24), jako by to nebyla pouhá domněnka odporující přítomnosti knihy v alexandrijském kánonu. Všechny tyto varianty, pokud jde o autorství, dokazují, že jméno autora je skutečně neznámé (srov. poznámku připojenou k Moudrosti v Douayově verzi).

Místo a datum vzniku

Kdo pozorně zkoumá Knihu moudrosti, snadno zjistí, že jejím neznámým autorem nebyl palestinský, ale alexandrijský Žid. Jakkoli je autor v celém svém díle monoteistický, prokazuje znalost řeckého myšlení a filozofických termínů (Boha nazývá „autorem krásy“: 13,3; stylizuje Prozřetelnost do pronoia: 14,3; 17,2; po Platónově vzoru mluví o oule amorphos, „beztvaré hmotě“ vesmíru: 11,17; počítá čtyři kardinální ctnosti podle Aristotelovy školy: 8,7; atd.), která převyšuje vše, co se nachází v Palestině. Jeho pozoruhodně dobrá řečtina, politické narážky, místní zabarvení detailů, výtka zřetelně egyptského modlářství atd. ukazují na Alexandrii jako na velké centrum smíšeného židovského a pohanského obyvatelstva, kde se autor cítil povolán vyslovit své výmluvné varování před okázalým a ponižujícím polyteismem a epikurejskou lhostejností, jimiž bylo postupně a hluboce ovlivněno příliš mnoho jeho židovských spoluobčanů. A tento závěr z vnitřních údajů potvrzuje i skutečnost, že Kniha moudrosti se nenachází v palestinském, ale v alexandrijském kánonu Starého zákona. Kdyby dílo vzniklo v Palestině, jeho silné obvinění z modloslužby a vznešené učení o budoucím životě by mu přirozeně zajistily místo v kánonu palestinských Židů. Protože však bylo sepsáno v Alexandrii, jeho hodnotu plně docenili a jeho posvátný charakter uznali pouze autorovi krajané.

Je obtížnější určit datum než místo vzniku Knihy moudrosti. Všeobecně se uznává, že když autor popisuje období mravního úpadku a pronásledování pod nespravedlivými vládci, kterým hrozí těžký soud, má na mysli buď dobu Ptolemaia IV Filopatora (221-204 př. n. l.), nebo Ptolemaia VII Fyzikona (145-117 př. n. l.), neboť pouze za těchto zkažených knížat museli egyptští Židé snášet pronásledování. Je však přiznaně obtížné rozhodnout, kterého z těchto dvou panovníků měl autor Moudrosti vlastně na mysli. Je dokonce možné, že dílo „bylo vydáno až po smrti těchto knížat, protože jinak by jen zvýšilo jejich tyranské běsnění“ (Lesêtre, „Manuel d’Introduction“, II, 445).

Text a verze

Původní text Knihy moudrosti se dochoval v pěti unciálních rukopisech (Vaticanus, Sinaiticus, Alexandrinus, Ephremiticus a Venetus) a v deseti kurzívách (z nichž dva nejsou úplné). Jeho nejpřesnější podoba se nachází ve Vaticanu (čtvrté století), Venetusu (osmé nebo deváté století) a v kurzívě68. Hlavní kritické práce o řeckém textu jsou práce Reusche (Frieburg, 1861), Fritsche (Lipsko, 1871), Deana (Oxford, 1881), Sweeta (Cambridge, 1897) a Cornely-Zorella (Paříž, 1910). Mezi starověkými verzemi stojí na prvním místě Vulgáta, která představuje starou latinskou verzi poněkud přepracovanou svatým Jeronýmem. Obecně se jedná o věrné a přesné zpracování řeckého originálu s občasnými doplňky, z nichž některé pravděpodobně poukazují na primitivní čtení, která se již v řečtině nedochovala. Syrská verze je méně věrná a arménská doslovnější než Vulgáta. Z novodobých verzí je třeba zmínit německý překlad Siegfrieda v Kautzschově knize „Apocryphen und Pseudepigraphen des A.T.“. (Tübingen, 1900) a francouzská verze abbého Crampona (Paříž, 1905) si zaslouží zvláštní zmínku.

Doktrína knihy

Jak se dalo očekávat, doktrinální učení tohoto deuterokanonického spisu je v podstatě stejné jako u ostatních inspirovaných knih Starého zákona. Kniha Moudrosti zná pouze jednoho Boha, Boha vesmíru a Jahveho Hebrejců. Tento jediný Bůh je „ten, který je“ (xiii, 1), a jeho svatost je naprosto protikladná morálnímu zlu (i, 1-3). Je absolutním pánem světa , který stvořil z „beztvaré hmoty“ , což je platónský výraz, který v žádném případě nepotvrzuje věčnost hmoty, ale poukazuje zpět na chaotický stav popsaný v Genesis 1,2. Jako živý Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a stvořil ho k nesmrtelnosti (ii, 23), takže smrt vstoupila na svět jen díky ďáblově závisti (ii, 24). Jeho prozřetelnost (pronoia) se vztahuje na všechny věci, velké i malé , přičemž se otcovsky stará o všechny věci (xiv, 3), a zejména o svůj vyvolený lid (xix, 20 a násl.). Dává se lidem poznat skrze své podivuhodné skutky (xiii, 1-5) a vůči všem , včetně samotných nepřátel, uplatňuje své milosrdenství (xii, 8 sqq.).

Ústřední myšlenkou knihy je „Moudrost“, která se v díle objevuje pod dvěma hlavními aspekty. Ve vztahu k člověku je zde Moudrost, stejně jako v ostatních Sapienciálních knihách, dokonalostí poznání projevující se v činnosti. Zvláště je popisována jako sídlící pouze ve spravedlivých lidech (i, 4, 5), jako princip žádající lidskou vůli (vi, 14 a násl.), jako v Božím daru (vii, 15); viii, 3, 4), a jak ho obdarovává vážným zájemcům (viii, 21-ix). Jeho mocí člověk vítězí nad zlem (vii, 30) a jeho vlastnictvím si může zajistit zaslíbení přítomného i budoucího života (viii, 16, 13). Moudrost má být ceněna nade vše (vii, 8-11; viii, 6-9), a kdo jí pohrdá, je odsouzen k neštěstí (iii, 11). V přímém vztahu k Bohu je Moudrost personifikována a její povaha, vlastnosti a působení nejsou o nic méně než božské. Je s Bohem od věčnosti, je partnerkou jeho trůnu a sdílí jeho myšlenky (viii, 3; ix, 4, 9). Je emanací z jeho slávy (vii, 25), jasem jeho věčného světla a zrcadlem jeho moci a dobroty (vii, 26). Moudrost je jedna, a přece může všechno; ačkoli je neměnná, činí všechno nové (vii, 27), s činností větší než jakýkoli pohyb (vii, 23). Když Bůh tvořil svět, byla Moudrost přítomna (ix, 9) a dává lidem všechny ctnosti, které potřebují v každém životním postavení a stavu (vii, 27; viii, 21; x, 1, 21; xi). Moudrost je také ztotožňována s Božím „Slovem“ (ix, 1; atd.) a je představována jako imanentní s „Duchem svatým“, jemuž je rovněž připisována božská přirozenost a božské působení (i, 5-7; vii, 22, 23; ix, 17). Takováto vznešená učení stojí v zásadní souvislosti s novozákonním zjevením tajemství Nejsvětější Trojice; zatímco jiné pasáže Knihy moudrosti (ii, 13, 16-18; xviii, 14-16) nacházejí své naplnění v Kristu, vtěleném „Slovu“ a „Boží Moudrosti“. Také v jiných aspektech, zejména pokud jde o eschatologické učení (iii-v), představuje Kniha moudrosti úžasnou přípravu na novozákonní Zjevení. Zdá se, že novozákonní autoři jsou s tímto deuterokanonickým spisem dokonale obeznámeni (srov. Mt 27,42-43 s Mdr 2,13-18; Řím 11,34 s Mdr 9,13; Ef 6,13-17 s Mdr 5,18-19; Žd 1,3 s Mdr 7,26 atd. Je pravda, že mnozí protestanti, aby ospravedlnili své vyřazení Knihy moudrosti z kánonu, tvrdí, že v 8,19-20 její autor připouští omyl o preexistenci lidské duše. Tato inkriminovaná pasáž však při pohledu na její kontext dává naprosto pravověrný smysl.

.