V osmdesátých letech minulého století Italo Calvino ve svém eseji „Proč číst klasiku?“ řekl, že „klasika je kniha, která nikdy nedořekla, co má říct“, a dospěl k jádru osobní volby v této věci, když říká (kurzíva v původním překladu): „Váš klasický autor je ten, který vám nemůže být lhostejný, který vám pomáhá vymezit se vůči němu, dokonce i ve sporu s ním“. Úvaha o tom, co dělá literární dílo klasikem, je pro Calvina nakonec osobní volbou, a konstruovat univerzální definici toho, co představuje klasickou knihu, se mu zdá nemožné, neboť, jak Calvino říká: „Nezbývá nám nic jiného, než abychom si každý z nás vymyslel svou vlastní ideální knihovnu klasiků.“
Co vlastně dělá literární dílo „klasickou knihou“, není jen úvaha o hojně vydávaných autorech. V roce 1920 Fannie M. Clarková, učitelka na Rozelle School ve východním Clevelandu v Ohiu, předběhla podobné Calvinovy závěry o 60 let, když se ve svém článku „Teaching Children to Choose“ v časopise The English Journal rovněž zamýšlela nad otázkou, co dělá knihu „klasikou“.
V průběhu své eseje se Clarková zamýšlí nad tím, co dělá literární dílo klasikou a proč je myšlenka „klasiky“ důležitá pro celou společnost. Clarková říká, že „učitelé angličtiny byli tak dlouho školeni v ‚klasice‘, že se pro ně tato ‚klasika‘ stala velmi podobnou Bibli, o jejíž bezpečnost vyvolává vzestup moderní vědy tak zbytečné obavy“. Dále uvádí, že mezi zdroji, které konzultovala, byla i skupina žáků osmých tříd, když jim položila otázku: „Co rozumíte pod pojmem klasika v literatuře?“. Dvě z odpovědí, které Clarková dostala, zněly: „Klasika jsou knihy, které vám dávají vaši otcové a vy si je necháváte, abyste je předali svým dětem“ a „Klasika jsou ta velká literární díla, která jsou považována za hodná studia v hodinách angličtiny na střední nebo vysoké škole“. Calvino souhlasí s pedagogem z Ohia, když tvrdí: „Školy a univerzity by nám měly pomoci pochopit, že žádná kniha, která mluví o knize, neřekne víc než daná kniha, ale místo toho dělají vše pro to, abychom si mysleli pravý opak.“ Clark a Calvino docházejí k podobnému závěru, že když se literární dílo analyzuje kvůli tomu, co z něj dělá „klasiku“, že právě při samotném aktu analýzy nebo, jak říká Clark, „anatomické pitvy“, může čtenář nakonec zničit jedinečný požitek, který pouhý požitek z literárního díla může mít.
Když Chris Cox v roce 2009 blogoval na stránkách guardian.co.uk, opakoval Twainovy „klasické“ pocity z roku 1900 a Bennettův vtip o klasických knihách, když na „Books Blogu“ Guardian.co vyslovil názor, že ve skutečnosti existují dva druhy „klasických románů“: První jsou ty, o kterých víme, že jsme je měli číst, ale pravděpodobně jsme je nečetli. To jsou obvykle knihy, kvůli kterým hoříme studem, když na ně přijde řeč… Druhý druh jsou mezitím ty knihy, které jsme četli pětkrát, můžeme z nich citovat při každé příležitosti a otravně vnucovat ostatním slova: „Tohle si musíš přečíst. Je to klasika.“
V roce 1850 Charles Augustin Sainte-Beuve (1804-1869) uvedl svou odpověď na otázku „Co je to klasika?“. („Qu’est-ce qu’un classique?“): Pojem klasika znamená něco, co má kontinuitu a konzistenci, co vytváří jednotu a tradici, co se módně předává a přetrvává….. Skutečný klasik, jak bych rád slyšel jeho definici, je autor, který obohatil lidskou mysl, zvětšil její poklad a přiměl ji postoupit o krok vpřed; který objevil nějakou morální a nejednoznačnou pravdu nebo odhalil nějakou věčnou vášeň v tom srdci, kde se vše zdálo být známé a objevené; kdo vyjádřil svou myšlenku, postřeh nebo vynález, ať už v jakékoliv formě, jen za předpokladu, že je široká a velká, vytříbená a rozumná, rozumná a krásná sama o sobě; kdo promluvil ke všem svým osobitým stylem, stylem, o němž se zjistí, že je také stylem celého světa, stylem novým bez neologismů, novým i starým, snadno současným s celou dobou.
V témže eseji Sainte-Beuve cituje Goetha (s odkazem na pojem „klasika“): „Starobylá díla jsou klasická ne proto, že jsou stará, ale proto, že jsou silná, svěží a zdravá.“
Koncept „klasiky“ byl tématem i literární kritiky T. S. Eliota. V knize The Sacred Wood (Posvátný les) se domníval, že jedním z důvodů, proč je „Dante klasikem a Blake pouze geniálním básníkem, je „koncentrace vyplývající z rámce mytologie a teologie a filozofie“. (Profesor Jan Gorak v komentáři o Eliotově vlivu uvedl, že „idea kánonu se propletla s ideou klasika, ideou, kterou se T. S. Eliot snažil oživit pro ‚moderní experiment'“). V ozvěnách Sainte-Beuvea pronesl Eliot před Vergiliovou společností projev týkající se právě té otázky „Co je klasik?“. Podle jeho názoru existoval pouze jeden autor, který byl „klasikem“: „Žádný moderní jazyk nemůže doufat, že vytvoří klasika v tom smyslu, v jakém jsem za klasika označil Vergilia. Naším klasikem, klasikem celé Evropy, je Vergilius.“ V tomto případě však Eliot řekl, že toto slovo má v různém prostředí různé významy a že mu jde o „jeden význam v jednom kontextu“. Uvádí, že mu jde o to, aby definoval pouze „jeden druh umění“ a že nemusí být „lepší… než jiný druh“. Jeho úvodní odstavec jasně rozlišuje mezi jeho konkrétním významem klasika, který má Vergilius jako klasik veškeré literatury, a alternativním významem klasika jako „standardního autora“.
K této otázce se (někdy s humorem) vyjadřují i literáti různých epoch. Alan Bennett, moderní anglický dramatik a spisovatel, řekl, že „definice klasika: kniha, o níž se předpokládá, že ji každý četl, a často si myslí, že ji četl sám“. Marka Van Dorena, profesora Kolumbijské univerzity a básníka, cituje Jim Trelease (ve své knihovnické monografii Classic Picture Books All Children Should Experience), že „klasika je každá kniha, která zůstane v tisku“. A Mark Twain ve svém projevu „Zmizení literatury“, který pronesl před více než sto lety v roce 1900, řekl (s odkazem na vznešený názor jednoho učeného akademika na Miltonův „Ztracený ráj“), že toto dílo splňuje profesorovu definici klasiky jako „něco, co všichni chtějí mít přečtené a nikdo nechce číst“.
Klasika se často definuje z hlediska její trvalé svěžesti. Clifton Fadiman se domníval, že díla, která se stávají klasickými knihami, mají svůj počátek v dětství, a řekl: „Chcete-li dlouho žít v paměti lidí, neměli byste pro ně vůbec psát. Měli byste psát to, co se bude líbit jejich dětem.“ Podle jeho názoru jsou díla, která dnes hodnotíme jako klasická, „skvělými začátky“. Fadiman sjednocuje klasické knihy napříč staletími do kontinua (a souhlasí s Goethovými myšlenkami o životaschopnosti a aktuálnosti antických klasiků), když tvrdí, že klasické knihy sdílejí „kvalitu počátku“ s legendárním autorem Iliady a Odyssey – samotným Homérem. Ezra Pound ve svém vlastním svazku o četbě ABC čtení vyjádřil svůj názor, když prohlásil: „Klasika je klasikou ne proto, že odpovídá určitému strukturálnímu pravidlu nebo vyhovuje určitým definicím (o nichž její autor dost možná nikdy neslyšel). Je klasická proto, že má určitou věčnou a neodolatelnou svěžest.“ Michael Dirda, kritik oceněný Pulitzerovou cenou v roce 1993, souhlasil s Poundovým názorem ohledně životnosti klasiky, když napsal, že „…jedním z pravých prvků klasiky“ je, že „je lze číst znovu a znovu se stále větším potěšením.“
.