Moje děti mě čas od času nenávidí. Teď jedno z nich. Druhé později. Někdy obě současně.
K dnešnímu dni jsem mámou už 22 let, 6 měsíců a 8 dní a ve výchově jsem stále stejně nedokonalá, jako když jsem se této role ujala poprvé.
Moje děti mě nenáviděly:
– Když jsem jim řekla, aby si uklidily hračky, a ony to nechtěly udělat
– Když musely vypláznout 50 dolarů, pak 75 dolarů, pak 100 dolarů spoluúčasti za poškozené, ztracené telefony, a zničené
– Když jsem potřebovala, aby na mě po příchodu domů po práci alespoň 30 minut nemluvily
– Když jsem je nebrala na přehlídky a do zábavních parků, protože jsem nezvládala davy lidí
– Když jsem je nutila, aby komunikovaly písemně, jako alternativu k tomu, aby se snažily vyjádřit slovně, když byly jejich emoce zauzlované
– Když jsem je zapisovala do škol, kam nechtěly chodit, a když jsem je zapisovala do těch, kam chodit chtěly
– Když jsem chtěla, aby se víc uplatnily a měly lepší výsledky ve škole
– Když jsem klidně zatloukala, rozbila a vyhodila jejich Nintenda, DS a další hry (ano, při různých příležitostech)
– Když jsem je u sebe ve třídě držela do sedmi let:hodin mnoho večerů
– Když jsem je devět let v kuse tahal s sebou na hodiny na vysoké škole, po hodinách na vysoké škole
– Když byl jejich táta součástí naší domácnosti a když nebyl
– Když si tak nějak myslely, že jsem zodpovědný za to, že jejich tátovi zůstalo 29 dolarů na výplatní pásce
– Když jsem poslouchal jejich stížnosti na sebe navzájem i na mě, a kdy ne
– Když jsem byla klidná a kdy jsem na ně křičela
– Když jsem byla vystresovaná – což, pravda, bylo často
– Když se věci vymykaly jejich kontrole a oni se potřebovali na někoho vyřádit a já jsem byla bezpečný prostor
– Když si mysleli, že jsou dospělí, ale ve skutečnosti nebyli.
Seznam pravděpodobně sahá po obvodu Země, ne-li sluneční soustavy…
Ale naše děti mají právo nás nenávidět stejně jako mají právo říct au, když si urazí palec u nohy.
Musí své pocity cítit, vlastnit je a vyrovnat se s nimi ve vztahu ke svým vlastním zjevením a skutečnostem.
Mají právo nenávidět, ale ne právo zneužívat jakýkoli projev této emoce. Mohou cítit hněv a nenávist, ale přesto musí projevovat úctu a snad i uznání. Co by se stalo, kdyby dali pěstí právě tomu lékaři, který jim ošetřoval naražený palec u nohy?
Milovat, a to hluboce, znamená mít také schopnost nenávidět. Obojí je jen naše volba. Naše děti musí prozkoumat jak lásku, tak nenávist, aby věděly, kterou si vyberou. Koneckonců, k lásce nemůžeme nikoho nutit. Můžeme je pouze pomoci učit/vychovávat tím, jak žijeme, a dát jim prostor pro hluboce osobní rozhodnutí o lásce a nenávisti.
Jste-li rodiče jako já, nikdy nechcete, aby vás vaše děti nenáviděly. Ve skutečnosti by nenávist vašich dětí mohla být vaším největším strachem.
Tento strach je pouze součástí všeho, co přijímáme, když se nám dostává cti a výsady vychovávat své děti podle svých nejlepších nedokonalých schopností.
Také naše děti nejsou naše natrvalo. Slovy psychologa Ericha Fromma:
V erotické lásce se dva lidé, kteří byli odděleni, stávají jedním. V mateřské lásce se dva lidé, kteří byli jedním, stávají oddělenými. Matka musí odloučení dítěte nejen tolerovat, ale musí si ho přát a podporovat ho.
Při podpoře odloučení našich dětí jim musíme dát prostor k tomu, aby nás nenáviděly (s pochopením, vhodným učením a modelováním a komunikací, kdy je přijetí pro nás oba prvotní), aby se mohly vyrovnat s tím, jak budou zpracovávat a reagovat na silnější pocity a emočně bolestné situace, s nimiž je život jistě donutí se setkat.