„Je to jako uříznutá končetina“: bolest rozchodů s přáteli

Po několika týdnech neodpovědi na zprávy starému příteli se 53letý Andrew nakonec rozhodl zavolat policii. Jimmy, jeho čtyřicetiletý přítel, se neozval od chvíle, kdy mu Andrew poslal zprávu, že s ním kvůli pracovním povinnostem nemůže strávit Jimmyho narozeniny. Andrew si zpočátku z toho rádiového ticha nic nedělal, ale pak ho napadlo, že by se mohlo něco dít.

„Říkal jsem si: ‚To je trochu divné,'“ vypráví mi Andrew a kroutí hlavou. „Pak jsem se lekl, že se mu něco stalo, že umřel nebo že je v nějaké strašné černé díře. Nebyl nikdo jiný, komu bych mohl zavolat: „Neviděl jsi ho?“ Přestěhoval se do nového města, kde nikoho neznal.

„Nakonec jsem mu napsal e-mail a řekl: ‚Podívej, jestli jsi mě vyřadil ze svého života, chápu to a je to fér, je to tvoje volba, ale já jsem vykonavatel tvé závěti, musíš mi dát vědět, jestli jsi v pořádku, jinak budu muset zavolat policii. Nevím, jak tě najdu. Mohl bys být v příkopu. A já jsem řekl: „Mám tě rád, záleží mi na tobě.“

Andrew řekl Jimmymu, že policie je už takhle přetížená, aniž by hledala takové „blbce“, jako je on, a požádal ho o jediné slovo, aby mu řekl, že je v pořádku. Nic. Andrew tedy zavolal policii a obával se nejhoršího. Když však přijeli k němu domů, Jimmy byl v pořádku. Prostě se rozhodl, že Andrewa vyřadí ze svého života.

„Tolik jsme toho spolu prožili,“ říká Andrew. „Všechny životní pointy: šli jsme si za svědka na mé svatbě, nesli jsme si navzájem rakve rodičů. Byli jsme tu jeden pro druhého při zlomených srdcích. Byli jsme přáteli v pubertě, v prvních vztazích, při neúspěšných zkouškách, na univerzitě. Přijít o to ze dne na den je jako nechat si uříznout končetinu.“

Ptala jsem se Andrewa na jeho rozpad přátelství , nebo spíš odkopnutí kamaráda (možná frumping? Zatím pro tu zkušenost nemáme jazyk), protože se mi nedávno stalo to samé. Téměř desetiletá kamarádka se mě loni rozhodla odstřihnout. Řekla, že „potřebuje čas“ po hloupé hádce na WhatsAppu, která podle mě nestála za to, abych se kvůli ní rozpadl, a odmítla všechny mé pokusy o kontakt i omluvu (neopětovanou). Když mi konečně odpověděla, bylo to proto, aby mi řekla, že jsme si stejně nebyli tak blízcí. Když jsem se bezvýsledně snažil zachránit přátelství a uvědomil si, že je konec, ohromilo mě, jak moc to bolí. Proč o tom lidé nemluví?“

„Byla jsem zničená,“ říká jednašedesátiletá Patricie, která se před šesti lety „rozešla“ se sedmnáctiletým přítelem po hádce v den jeho narozenin. „Říká se, že na narozeniny se nemá plakat, a je to pravda: narozeniny jsou doba, kdy by na vás lidé měli být hodní. Její hněv vůči mně přišel jako blesk z čistého nebe.“ Kamarádka byla výbušná a odtažitá. „Řekla jsem jí: ‚Vážím si tvého přátelství. Proč se ke mně takhle chováš?‘ A ona odpověděla: ‚Tvoji přátelé tě považují za těžkou práci. Což bylo hrozné. Kdyby řekla: ‚Považuji tě za dříče‘, dokázala bych se s tím vyrovnat, ale najednou do toho zatahovat další lidi a naznačovat, že o mně mluvili, bylo tak zraňující. Byla jsem strašně naštvaná. Šla jsem se projít. Pršelo a já brečela. Prostě jsem vyjekla.“

Finská studie z roku 2016 zjistila, že muži a ženy mají stále více přátel až do věku 25 let, kdy jejich počet začne rapidně klesat a klesá po celý zbytek života člověka. Jako katalyzátor mohou působit faktory, jako je stěhování nebo zamilovanost – jedna oxfordská studie zjistila, že zamilovanost vás může stát dva blízké přátele. Blízké přátelství je důsledně spojováno s lepším fyzickým a duševním zdravím, přesto podle organizace Relate nemá jeden z osmi dospělých vůbec žádné blízké přátele. Přátelství často končí – sociolog Gerald Mollenhorst z Utrechtské univerzity se zeptal 604 dospělých na jejich přátelství a po sedmi letech se k nim vrátil. Většina z nich vyměnila polovinu svých přátel a pouze 30 % zkoumaných osob si zůstalo blízkými přáteli. Koncepčně víme, že nelze držet se všemi stejnými přáteli po celý život nebo udržovat stejný počet přátelství, když se do cesty postaví věci jako práce a děti, přesto může být ztráta přítele šokem.

„Když se rozpadne sexuální vztah, je tam pointa,“ říká Andrew. „To je tečka. Přestanete mít sex, přestanete spolu žít, pokud jste to tak dělali. Existuje celý ten protokol, i když je to bolestivé. Ale nic z toho není, když přestane přátelství, protože není co rozpojovat. Takže zůstaneš sám a musíš si ty mezery vyplnit sám, přehrávat si všechny ty rozhovory, které jste vedli. Věci, které jste možná udělali nebo řekli a které na toho člověka dopadly jako urážka. Nebo tam byla nějaká znamení?“

Technologie ještě více usnadnila odkopnutí přátel. „Ghosting“ – prosté ukončení komunikace s danou osobou bez vysvětlení důvodu – umožňuje lidem vyhnout se obtížným rozhovorům a jednoduše přítele vyřadit ze svého života.

„Myslím, že to hodně souvisí s tím, jak dnes komunikujeme,“ říká 46letá Marianne. „Hádky tváří v tvář nemají tendenci se odehrávat. Je velmi snadné rozejít se prostřednictvím textové zprávy, což se stalo i mně. Přátelili jsme se dvacet let.“

Marianne byla v té době nezaměstnaná a podle vlastního přiznání prchlivá (stejně jako ostatní lidé, se kterými mluvím, si dlouho vybírala, co asi udělala špatně). Její kamarádka vydělávala hodně, zatímco Marianne procházela po ztrátě zaměstnání velmi nízkým obdobím. „Poslala mi frázovitou zprávu. Poslala jsem jí opravdu zkříženou esemesku – to se zjevně hromadilo -, ve které jsem psala: ‚Myslím, že té situaci opravdu nerozumíš‘. Byl jsem opravdu citlivý. Řekl jsem: ‚Je to věc statusu, protože všichni tvoji přátelé jsou opravdu úspěšní?“

„Odpověděla: ‚Je mi líto, že to tak cítíš. A já na to: ‚Můžeme si o tom promluvit? Nic. A já jsem jí během následujících pár měsíců poslal esemesky, možná e-mail a… Tohle je ta nejmalichernější věc, ona mě odfollowovala na LinkedIn.“ „A co se stalo?“ zeptal se. Konec přátelství Mariannu zničil. „Zdálo se mi o ní. Občas ještě pořád,“ usmívá se smutně. „S odstupem let na ni myslím v den svých narozenin, v den jejích narozenin. Když zemřela moje matka. To jsou ty nejhorší chvíle.“

„V červenci 2015 jsem jí v den desátého výročí 7. září poslala textovou zprávu, protože jsme se znaly s někým, kdo zemřel, a jen jsem jí řekla: ‚Dnes jsem na tebe myslela. A dostala jsem ‚díky‘. To bylo všechno.“

„Pokud jde o rozchody přátelství, myslím, že mezi nimi a rozpadem vážného vztahu nebo případně i něčí smrtí není po emocionální stránce žádný skutečný rozdíl,“ říká dvaatřicetiletý Dave, který ztratil dva přátele, jednoho desetiletého a druhého patnáctiletého. „Pro mě byl emocionální dopad stejný. Je to smutek z vědomí, že toho člověka už neuvidíte ani s ním nepromluvíte; přizpůsobení se nové realitě, v níž ten člověk už není součástí vašeho života.“

Není divu, že to tolik bolí. „Přátele si především vybíráme, zatímco u rodiny si je vybírat nemůžeme,“ říká Annalisa Barbieriová, sloupkařka časopisu Weekend’s advice, které vyprávím celý žalostný příběh svého frumpingu (to se asi nechytne, že?). „Protože si je vybíráme, máme tendenci vybírat si věci, které se nám na lidech opravdu líbí nebo které potřebujeme. A proto, když skončí, je to ještě větší katastrofa.“

Říkám si, že je dost špatné, když po tolika letech skončí přátelství, ale když dostanete kopačky a není k tomu žádný skutečný důvod, může to být ještě horší. „Je to tím, že nevím,“ souhlasí. „Je to jako když ti přítel nezavolá. S bolestí se člověk vyrovnává snáz, když ji nemusí donekonečna analyzovat.“

Dave považuje za snazší pochopit ztrátu jednoho přítele než druhého. „Dotyčný měl těžké období a rozhodl se, že pro něj nejsem dost dobrý přítel. Váže se k tomu spousta psychických problémů, což mi to v jistém ohledu usnadnilo – nemůžete mít někomu něco za zlé, když to nedokáže ovládat -, ale ani to to neudělalo méně bolestné. Druhým případem byl někdo, kdo chodil se společným kamarádem, a když se rozešli, rozhodl se, že se nechce stýkat s přáteli, kteří znali oba zúčastněné. Ten na mě zapůsobil méně.“

***

Liz Pryor je autorkou knihy Co jsem udělala špatně? Co dělat, když nevíte, proč přátelství skončilo. Důraz klade na ženská přátelství, která jsou podle ní tímto jevem postižena v drtivé většině, i když odhaduje, že ho zažívá i asi 10 % mužů. „Je zničující ztratit historické přátelství – cokoli nad dva roky, kde jste na sebe opravdu citově spoléhali,“ říká. „Je tu příjemce a je tu odkopávač. Ty dva úhly pohledu jsou tak neuvěřitelně protichůdné. Dívka, která dostala kopačky, říká: ‚Bylo to z ničeho nic, neměla jsem o tom tušení‘. Když ale mluvíte s člověkem na druhé straně, ten obvykle říká, že se v něm hromadily věci, které ho trápily delší dobu.“

Často se zdá, že uváděný důvod ukončení přátelství je banální. „To, co se dozvíte, je, že to samozřejmě nikdy není ta jedna jediná událost,“ říká Pryor. „Ta kapka je jen poslední kapkou pro jednoho člověka a první kapkou pro toho chudáka, který dostává kopačky, protože o tom nemá ani tušení.“

Dlouhodobá přátelství jsou tak mnohovrstevnatá a složitá, že omezit je na jeden faktor rozchodu je v podstatě nemožné. Možná právě proto se někteří lidé rozhodnou prostě utnout a utéct, než aby to všechno rozpletli. Pryor říká, že ženy mají tendenci nekřičet na své přátele věci, které jim vadí, zatímco když nám partner nějakým způsobem ubližuje nebo nás štve, neváháme. To rozhodně platí o mé zkušenosti s kamarádkou. Nikdy jsem s ní přímo nemluvila o věcech, které mi ublížily, a mám podezření, že ona se mnou dělala totéž.“

„Odkopávač tvrdí, že je to pro něj laskavější, což je opravdu zvrácené,“ dodává Pryor. „To je krutě zničující. Očekáváme, že nám dají kopačky milenci – společnost nás na to připravuje -, ale ne naši přátelé.“

Kromě zlomeného srdce je tu také rozpaky. Ptám se Marianne, proč si myslí, že se o tom víc nemluví, a její odpověď rezonuje: „Nikomu, kdo mě dobře nezná, o tom neříkám. Můj přítel to neví. Je to o tom, že nechci lidi odradit.“

„Je to stigma,“ říká Patricia. „Bojíte se, že si ostatní budou myslet, že je s vámi něco v nepořádku. Když do tebe kamarádi rýpou, nenapadne tě: ‚Možná k tomu vedl výběr mých přátel‘. Začneš si myslet: ‚Možná to znamená, že jsem hrozný člověk‘.“

Patricia si nyní uvědomuje, že tomu tak ve skutečnosti vůbec nebylo. „Ostatní přátelé mi byli opravdu oporou. Mohou sehrát opravdu silnou roli. Může vás to sblížit.“

Následuje obvykle spousta pochybností a sebekritiky. Celé týdny jsem se obával, že jsem špatný přítel, a zaráží mě, jak se lidé, s nimiž mluvím, zaměřují na své vlastní chyby. Patricia se označuje za netaktní, Marianne za obviňující. Andrew přemýšlí, jestli se mu tajně líbilo být v přátelství tím emočně odolným, který rozdává rady, zatímco jeho kamarádka se trápí. „Myslím, že převzít nějakou iniciativu je opravdu důležité,“ říká. „Nemůžeš jen tak říct: ‚Je to jejich chyba, protože já jsem dokonalý‘. Je opravdu znemožňující nenést za nic odpovědnost.“

Já sám jsem rozhodně zjistil, že mluvit o tom mi pomohlo vyrovnat se s koncem přátelství. „Nakonec veškerá interakce s lidmi spočívá v komunikaci,“ říká Barbieri. „Pokud s nimi nedokážete komunikovat, můžete vždy udělat jen svou část. Představte si, že jdete navštívit někoho ve vězení a mezi vámi je to těžké sklo. Můžete jít pouze ke sklu. To je jediný kousek, který máte pod kontrolou. Za sklem je jejich 50 %.“

Utěšuji se tím, že jsem se ze všech sil snažil věci napravit – šel jsem až ke sklu. Rozhodl jsem se soustředit na skvělá přátelství, která mám, a slibuji si, že se sám nikdy nebudu k někomu chovat takhle. „Nikdy není správné nechat člověka, kterého jste milovali a na kterém vám záleželo, do konce života přemýšlet, co se stalo,“ říká Pryor. „Máme povinnost ctít neuvěřitelný dopad a hodnotu našich přátelství. O přátelství říkám totéž, co o manželství. To nejlepší, co můžete udělat, je zaměřit se na to, jakou chcete být manželkou, na rozdíl od toho, jakým manželem byste si přáli, aby byl.“

„Myslím, že bychom k sobě měli být trochu laskavější,“ říká Marianne smutně. „Jsme velmi sebestřední. To, že neustále ubližujeme lidem, svědčí o tom, že si myslíme, že život bude trvat věčně. Ale co kdyby svět skončil? Proč zahazovat přátelství?“

Když skončí přátelství: jak minimalizovat bolest

Podívejte se na celou věc z nadhledu
Snažte se pochopit, co se stalo, včetně pohledu na vlastní chování, ale neupadejte do sebenenávisti. „Zvažte možnost, že existuje důvod, který s vámi nemá nic společného,“ říká odbornice na životní poradenství Liz Pryor. Uvádí příklady lidí, kteří po letech zjistili, že se v životě jejich přítele v té době dělo něco zcela neznámého, co mělo vliv na rozchod.

Promluvte si o tom
Pokud se s tím těžko vyrovnáváte, zvažte terapii. Mluvit o tom může opravdu pomoci. Britská asociace pro poradenství a psychoterapii vám může doporučit poradce.

Snažte se převzít kontrolu nad situací
Pokud jste to vy, kdo dostal kopačky, a máte pocit, že už nemůžete pro záchranu přátelství nic udělat, může vám pomoci, když to sami ukončíte. Annalisa Barbieri navrhuje říct: „Tohle je poslední e-mail, který ti posílám.“ Díky tomu se můžete cítit pod kontrolou. Pokud nechtějí komunikovat, nemůžete je nutit.

Soustřeďte se na přijetí
Někdy se lidé posunou dál a historická přátelství se mohou stát neslučitelnými. Možná svému bývalému příteli připomínáte dřívější život, od kterého se snaží distancovat. Buďte k sobě upřímní a zeptejte se, proč jste se s danou osobou vůbec přátelili. Co jste z toho měl? Bylo to všechno podle jejich podmínek?

Buďte otevření
Pokud dáváte kopačky vy, buďte sdílnější. „Nedokážu popsat, jak zraněné pocity plynou z toho, že nic neřeknete. Vím, že je to nepříjemné,“ říká Pryor, „ale musíte se smířit s tím, že ukončujete něco, čeho je druhý člověk součástí.“

– Některá jména byla změněna.

Komentujete tento článek? Pokud chcete, aby byl váš komentář zvážený pro zařazení na stránku dopisů časopisu Weekend v tištěné podobě, napište nám prosím na adresu [email protected] a uveďte své jméno a adresu (není určeno ke zveřejnění).

Tento článek obsahuje partnerské odkazy, což znamená, že můžeme získat malou provizi, pokud na něj čtenář klikne a nakoupí. Veškerá naše žurnalistika je nezávislá a není nijak ovlivněna žádným inzerentem ani komerční iniciativou. Kliknutím na partnerský odkaz souhlasíte s nastavením souborů cookie třetích stran. Více informací.

{{#ticker}}

{{vlevo nahoře}}

{{vlevo dole}}

{{vpravo nahoře}}

{{vpravo dole}}

.

{{#goalExceededMarkerPercentage}}

{{/goalExceededMarkerPercentage}}

{{/ticker}}

{{heading}}

{{#paragraphs}}

{{.}}

{{/paragraphs}}{{highlightedText}}

{{#cta}}{{text}}{{{/cta}}

Připomeň mi to v Květen

Budeme v kontaktu, abychom vám připomněli, že máte přispět. Zprávu ve své e-mailové schránce očekávejte v květnu 2021. Máte-li jakékoli dotazy ohledně přispívání, kontaktujte nás.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messengeru