Je ADHD skutečná?

Proč si většina lidí (včetně lékařů) myslí, že se jedná o skutečné onemocnění, a ne pouze o záležitost temperamentu nebo důsledek traumatu z dětství, jak tvrdí Dr. Berezin?

Několik důvodů:

1. Stimulační léky jako Ritalin a Adderall fungují. Mé dítě je po zahájení užívání léků jiným člověkem. Je klidnější a soustředěnější doma i ve škole.

2. Většina pediatrů a dětských psychiatrů tvrdí, že ADHD je skutečné onemocnění. Máme všechny důvody důvěřovat svým lékařům, kteří mají za sebou léta školení a zkušeností.

3. Výzkumné studie (dokonce i vědců z Harvard Medical School) prokázaly, že ADHD je skutečné onemocnění způsobené geny. Proto se ADHD obvykle vyskytuje v rodinách.

4. Skeny mozku ukazují, že mozky dětí s ADHD nejsou stejné jako mozky ostatních dětí. ADHD je způsobeno vadou nebo chemickou nerovnováhou v mozku.

5. ADHD se vyskytuje již dlouhou dobu. Dramatici jako Moliere popisovali děti s ADHD již před stovkami let.

Podíváme-li se na každý z těchto názorů blíže, zjistíme, že ani jeden z nich se nezakládá na pravdě. Tato přesvědčení jsou založena na padesát let trvající PR kampani, která „prodala“ nemoc zvanou ADHD rodičům, učitelům, lékařům a široké veřejnosti.

1. Stimulující léky fungují.

Toto přesvědčení slýchám od rodičů ve své ordinaci nejčastěji. Bylo jim řečeno, že pokud stimulancia u jejich dítěte zabírají, pak dítě musí mít ADHD. Stimulancia dítěti nepomohou soustředit se, pokud dítě nemá ADHD. Pravdou je, že stimulancia fungují u všech, jak u dospělých, tak u dětí. Benzedrin, stimulant, který se chemicky podobá Adderallu, byl hojně používán za druhé světové války k udržení bdělosti a soustředění pilotů stíhaček. Když americká armáda zjistila, že němečtí piloti bombardérů používají benzedrin, aby udrželi své piloty ve střehu během bleskové války nad Británií, začala tento lék zařazovat do výbavy amerických bombardovacích pilotů. Jistě, ne všichni piloti bombardérů za druhé světové války trpěli ADHD!“

Studie z roku 1978 vedená výzkumným pracovníkem NIMH a publikovaná v respektovaném časopise Science zjistila, že stimulační léky zlepšují pozornost a soustředění u „normálních“ chlapců i u chlapců s diagnózou ADHD. Tato studie zpochybňuje názor, že pokud má dítě pozitivní reakci na stimulancia, musí mít ADHD.

Mimo to 35 % vysokoškolských studentů užívá stimulancia, aby zlepšili své soustředění. Jen u málo z nich byla diagnostikována ADHD.

2. Lékaři věří, že ADHD existuje.

Farmaceutické společnosti, které vyrábějí stimulační léky, „prodávaly“ lékařům po více než čtyři desetiletí myšlenku, že ADHD existuje. Články v uznávaných lékařských časopisech psala marketingová oddělení farmaceutických společností. Farmaceutické společnosti sponzorovaly lékařské konference a najímaly přednášející, aby lékaře přesvědčily, že ADHD je skutečná nemoc, na kterou mohou jejich produkty pomoci. Pediatři a dětští psychiatři byli bohatě placeni, aby se stali konzultanty farmaceutických společností. PR kampaň farmaceutických firem byla úspěšnější, než se jim mohlo zdát. Dnes jsou stimulancia pro děti průmyslem v hodnotě několika miliard dolarů.

3. Výzkumné studie ukazují, že ADHD má genetické příčiny.

Významnou studii, která podporuje genetický faktor u ADHD, řídil Nigel Williams a byla publikována v prestižním časopise Lancet v roce 2010. Vědci zjistili, že s ADHD jsou spojeny vzácné chromozomální delece a duplikace. Studie však pouze ukázala, že 78 % dětí s diagnózou ADHD nemělo genetickou anomálii. Srovnejte to se skutečným genetickým onemocněním, jako je Downův syndrom, kde má genetickou anomálii 100 procent diagnostikovaných dětí. K dnešnímu dni neexistuje mezi vědci na celém světě shoda, že existuje genetický biomarker pro ADHD.

4. Skenování mozku ukazuje, že děti s ADHD mají defekty mozku.

Většina aktivity v mozku je na úrovni neuronů, nikoliv ve větších oblastech mozku, které vidíme při dnešním skenování. Rozsáhlá pole jednotlivých neuronů spolu složitě interagují, ale skenování mozku nám nemůže ukázat, jak tyto neurony interagují.

5. ADHD existuje již dlouho.

Děti, zejména chlapci, s aktivním temperamentem existují již dlouho. Zde je obzvláště užitečný popis „aktivního, externalizujícího, narcistického a participujícího dítěte“, který uvádí Dr. Berzerin. Tento typ dítěte existuje i nyní a není důvod si myslet, že neexistoval i dříve. Traumata z dětství, jako je zneužívání nebo obtěžování, která mohou tyto rysy temperamentu prohloubit, existují také již dlouho a pozorovali je spisovatelé, dramatici i vědci. Rodiče, kteří svým dětem neposkytují klidné a strukturované prostředí, existují již dlouho.

Jelikož jsem v průběhu let léčil stovky dětí s diagnózou ADHD, zjistil jsem, že stres prostředí u dítěte může vyvolat příznaky, které vypadají jako to, co se běžně považuje za ADHD. Svou roli samozřejmě hraje i temperament. Některé děti jsou prostě aktivnější, neposednější a náročnější než jiné.

Děti, které byly zneužívány, zanedbávány, vystaveny domácímu násilí nebo neustálým hádkám rodičů, nebyly jim poskytnuty vhodné hranice a důsledky a řada dalších stresorů prostředí, se projevují chováním, které vypadá jako to, co se veřejnosti prodává jako ADHD. Nadměrná expozice elektronickým obrazovkám – televizi, tabletům, herním zařízením a chytrým telefonům – může také stresovat dětský mozek. Řešením problémů těchto dětí nejsou stimulační léky, ale odstranění zdroje stresu.