O Lucy Cavendishové
4. května 2017
O ženách a rozvodu slyšíme hodně: žena skončí sama – většinou s dětmi. Má málo peněz. Ztrácí společenské postavení. Je pro ni těžké se socializovat (má děti). Trpí ztrátou sebevědomí, ztrátou ekonomické jistoty, těžko shání práci (má děti). A tak dále a dále… Prošla jsem si rozchodem a zjistila jsem, že všechny tyto příběhy se mnou rezonují.
Zjistila jsem však, že poslouchám také příběhy mužů o rozvodu stejně jako žen. Dříve jsem si myslela, že muži z toho vycházejí lépe než ženy; že se rychleji vzpamatují; vyrovnávají se se ztrátou dětí způsobem, který je pro většinu žen téměř šokující; jdou dál do nového života, k novým manželkám, k novým dětem.
Jistě, tak mi to připadalo, když mi bylo jedenáct, když se rozešli moji vlastní rodiče. Když jsem otce viděla příště o několik týdnů později, vyměnil rodinné kombi za zbrusu nové dvoumístné sportovní auto. Nikdy nezapomenu, jak jsem viděl šok a bolest v matčině tváři, když přijížděl ke vchodovým dveřím.
Zažil jsem opravdu mnoho chvil zabořený v křesle a přemýšlel, co jsem to proboha udělal. Stála jsem v kuchyni a cítila se naprosto příšerně
Ale rozhovory s muži pro tento článek ukázaly, že rozdíly mezi pohlavími nejsou tak přímočaré, jak jsem si představovala. Stačí se podívat na Brada Pitta, aby si to člověk uvědomil. Herec poskytl rozhovor, v němž hovoří o „emocionálním traumatu“ z blížícího se rozvodu s Angelinou Jolie, a prozradil, že po rozchodu s Angelinou Jolie spal šest týdnů u kamaráda na podlaze, protože mu bylo „příliš smutno“ vrátit se domů.
Z pohledu ženy vím, jak je rozchod těžký, ale co muži? Jak se s rozvodem vyrovnávají oni? Jaký je jejich příběh?“
Seznámil jsem se s Tomem Evansem v jedné londýnské restauraci. Nežije v hlavním městě. Před lety se odstěhoval do velkého domu v Lewes – dostatečně velkého pro něj, jeho americkou manželku Liz a dvě malé děti, Petera a Amandu.
Ale idyla netrvala dlouho. Hned po narození Amandy se na Evansovo naléhání s manželkou rozešli. „Byl jsem nešťastný,“ vzpomíná. „Necítil jsem se milovaný ani podporovaný. Pořád jsem jen pracoval. Byl jsem dobrý živitel. Není to snad to, co manžel dělá? Ale v mém životě nebylo žádné teplo. Cítil jsem, že nemám jinou možnost než ukončit manželství.“
Podle jeho slov byla jeho žena jeho rozhodnutím šokována. „Myslím, že nechtěla, aby manželství skončilo, ale fungovalo to pro ni lépe než pro mě.“ Vypráví mi, že od té doby se navzdory lákadlům Londýna a přitažlivosti společenského života, večeří, opery a divadla stále rozhoduje zůstat v Sussexu. „Jsem opravdu domácí typ,“ přiznává.
Po rozvodu se jeho žena s dětmi odstěhovala zpět do Ameriky. „To jsem nečekal,“ říká. „Nevadilo mi, že se vrací na delší návštěvy, ale nevěděl jsem, že tam zůstane a děti si nepřiveze. Je to hrozné. Mám ke svým dětem velmi omezený přístup. Pokaždé, když slyším, že je Peter na fotbalovém zápase a já tam nejsem, abych ho podpořila, opravdu to bolí. Jsem jeho otec. Měl bych tam být.“
Popisuje svůj životní styl před svatbou. „Byl jsem tak trochu playboy. Měl jsem všechny hračky, krásný byt, skvělý život, auta, ženy, drahé oblečení, dovolené. V rámci své práce mezinárodního právníka jsem cestoval po celém světě. Ale vždycky jsem si připadal jako Dickensova postava, která má nos přitisknutý ke sklu a nahlíží do šťastného rodinného života ostatních lidí.“
Když potkal Liz, přeskočila jiskra. Pozval ji do Itálie. Požádal ji o ruku. V roce 2004 se vzali. Brzy následovaly dvě děti. „Myslel jsem, že budeme mít všechno,“ podotýká. „Ale byli jsme naprosto neslučitelní. Chodili jsme do poradny. Pokusili jsme se o usmíření. Nefungovalo to.“
Co se však týče jeho citů, rozchod nebyl tak jednoduchý. „Poté, co Liz odešla, jsem prožil mnoho chvil zabořený v křesle a přemýšlel, co jsem to proboha udělal. Stál jsem v kuchyni a cítil se naprosto hrozně.“
Očividně ho to velmi ranilo. Chci upozornit, že jeho trápení kvůli manželství trvá déle než jeho skutečný svazek s manželkou. Nejsem si jistý, o co se jedná. Zdá se, že se na ni nepřiměřeně zlobí, jako by se jeho hněv stal jeho identitou a on se ho možná drží, místo aby čelil tomu, čím se stal: svobodným mužem s odcizenou manželkou a dětmi, které žijí na druhé straně Atlantiku.
Evans se podle vlastního přiznání vyhýbá jakýmkoli dalším větším závazkům – a přitom je to vysoký, tmavovlasý, atraktivní, vzdělaný, solventní muž, kterému ještě není padesát, má vlastní zuby a vlasy. Proč se do toho prostě nepustit, najít si novou identitu?“
Vzdechne si. „Doufám, že ano, jen se cítím ztracený. Nevěřím, že něco mám. Dokonce i zákon se zdá být proti mně. Když jsi žena a máš děti s mužem, dostaneš, co chceš.“
To samozřejmě není tak úplně pravda. Mnoho žen se po rozvodu cítí stejně finančně strádat jako muži. Zdá se však, že peníze jsou otázkou, na které muži obzvlášť lpí. Jim Parton, bývalý předseda organizace Families Need Fathers (Rodiny potřebují otce), který sám před 20 lety prošel rozvodem, s tím souhlasí.
„Zdá se, že je to to, co všechny soustředí a rozděluje. Stává se to bitevním polem. Pro muže je snazší bojovat o tvrdé peníze než na emocionální úrovni. Muži nedělají emoce. Je to pro nás příliš psychoblábol, takže peníze se stávají záchytným bodem pro všechno, co muži cítí, a pro veškerý hněv, který mají kvůli tomu, jak špatně se k nim podle jejich názoru chovaly jejich bývalé manželky, soudy atd.“
Můj přítel Andrew, který se rozvádí už mnoho let, mi říká: „Pro muže je to nejbližší znásilnění.“ Šokovaně na něj zírám. Nemohu srovnávat rozvodový případ se znásilněním. Přijde mi to jako naprosto nevhodné přirovnání, příliš extrémní. Jak se může rozchod cítit jako takové znásilnění?“
„Protože to může být tak kruté,“ prohlašuje, „a nikdy to nezmizí – a stejně jako se ženy cítí bezmocné a často odstrkované a neuznávané soudy, tak se cítí i muži, pokud jde o rozvod.“
Více než dva roky po rozvodu bylo 41 procent mužů stále smutných z toho, že jejich manželství ztroskotalo
V jeho případě měl štěstí. „Já i moje bývalá žena jsme oba vnímaví dospělí lidé,“ říká. „Nešli jsme za právníky. Nehádali jsme se o peníze. Dohodli jsme se, že si péči o syna rozdělíme. Prostě jsme se odmítli mezi sebou hádat.“ Zná však přátele muže, kteří se cítí rozvodem rozerváni.
„Zdá se, že mají velmi malá práva dohlížet na své děti. Jsou finančně na dně. Život, který si tak pečlivě vybudovali, je rozervaný na kusy, zejména u soudů. Může trvat roky, než se s tím vyrovnají. Někdy se s tím vlastně nevyrovnají vůbec.“
.