Nesnáším být matkou. A opravdu nesnáším být svobodnou matkou. Své dítě nenávidím, naopak ho zbožňuji. Ale nenávidím péči o něj, nenávidím, že jsem za něj výhradně zodpovědná, nenávidím „hraní si“ a nenávidím, že ho sama živím (jeho otec nepřispívá ničím a já s tím můžu udělat jen málo). Ze všeho nejvíc nesnáším, že ho často vnímám jako přítěž, a nesnáším pomyšlení, že na nějaké úrovni to buď už ví, nebo to bude věštit, až vyroste.
Mají nechtěné děti jiné zkušenosti s láskou? Nevím. Svého syna miluji a hluboce mi na něm záleží, ale před jeho narozením jsem neměla v úmyslu ho vychovávat. Je součástí jistě obrovské populace živých, dýchajících, cítících povinností. Vím, co to znamená pro mě, ale ne, co to znamená pro něj. Bude vyrůstat s pocitem, že je přítěží? Nebo bude vyhledávat vztahy s lidmi, kteří ho odstrkují nebo bagatelizují? Bude to dělat i ostatním?“
Trápí mě to natolik, že se vždycky snažím nesdělovat, co cítím. Je už dost starý na to, aby některé věci pochopil, takže se mu snažím vysvětlit, že jsem třeba zkratkovitý, protože jsem unavený, nebo nedostupný, protože mám jiné úkoly, které vyžadují mé soustředění. Ale děti čtou pravdu mezi slovy a dospělí se propadají do propasti, která odděluje jazyk od myšlení. Tuhle jsem seděla venku se zavřenýma očima a snažila se získat chvilku a řekla jsem synovi, že si užívám ticha, že se mi líbí ten pocit, že jsem někdy sama. Chvíli se na mě díval a řekl: „Nevím, co tím myslíš, mami. Vždycky jsem rád s tebou.“
Srdce mi puklo. Všechna láska světa neznamená, že je vzájemná.
Můj syn byl výsledkem selhání antikoncepce s mužem, do kterého jsem byla vášnivě zamilovaná – na krátkou dobu. Ukázalo se, že to není skvělý chlap, ale to se naplno ukázalo až několik měsíců po synově narození, kdy hádky o peníze, jeho výbuchy násilí a naprostý nezájem o otcovství definovaly pustou rovinu.
Mohla jsem jít na potrat (jak mě k tomu nabádal jeho otec). Ale rozhodla jsem se, že to pro mě nepřipadá v úvahu, a tak jsem měla jen omezené možnosti.
To, co jsem opravdu chtěla, bylo dát syna k adopci, a tento proces jsem zahájila, ale jeho otec se nechtěl vzdát opatrovnictví s tím, že bude dítě vychovávat sám. Pochybovala jsem, že by to udělal, ale mou jedinou další možností bylo lhát mu o těhotenství, držet ho dál od porodu a zajistit, aby se jeho jméno nikdy neobjevilo v rodném listě. (I pak by mohl právně usilovat o svěření dítěte do péče.) Navzdory tomu, jak hrozně se choval a jak malou finanční a citovou podporu mi poskytoval, mi to připadalo příliš klamné a komplikované.
Byla jsem v koncích. Potácela jsem se.
Přemýšlím hodně o minulých generacích – nebo na mnoha místech o současných generacích – žijících bez dostupných potratů, kde se nechtěným dětem říkalo… děti. Irský sitcom Bridget a Eamon, odehrávající se v osmdesátých letech, to skvěle vykresluje: Katolický pár má mnoho dětí, které jsou povzbuzovány, aby si hrály na ulici, a pravidelně si z nich dělají legraci. V jedné epizodě je nedostatek peněz a některé z dětí musí jít bydlet k příbuzným. Děti jsou seřazeny ve stylu tělocvičny, zatímco rodiče si střídavě vybírají své favority. Je to tragikomicky vtipné a mně nevadí, že se tomu směju. Ale ve skutečném životě ten vtip nedopadne.
Jsem také produktem neplánovaného – a v případě mého otce nechtěného – těhotenství. Stejně tak moje matka. Zdá se, že celá moje rodina ztroskotala na existenci. Nevím, jestli jsme nějak víc poškození než jiní lidé, ale přistihl jsem se, že se standardně chovám otráveně. Byla jsem na jejím konci. Je to dokonalý generační cyklus.
V případě mého syna jsem k němu při jeho narození necítila příval lásky. Když se na něj podívám, srdce mi netryská. Spousta běžných dětských projevů chování mě rozčiluje, pokud vyústí v to, že budu muset něco uklízet, což je v podstatě všechno, co dělá on. A jeho blábolení, které by v jiném kontextu mohlo být roztomilé, jen napíná mou schopnost naslouchat a vcítit se.
Těžko říct, nakolik je to důsledek toho, že nejsem člověk, který má rád děti. Nikdy mi to s dětmi „nešlo“ – vždycky mi připadaly únavné. Ale mám podezření, že skutečným důvodem, proč nesnáším být rodičem, je naprostý a úplný nedostatek podpory v kombinaci s jakousi neviditelností, která přichází s tím, že jsem zavalený, švorc a vystresovaný samoživitel. Je to to nejhorší z obou světů: plné sebeobětování, ale také jen zdání, že selhávám – v práci, v účtech, v dostatečné lásce k dítěti.
Někteří členové rodiny od té doby přispívají na výdaje spojené s péčí o dítě, za což jsem vděčná. Stále však jen živořím (a někdy ani to ne). Otec syna nenavštěvuje ani si ho nebere na víkend, takže nemám žádné volno. Moje přátelství se většinou vytratila. Potřebuji cvičení a terapii, ale ani na ty nemám čas a peníze. Mnohé z toho je podobné tomu, čím prochází mnoho rodičů. Ale v mém případě jsou skutečné náklady emocionální a platí je můj syn.
Možná jsem v mnoha ohledech špatný rodič, ale také ho divoce, obsedantně chráním a starám se o jeho blaho. Tolik, možná dokonce většina toho, co děti potřebují, je emocionální, ale v mé situaci mi základní věci – péče o dítě, jídlo, bydlení – zabírají veškerou fyzickou a emocionální energii. Když rodiče spotřebují veškerou svou energii na to, aby zajistili základní věci, jak se má dítě cítit milované?