Pamatuju si, že jsem byl ještě dítě. Vzpomínám si, že jsem byl v obrovské místnosti uvnitř lékařské ordinace. Předali mě sestře a pak mě položili na chladné kovové váhy, aby mě zvážili. Vždycky jsem si uvědomoval, že tato vzpomínka je neobvyklá, protože pochází z tak raného období mého života, ale říkal jsem si, že možná mám jen opravdu dobrou paměť, nebo že si možná i jiní lidé pamatují, že jsem byl tak malý.
Jakou nejranější událost si pamatujete? Kolik myslíte, že je vám v této vzpomínce let? Jak tuto vzpomínku prožíváte? Je živá, nebo nejasná? Pozitivní nebo negativní? Prožíváte vzpomínku znovu tak, jak se původně odehrála, svýma vlastníma očima, nebo se ve vzpomínce díváte, jak „hrajete“?“
V naší nedávné studii jsme požádali více než 6 000 lidí různého věku, aby udělali totéž, aby nám řekli, jaká byla jejich první autobiografická vzpomínka, kolik jim bylo let, když se událost stala, aby ohodnotili, jak byla emocionální a živá, a aby uvedli, z jaké perspektivy vzpomínku „viděli“. Zjistili jsme, že v průměru lidé uváděli, že k jejich první vzpomínce došlo v první polovině třetího roku jejich života (přesněji ve 3,24 letech). To se dobře shoduje s jinými studiemi, které zkoumaly věk prvních vzpomínek.
Co to tedy znamená pro vzpomínky na dětství? Možná mám jen opravdu dobrou paměť a pamatuji si ty první měsíce života. V naší studii jsme totiž zjistili, že přibližně 40 % účastníků uvedlo, že si pamatuje události z věku dvou let a méně – a 14 % lidí si vybavilo vzpomínky z věku jednoho roku a méně. Psychologické výzkumy však naznačují, že vzpomínky vyskytující se ve věku nižším než tři roky jsou velmi neobvyklé – ba dokonce velmi nepravděpodobné.
Původ paměti
Výzkumníci, kteří se zabývali vývojem paměti, naznačují, že neurologické procesy potřebné k vytváření autobiografických vzpomínek jsou plně vyvinuty až mezi třetím a čtvrtým rokem života. Další výzkumy naznačují, že vzpomínky souvisejí s vývojem jazyka. Jazyk umožňuje dětem sdílet minulost a diskutovat o ní s ostatními, což umožňuje uspořádat vzpomínky do osobní autobiografie.
Jak si tedy vzpomenout, že jsem byl dítě? A proč si 2487 osob z naší studie pamatuje události, které datují od věku dvou let a méně?
Jedním z vysvětlení je, že lidé jednoduše uvedli nesprávný odhad svého věku v paměti. Koneckonců, pokud nejsou k dispozici potvrzující důkazy, jsou dohady to jediné, co máme k dispozici, pokud jde o datování vzpomínek z celého našeho života, včetně těch nejranějších.
Pokud by však nesprávné datování vysvětlovalo přítomnost těchto vzpomínek, očekávali bychom, že se budou týkat podobných událostí jako vzpomínky od tří let výše. Tak tomu ale nebylo – zjistili jsme, že velmi brzy uváděné vzpomínky se týkaly událostí a předmětů z dětství (kočárek, postýlka, učení se chodit), zatímco starší vzpomínky se týkaly věcí typických pro dětství (hračky, škola, prázdniny). Toto zjištění znamenalo, že tyto dvě skupiny vzpomínek jsou kvalitativně odlišné, a vyloučilo vysvětlení chybného datování.
Pokud nám výzkum říká, že tyto velmi rané vzpomínky jsou velmi nepravděpodobné, a vyloučili jsme vysvětlení chybného datování, proč je tedy lidé, včetně mě, mají?
Čistá fikce?
Dospěli jsme k závěru, že tyto vzpomínky jsou pravděpodobně fiktivní – to znamená, že k nim ve skutečnosti nikdy nedošlo. Možná si spíše než na prožitou událost vzpomínáme na obrazy odvozené z fotografií, domácích filmů, společných rodinných příběhů nebo událostí a činností, které se často odehrávají v dětství. Tyto skutečnosti jsou pak, jak předpokládáme, spojeny s některými útržkovitými vizuálními obrazy a dohromady tvoří základ těchto fiktivních raných vzpomínek. Postupem času se tato kombinace obrazů a faktů začne prožívat jako vzpomínka.
Ačkoli 40 % účastníků naší studie získalo tyto fiktivní vzpomínky, nejsou zcela překvapivé. Současné teorie paměti zdůrazňují konstruktivní povahu paměti; vzpomínky nejsou „záznamy“ událostí, ale spíše psychologické reprezentace sebe sama v minulosti.
Jinými slovy, všechny naše vzpomínky obsahují určitou míru fikce – to je ostatně znakem zdravého paměťového systému v akci. Možná však, že z dosud neznámých důvodů máme psychologickou potřebu fiktivizovat vzpomínky na období našeho života, které si nepamatujeme. Prozatím tyto „příběhy“ zůstávají záhadou.