Angličané, kteří v 80. letech 15. století poprvé prozkoumali oblast Albemarle a Pamlico Sound a pokusili se založit stálou kolonii na ostrově Roanoke, často označovali původní americké obyvatele jako „divochy“. Podle vlastních popisů však vyslanci sira Waltera Ralegha shledali, že Indiáni jsou „nanejvýš mírní, milující a věrní, zbavení jakékoli lsti a zrady a takoví, kteří žijí po způsobu zlatého věku“.
Tento zdánlivý rozpor lze vysvětlit tím, že ačkoli byli Indiáni hluboce věřící, uctívali modly a vzdávali hold více než jednomu bohu, a proto byli podle anglických měřítek považováni za pohany.
Thomas Harriot, který po téměř ročním pobytu v Severní Karolíně sepsal podrobné popisy pobřeží a domorodých indiánů, se vážně snažil obrátit je na křesťanství. „Nějaké náboženství už mají,“ přiznával, „a i když je daleko od pravdy, je naděje, že se tím snáze a dříve napraví.“
Podle Harriota indiáni věřili, že existuje „jeden jediný hlavní a velký Bůh, který je od věčnosti“, ale když se rozhodl stvořit svět, začal tím, že vytvořil drobné bohy, „aby je použil při stvoření a následné vládě“. Jednoho z těchto drobných bohů stvořil v podobě slunce, jiného v podobě měsíce a dalšího v podobě hvězd. Jako další byla stvořena voda, načež drobní bohové pokračovali ve stvoření „všech rozmanitých tvorů, kteří jsou viditelní nebo neviditelní.“ Pokud jde o lidstvo, „říkají, že nejprve byla stvořena žena, která působením jednoho z bohů počala a porodila děti.“
Indiáni představovali všechny bohy „obrazy v podobě lidí, které nazývají Kewasowok“, přičemž jediný bůh se nazýval Kewas. „Pak je umisťují do příslušných domů nebo chrámů, které nazývají Machicomuck, kde se jim klanějí, modlí se, zpívají a mnohokrát jim přinášejí oběti.“ (Machicomuck) Harriot vyprávěl, že viděl některé chrámy nebo Machicomucky, v nichž byl jen jeden Kewas, a jiné se dvěma nebo třemi. Jeden z chrámů, zobrazený na rytině kresby Johna Whitea „Towne of Pomeiooc“, byla kruhová stavba se střechou podobnou pagodě, „pokrytá skinne mattes.“
„Věří také v nesmrtelnost duše,“ řekl Harriot. „Po skončení tohoto života, jakmile duše odejde z těla, je podle vykonané práce buď přenesena do nebe, sídla bohů, aby se tam těšila věčné blaženosti a štěstí, nebo do velké jámy či díry, která se podle nich nachází v nejvzdálenějších částech jejich části světa směrem k západu slunce, aby tam neustále hořela. Tomuto místu říkají Popogusso.“
Indiáni věnovali zvláštní péči pěstování a následnému léčení rostliny zvané uppowoc, kterou kouřili v hliněných dýmkách, zejména při slavnostních příležitostech. Jednalo se samozřejmě o tabák a Harriot uvádí, že si ho mezi nimi vážili tak „drahocenně, že si myslí, že jejich bohové z něj mají úžasnou radost“, a proto ho obětovali bohům jako zvláštní poctu. „Někdy rozdělávají posvátné ohně a házejí do nich trochu prášku jako oběť. Jsouce za bouře na vodách, aby uklidnili své bohy, vyhazují část do vzduchu a do vody. Stejně tak když je nově postaven weare (síť) na ryby, házejí do něj a do vzduchu část. Také po útěku z nebezpečí vyhazují některé do vzduchu, ale vše se děje s podivnými gesty, dupáním, někdy tancem, tleskáním, zvedáním rukou a zíráním do nebe, přičemž pronášejí a štěbetají podivná slova a zvuky.“
Ve snaze obrátit tyto „divochy“ Harriot řekl: „V každém městě, kam jsem přišel…, jsem vyhlásil obsah Bible, že je v ní vyložen pravý a jediný Bůh“. Nic však nenasvědčuje tomu, že by Harriotova misionářská činnost vedla k tomu, že by se některý z domorodých Američanů vzdal kouření tabáku.
Text by David Stick
Přejít na hlavní stránku 4. jednotky
Přejít na hlavní stránku Roanoke Revisited