Tisková zpráva
Umělci nominovaní na Grammy Beth Hart & Joe Bonamassa vydávají 26. ledna novou desku ‚Black Coffee‘
Na ní najdete písně, které proslavili Edgar Winter, Ray Charles, Etta James, Steve Marriot, Ella Fitzgerald, Peggy Lee, Lucinda Williams, LaVern Baker & a další.
Už jsou to 4 roky, co v roce 2013 vyšlo kritikou oceňované, na Grammy nominované a na 1. místě Billboardu bluesové album Seesaw zpěvačky, skladatelky a blues-rockové kapacity Beth Hart a kytarového hrdiny Joea Bonamassy. Od té doby jsou oba v jednom ohni a vezou se na tvůrčích vlnách ve studiu i na koncertech. Nastal tedy ideální čas znovu se spojit pro další kolekci spalujících interpretací deseti soulových klenotů, které dvojčata Hartové s dechberoucím vokálem, jenž zametá a noří se hluboko do nitra písně, a Joeova mistrovsky expresivní hra činí z alba Black Coffee, vydaného 26. ledna 2018, strhující poslech.
S mimořádným producentem Kevinem ‚The Caveman‘ Shirleym (Joe Bonamassa, Led Zeppelin, Black Crowes, Aerosmith, Iron Maiden, Rush) opět u kormidla, je výsledkem ohromující horská dráha, která sahá hluboko do soulového katalogu, kde ctí, ale i nově pojímá písně od Edgara Wintera, Etty, Jamese, Ika & Tiny Turner/Steva Marriota, Elly Fitzgerald, Lil‘ Greena, LaVern Baker, Howlin‘ Wolfa, Lucindy Williams a Waldecka. Každá z nich má majestátní srdce a duši, které Beth a Joe na každé nahrávce prokrvují.
Nahráno během pěti dnů ve Studiu at the Palms v Las Vegas v srpnu 2016 s těmi nejlepšími muzikanty v okolí, opět si vzpomněli na známá jména Anton Fig (bicí/perkuse), Ron Dziubla (saxofon), a Lee Thornburg (Horn Arrangements/Trumpet/Trombone) a přivítali Reese Wynanse (Keyboards), Michaela Rhodese (Bass), Roba McNelleyho (Rhythm Guitar), Paulieho Cerru (Saxophone), Mahalii Barnes (Backing Vocals), Jade Macrae (Backing Vocals) a Juanitu Tippins (Backing vocals).
Při rozhovoru o nahrávání desek Black Coffee, Seesaw, Don’t Explain z roku 2011 a Live in Amsterdam z roku 2014 Shirley přibližuje, čeho chtějí dosáhnout: „Snažíme se nehrabat v mnohokrát obehrané učebnici, kterou jsou staré soulové klasiky. Snažíme se na ně najít jiný obrat, původně šlo o to, že se snažíme najít některé písně, které lidé vůbec neznají, a vrátit jim pozornost.“
Jednou z takových písní byl Joeův návrh, otvírák alba Give It Everything You Got převzatý z alba Edgara Wintera White Trash z roku 1971, s jehož hard rockem a Staxem prodchnutým zvukem kapela předvádí impozantní výkon. „Myslím, že tuhle písničku moc lidí nezná, je to stará soulová klasika, ale nepatří zrovna do panteonu těch, které byste čekali,“ říká Shirley „Jednu z věcí, kterou mi kdysi řekl Jeff Beck a která mi přišla úžasná,“ vysvětluje Hart. „Řekl, že jakmile si zvykneš a zůstaneš tam, začneš jako umělec umírat. A já to tak cítím, jedním z darů, které mám díky práci s Joem, je, že jsem vždycky nepohodlný – v dobrém slova smyslu. “
Shirley ke kapele dodává: „Ti kluci prostě hráli naživo, prostě přišli a hráli, bylo to až neuvěřitelně otupující být ve studiu, když se to stalo, ta kapela byla tak skvělá.“
Lullaby of the Leaves, kterou původně nahrála Ella Fitzgerald, byla jednou z méně známých písní na albu Hello Dolly z roku 1964 a podobně jako v případě přístupu ke skladbě Strange Fruit na albu Seesaw ji přetvořili v jemnou, ale zádumčivou a filmovou nabídku.
„Pro mě je to možnost prozkoumat druh hudby, kterou jsem vždy z dálky obdivoval,“ prozrazuje Bonamassa. „Ale nechtějte ode mě slyšet, že zpívám Ellu Fitzgeraldovou…“ vysvětluje, když se Beth přidává. „Nikdy bych nedělal Ellu Fitzgeraldovou, kdybych nebyl s Joem, věci, které můžu dělat s tebou, jsou věci, o kterých si myslím, že jsem vždycky vyrůstal a chtěl je dělat, ale nikdy jsem nevěřil, že to dokážu.“
R&B cvičení Saved s příchutí gospelu, které původně nazpívala LaVern Baker – teprve druhá sólová umělkyně, která byla v roce 1991 uvedena do Rokenrolové síně slávy -, se dočkalo coververzí; Elvis Presley, Brenda Lee, Billy Fury, Elkie Brooks a The Band a je to plnohodnotný, bouřlivý, jazykově vybroušený moment, napsaný z pohledu někoho, kdo žil rychlým, nevázaným životem, ale pak je „zachráněn“ a nyní stojí na rohu a káže kolemjdoucím. Zcela jinou náladu mají také ve svěží Soul on Fire, kde vzdávají hold Bakerově vůbec první sólové desce.
Sitting On Top of The World je chladnou klasikou a nahráli ji někteří z nejznámějších světových umělců: Ray Charles, Howlin‘ Wolf, B.B. King, Cream a Grateful Dead, kteří se na ní podepsali. Zde je to vířivý souboj Bonamassovy žhavé kytary a Wynanových kláves, zatímco Hartův hlas pomáhá hnát píseň do stratosféry. Dusný úder Lucindy Williams Joy má neodolatelný hrdelní groove. „Máme takové skladby, ve kterých, to byl takový hlučný jam ve studiu, a já tu skladbu miluju, tu energii v ní.“ Shirley je nadšená. Addicted pochází z alba rakouského elektronického tria Waldeck s příklonem k trip-hopu z roku 2007, na které Shirley narazila na dovolené a „shazovala“ ho.
Doutnající Damn Your Eyes pochází z comebackové desky Etty James Seven Year Itch z roku 1988, jazz-blues Kansas Joe McCoy Why Don’t You Do It Right? poprvé zazněla ve verzi Lil Green z roku 1941, než ji o rok později coverovala Peggy Lee, které se prodalo přes milion kopií poté, co se v roce 1943 objevila ve filmu Stage Door Canteen, v obou případech je vidět, jak po setmění v baru prosvítá jazz. Využívají prvotřídní Steve Marriot na jeho převzetí Ike & Tina Turner’s Black Coffee, inspirace pochází z jeho verze živě v BBC’s Old Grey Whistle Test v roce 1973, která vidí Beth zpívat s ohněm, zuřivostí a duší.
„Je to opravdu založeno na vokálech,“ vysvětluje Bonamassa. „Nemůžeme tyhle skladby vystřihnout, aniž by Beth zpívala, a jakmile začne zpívat, je to lepidlo, které nás inspiruje k tomu, abychom z hraní dostali ještě 10 % navíc. Kdybychom je jen stříhali a zpívali až potom, to kouzlo by tam nebylo.“
„To jsme my dva přestali dělat už před mnoha a mnoha lety,“ souhlasí Hart. „Bylo tam všechno to vrstvení a vrstvení, a pak přijde čas na zpěv a jako bys už ani nedělal hudbu. Není nad to sedět tam naživo a vidět Joea, vidět bicí, vidět basu, mít možnost vidět Kevina. Cítím ty vibrace, to to celé změní.“
„Kevin to opravdu chápe,“ pokračuje. „Je to, jako by tu myšlenku napsal on. Prostě to funguje nejlíp, za starých časů se to takhle dělalo, drsní zpěváci a drsní muzikanti měli pár hodin na to, aby udělali celou desku nebo cokoliv, co dělali, a bylo to, byl čas jít.“
Jedním z klíčových aspektů sessions je, aby se všichni co nejvíc tlačili. „Ve studiu jsou vždycky mimo svou komfortní zónu, obzvlášť tahle session nebyla pohodlná,“ prozrazuje Shirley. „Všichni odcházeli s pocitem výzvy. Je to fascinující. Jdeme do studia na pět dní a pro všechny muzikanty je to výzva, všichni jsou to velmi dobří muzikanti, velmi zkušení muzikanti, špičky ve svém oboru, nic není snadné, tohle není letní sezení v trávě, jen pár akordů, tohle jsou lidé, kteří se hrabou hluboko.“