Harry a evangelíci
od Richarda Peace
Ve společnosti, kde fundamentalisté odmítají nechat své děti koledovat na Halloween, se dalo očekávat, že se objeví námitky proti Harrymu Potterovi. A skutečně, nebývale úspěšná dětská fantasy J. K. Rowlingové zavařila bouři ve sklenici vody severoamerického evangelikalismu.
„Oddělením magie a nadpřirozeného zla je možné vykreslit okultní praktiky jako dobré a zdravé,“ napsal v roce 1999 atlantský pedagog John Andrew Murray v časopise Citizen, který vydává organizace Focus on the Family. „Je povinností křesťanských rodičů postavit se proti Harrymu Potterovi,“ řekl Murray, protože Bible odsuzuje čarodějnictví (5. Mojžíšova 18,9-12) a říká křesťanům, aby se „vyhýbali každému druhu zla“ (1. Tesalonickým 5,22).
V čísle časopisu Christianity Today z 26. října 2000 Jacqui Komschliesová podobně varovala před „nebezpečím Harryho Pottera“ a prohlásila: „Bez ohledu na to, jak jsou kouzla v této sérii zobrazena, musíme mít na paměti, že čarodějnictví ve skutečném životě může vést a vede ke smrti – a to na věčné časy a nikdy jinak“. Pokud jde o některé křesťanské rodiče, Christian Parenting Today ve svém vydání ze září/října 2000 uvedl, že Harry je navzdory nevinnému úsměvu „čiré zlo“.
Netrvalo dlouho a všimla si toho i sekulární média.
„Nedávejte nám malé čaroděje, volají rodiče proti Potterovi“, zněl titulek článku Jodi Wilgorenové v New York Times z 1. listopadu 1999. Během následujících dvou let se v angloamerickém tisku objevily desítky zpráv, které katalogizovaly náboženské námitky proti knihám – jejich podstatou bylo, že, jak napsala Joan Bodgerová z Toronto Globe and Mail, „antipotterovští rodiče se zřejmě obávají, že knihy Rowlingové jsou návody na čarodějnictví.“
Nejenže antipotterismus byly jen řeči. V roce 2000 se potterovská série dostala na první místo v žebříčku Americké knihovnické asociace „Deset nejproblematičtějších knih“. (Výzva je písemná stížnost rodičů, uživatelů knihovny nebo jiných osob, které žádají, aby byla kniha z veřejné nebo školní knihovny odstraněna.)
Podle depeše agentury AP z 9. listopadu 2001 zrušila knihovna v Kansasu čtení knih kvůli stížnostem na jejich magický obsah, zatímco v Jacksonville na Floridě musely děti při čtení Potterových knih ve školních knihovnách předložit potvrzení o povolení rodičů. Celkem, jak uvedl Joe Williams z deníku St Louis Post-Dispatch 19. prosince, knihovny v nejméně 19 státech knihy zakázaly.
Jednou ze strategií protipotterovských aktivistů bylo tvrzení, že vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud USA uznal wiccu – víru čarodějů posledních dnů – za náboženství, hlasité čtení z knih o Harrym Potterovi ve veřejné škole by porušovalo oddělení církve od státu. Podle agentury Reuters vedla hrozba soudního řízení ke zrušení exkurze, během níž mělo 100 studentů střední školy Agassiz ve Fargu v Severní Dakotě zhlédnout film „Harry Potter a kámen mudrců“.
Existoval nějaký důkaz, že knihy o Potterovi podněcují zájem o čarodějnictví a okultismus? Sharon Tubbsová z deníku St. Petersburg Times 1. listopadu 2001 poznamenala, že londýnská Pohanská federace hlásí, že je „zavalena“ dotazy na druidy a čarodějnice, a zvýšený zájem přisuzuje televizním pořadům jako „Buffy, přemožitelka upírů“ a knihám o Harrym Potterovi.
Taková tvrzení komentátoři jako John Monk, redaktor deníku The State v Columbii, S.C., popřeli. „Stejně tak byste mohli říci, že „Gone With the Wind“ učí mladé čtenáře být otrokáři nebo že „Ostrov pokladů“ svádí děti k tomu, aby se staly piráty, nebo že „Peter Pan“ nabádá děti k útěku z domova,“ napsal Monk 22. října 1999.
„Rowlingové romány zdaleka nepodkopávají dětskou víru, ale malují dostatečně velké plátno na to, aby zapojily dětskou představivost, aniž by ve jménu zábavy vnucovaly cizí dogmata,“ napsal úvodník listu Pittsburgh Post-Gazette 4. prosince 1999. Sama J. K. Rowlingová se nechala slyšet, že ze všech tisíců fanoušků, s nimiž se setkala, „ani jednou za mnou nepřišlo dítě a neřeklo: ‚Paní Rowlingová, jsem tak rád, že jsem si přečetl tyhle knihy, protože teď chci být čarodějem.'“
A Harry měl i své evangelické obhájce.
„Magie v těchto knihách je čistě mechanická, nikoli okultní,“ zdůraznil v listopadu 1999 ve vysílání svého rozhlasového pořadu Breakpoint spisovatel a aktivista Charles Colson. „To znamená, že Harry a jeho přátelé sesílají kouzla, čtou z křišťálové koule a mění se ve zvířata – ale nenavazují kontakt s nadpřirozeným světem… takový druh čarodějnictví v reálném životě, který Bible odsuzuje.“ Colson dále pochválil Harryho a jeho přátele za jejich „odvahu, loajalitu a ochotu obětovat se jeden pro druhého – i s nasazením života“.
Ve své zprávě ze září/října 2000 o obavách proti Potterovi časopis Christian Parenting Today tvrdil, že ačkoli knihy o Potterovi „nejsou zaměřeny na Krista a nepropagují křesťanství, přesto nabízejí silné lekce soucitu, odvahy, sebeobětování a konání správné věci navzdory rizikům“. Letos v lednu můj kolega z Fullerova teologického semináře Robert Johnson pro Southern California Christian Times uvedl: „Celým tématem Harryho Pottera je, že zlo se nemůže postavit lásce. Poselství, které z Harryho Pottera vyplývá, není ‚staň se čarodějem‘, ale ‚věř v zázraky‘.“
Ostatní náboženské tradice nejevily příliš známek toho, že by je Harry znepokojoval. Některé ho dokonce pozitivně přijaly.
V článku „Church Puts Faith in Harry Potter“ (Církev vkládá víru do Harryho Pottera), který vyšel 2. září 2001 v londýnských Sunday Times, informoval Phil Miller o hodinách v římskokatolickém kostele svaté Alžběty Anny Setonové v Syrakusách ve státě New York, které využívaly knihy k výuce víry. Při hodinách, kterých se zúčastnilo více než 1 000 dětí, se učitelé převlékli za postavy z knih a část kostela vyzdobili tak, aby vypadal jako Bradavice, škola kouzel, kterou Harry a jeho přátelé navštěvují.
Při hodinách byla jizva po blesku na Harryho hlavě přirovnávána ke stopám po ukřižování na Ježíši a záchrana malého Harryho před zlým Voldemortem láskou jeho matky ke křesťanské porážce smrti láskou. „Myslím, že to byl nejkreativnější výukový program, jaký jsem kdy viděl,“ řekl otec John Wagner. „Někteří lidé se zabývají takovými obrazy a představami, ale i ve Zjevení jsou obrazy draků, příšer s mnoha hlavami.“
Jedinými spojenci fundamentalistů v boji proti potterismu byli, což je zajímavé, wiccani. „Někteří jsou nešťastní z toho, že ostatní věří, že knihy mají něco společného s realitou jejich náboženství,“ uvedl Jan Glidewell v deníku St Petersburg Times 16. listopadu 2001. „Správně řekli, že Harryho létající košťata a transformační kouzla mají s wiccou společného asi tolik jako létající koberce se súfismem, velikonoční zajíčci s křesťanstvím nebo život v Miami Beach s judaismem.“
Zdálo se, že příběh „nejsem na Harryho zvědavý“ se již vyčerpal, když náhle dostal nový náboj s uvedením velkolepé filmové verze prvního dílu klasické trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů v prosinci loňského roku. Ukázalo se totiž, že stejní lidé, kteří odsuzovali Harryho Pottera jako zdroj zlého okultismu, pohlížejí na Tolkienův neméně fantastický svět s přízní.
Jak poznamenal Bruce Nolan v New Orleans Times-Picayune 19. ledna, Campus Crusade for Christ i Focus on the Family daly Pánu prstenů pozitivní recenze a dokonce na svých webových stránkách umístily stránky, které mají lidem pomoci porozumět filmu. Co jedním slovem udělalo z čaroděje Gandalfa ze Středozemě sílu dobra a z čaroděje Brumbála z Bradavic agenta zla?“
Tato otázka neunikla Tolkienovým fundamentalistickým nadšencům. Jak přiznal Jim Ware v prosincovém čísle časopisu Focus on the Family: „Ruda než několik filmových diváků se ptá, o co vlastně jde. Zejména vážně smýšlející křesťané. Elfové, trpaslíci, čarodějové, skřeti, kouzelné prsteny – copak jsme něco takového už nezažili? Není ‚Pán prstenů‘ jen dalším putováním okultním světem Harryho Pottera?“
V článku pro Boston Globe z 27. prosince náboženský publicista Michael Paulson načrtl paralely tímto způsobem. „Obě sady románů, které se proměnily ve filmy, mají mnoho společného: malý sirotek se postaví temnému zlu, přičemž mu pomáhají kouzla a štěstí a nějaký ten prvek vesmíru.“ Dalo by se dodat, že obě knihy napsali autoři z Velké Británie; oba autoři používají iniciály (J. K. Rowlingová a J. R. R. Tolkien); oba příběhy jsou vyprávěny ve vícesvazkových souborech (kterých se prodaly miliony výtisků); oba příběhy čtou děti i dospělí; oba vytvářejí fantasy světy; v obou vystupují temné síly, které se snaží způsobit ve světě zkázu, přičemž jim pomáhají zlí čarodějové a proti nim stojí dobří čarodějové.
Tak v čem byl rozdíl?
Mnoho souviselo se samotnými autory. Jak říká Paulson, „Tolkien byl zbožný konvertita ke katolicismu, jehož náboženství ovlivnilo jeho psaní, zatímco Rowlingová, členka skotské církve, nezdůrazňovala své náboženství jako hlavní součást svého životopisu. Tolkien byl také přítelem a blízkým spolupracovníkem C. S. Lewise, známého křesťanského spisovatele“. Lewis skutečně převzal v evangelikálním světě roli svatého patrona pro neochvějnou obhajobu historického křesťanství, kterou vyjádřil v řadě knih a článků o křesťanské apologetice, v populární sérii knih pro děti (Letopisy Narnie), a dokonce i ve vědeckofantastické trilogii.
Proti tomu se ve fundamentalistických kruzích říkalo, že Rowlingová je sama svého druhu čarodějka. Berit Kjosová v srpnu 2000 v časopise Crossroads and Worthy News tvrdila, že Rowlingová vyrostla „v lásce k okultismu“. Její kamarádka z dětství Vikki Potterová (!) Kjosové řekla: „Pořád jsme se převlékaly a hrály si na čarodějnice. Můj bratr se převlékal za čaroděje. Joanne nám vždycky četla… vyráběli jsme pro ni tajné lektvary. Vždycky nás posílala pro větvičky na lektvary.“
Jako by to nestačilo k tomu, aby fundamentalisté dostali strach, Claudia Puigová 16. listopadu v USA Today uvedla, že Rowlingová provedla rozsáhlý výzkum západní magické tradice. „Zápletka a specifické magické prostředí jsou Rowlingové vlastní invencí, ale téměř všechny bytosti a jejich výkony – stejně jako kouzla, lektvary a nadpřirozená vysvětlení událostí – mají kořeny v evropském folklóru, přičemž některé odkazy sahají tisíce let do minulosti… Rowlingové bohatě propracované a pečlivě prozkoumané příběhy čerpají ze stovek let historie.“
Ne že by Pán prstenů byl vysloveně křesťanský. Na rozdíl třeba od hrdinského lva Aslana z Narnie zde nebyl žádný zástupce Ježíše. Jim Ware se ve svém článku pro Focus on the Family opíral o Tolkienovu často citovanou poznámku z dopisu příteli: „Pán prstenů je samozřejmě v podstatě náboženské dílo … zpočátku nevědomě, ale při revizi vědomě.“
V lednovém/únorovém čísle 2002 konzervativního pankřesťanského časopisu Touchstone starší redaktor David Mills předložil argumenty, že Pán prstenů je ve skutečnosti křesťanské dílo – „v tom smyslu, že jeho křesťanství lze odvodit z příběhu samotného“. Jedna z Millsových dedukcí se týkala údajné role Prozřetelnosti: Brian Carney ve svém článku ve Wall Street Journal dal přednost sekularizovanému Tolkienovi a odmítl potterovské knihy jako morálně mdlou verzi boje dobra a zla.“
Ve svém článku ve Wall Street Journal Brian Carney dal přednost sekularizovanému Tolkienovi a odmítl potterovské knihy jako morálně mdlou verzi boje dobra a zla. „Harry je samozřejmě Dobro a čaroděj Voldemort, který zabil Harryho rodiče, je Zlo. Proč je Voldemort zlý? Inu, chce „převzít moc“, dozvídáme se, a zabíjí lidi. Harry je hodný, protože je hodný, a my s ním nemůžeme nesympatizovat, protože Voldemort mu zabil rodiče a tak. Tohle je velmi přímočará věc a není v ní moc co namítat. Ale taky je tu málo věcí, o kterých by se dalo polemizovat.“ Podotýká: „Z morálního hlediska je Harryho kouzelnický svět banální.“
Naproti tomu, píše Carney, Tolkien „jde hlouběji“ s příběhem, který zkoumá, co se stane, když jsou dobří lidé v pokušení využít obrovskou moc prstenu „pro dobro“, jen aby zjistili, že i oni jsou prstenem zkaženi. Tolkien ukázal „etické výzvy, kterým všichni čelíme jako jednotlivci i jako národy“.
Na jedné straně evangelického světa stojí fundamentalistická pravice se svým hluboce zakořeněným strachem ze „světské kultury“. Tato kultura je nepřítelem, místem zkaženosti, oblastí, kde skutečně existuje čarodějnictví (i když většinou skryté).
Jestliže tomu tak je, a většina fundamentalistů věří, že tomu tak je, pak se stává životně důležitým postavit se proti Harrymu Potterovi. Má potenciál vzbudit zvědavost jejich dětí, a tak je zlákat ke zkoumání této tajemné, magické říše, která je zlem. Knihy o Harrym Potterovi tyto obavy částečně aktivují, protože používají konvenční atributy čarodějnictví: klobouky s kšiltem, košťata, kouzla, křišťálové koule atd.
Na druhé straně evangelického světa je to většinou bezpředmětné. Harry Potter je prostě pohádka pro děti (a navíc dobrá). To, že se J. K. Rowlingová v boji dobra proti zlu pevně rozhodla pro „dobro“, ukazuje, že není žádnou náborovou agentkou pro satanskou říši. Když už učiní morální prohlášení, jsou v souladu s křesťanskými hodnotami (např. láska jako nejsilnější síla, síla obětovat se pro druhého). Atributy čarodějnictví jsou pouhou rekvizitou. Proč si tedy neužít dobře vyprávěný příběh? Kromě toho Harry Potter přiměje děti číst.
Nakonec nejde o to, zda smyšlený příběh obsahuje čaroděje, čarodějnice a kouzla, ale o to, jak je vyprávěn a kým. Konzervativní křesťané jsou nešťastní, když se domnívají, že příběh posouvá děti k okultní magii a autor postrádá pověření pravověrnosti. Jsou rádi, když je příběh chápán tak, že vychází z víry a vede (alespoň potenciálně) k víře. Tolkienovi a jeho čaroději se dává průchod takříkajíc kvůli Tolkienově osobní křesťanské angažovanosti a imprimatur C. S. Lewise.
Druhé kolo souboje Tolkien vs. Potter se odehraje letos na podzim, kdy bude uveden druhý film z každé série. Zůstaňte s námi.