Hanba:

Stud jako sebevědomá emoce nás informuje o vnitřním stavu nedostatečnosti, nehodnosti, zneuctění, lítosti nebo odloučení. Stud je jasným signálem, že naše pozitivní pocity byly přerušeny. Stud v nás může vyvolat jiná osoba nebo okolnost, ale také nesplnění našich vlastních ideálů nebo norem. Vzhledem k tomu, že stud nás může vést k pocitu, že celé naše já je chybné, špatné nebo podléhá vyloučení, motivuje nás k tomu, abychom se schovali nebo udělali něco, čím bychom si zachovali tvář. Není tedy divu, že vyhýbání se studu může vést k odvykání nebo k závislostem, které se snaží jeho dopad zamaskovat.

Stud je často zaměňován s pocitem viny – emocí, kterou můžeme prožívat v důsledku špatného jednání, kvůli němuž můžeme mít výčitky svědomí a přát si nápravu. Tam, kde budeme mít pravděpodobně nutkání přiznat vinu nebo mluvit s ostatními o situaci, která v nás zanechala pocity viny, je mnohem méně pravděpodobné, že budeme vysílat svůj stud. Ve skutečnosti budeme s největší pravděpodobností skrývat to, co cítíme, protože stud nerozlišuje mezi činem a sebou samým. Proto u studu není „špatné“ chování odděleno od „špatného“ já, jako je tomu u pocitu viny.

Situace, ať už skutečná, nebo vymyšlená, může vyvolat reakci studu. Člověk se například může napadnout, že je horší v konkurenčním úsilí, nebo se může domnívat, že si ostatní uvědomí nějakou skrytou chybu. Stud pocítíme, když očekáváme, že nás někdo bude považovat za nedostatečné nebo neadekvátní našemu intelektu, vzhledu nebo schopnostem. Například žena, která přibrala, měla potíže vyjít z domu, protože se chtěla vyhnout studu, který vyvolává pobyt na veřejnosti. Sama sebe znehodnocovala a očekávala, že ji ostatní budou přísně soudit.

Napadání druhých často slouží k tomu, aby se člověk zřekl toho, co pociťuje jako stud. Aby člověk unikl sebeznehodnocujícím účinkům studu, vyjadřuje opovržení vůči druhému člověku nebo ho zahanbuje, přenáší svůj vlastní stud na druhého. Například muž, který očekává, že bude hodnocen jako nedostatečný, bude manipulovat se sebeúctou své partnerky tím, že ji bude očerňovat. Když se stala slabou, nesebevědomou a potřebovala jeho uznání, byl pak sebevědomější a také ji mohl obviňovat z jakéhokoli svého selhání. Přemístění vlastního studu do jiné osoby je typickým sebeobranným manévrem narcistů, protože jádrem narcismu je nesnesitelný internalizovaný stud, který je popírán při vědomí. Potřebují-li skrýt znehodnocený pocit sebe sama, mohou narcisté působit sebemrskačsky nebo oprávněně a vyvolávat v okolí závist.

Stud je nakažlivý, pokud převezmete smrtící projekce studu od partnera – zejména od toho, který je zneužívající. Stejným způsobem je stud obzvláště obtížný, ne-li toxický, pro děti, protože jde o emoci, kterou skrývají zejména oběti agrese nebo zneužívání. Očekávání zahanbení ze strany vrstevníků vyvolává v dítěti úzkost, pokud je obětí šikany. Jak jsem uvedl v předchozím příspěvku („Mají šikanující opravdu nízké sebevědomí?“), stud může být prožíván jako tak negativní, intenzivní emoce odporu k sobě samému, že může vést k tomu, že se ho člověk zřekne, a v případě toho, kdo se chová jako šikanující, ho dá najevo tím, že tuto emoci vyvolá v ostatních. Děti, které šikanují a škádlí, snadno zjistí, za co se ostatní děti stydí, a jsou velmi zkušené ve vyvolávání emoce studu u vrstevníků. A díky tomu je stud nakažlivou emocí.

Děti podléhají přenosu studu také tehdy, když jsou v příbuzenském vztahu s někým, kdo se chová hanebně. Když jsou děti citově nebo fyzicky opuštěny, zneužívány nebo zanedbávány, často přebírají stud, který náleží dospělému, který je opustil nebo jim ublížil, tím, že předpokládají, že je to proto, že ony samy jsou ty „špatné“. Některé děti se chovají tak, že se stávají viníky hanby, která patří jejich rodičům.

Na druhé straně mohou rodiče prožívat intenzivní stud kvůli chování svých dětí. Vzhledem k tomu, že ideálem rodičů je, aby děti představovaly jejich nejlepší úsilí a zásluhy, dítě, které nedosahuje žádoucích cílů nebo jehož chování budí rozpaky, se odráží negativně a vyvolává reakci studu. Někteří rodiče popírají jakoukoli vinu na špatném chování svých dětí ve snaze zbavit se studu. Jiní rodiče přijímají příliš velkou odpovědnost a stydí se za jakékoli špatné chování dítěte.

Každá situace, která znehodnocuje sebe sama a vyvolává stud, může také vyvolat hněv nebo dokonce vztek. Patří sem mimo jiné situace, které podněcují závist, vyvolávají srovnávání, vyvolávají strach z opuštění nebo vzbuzují představy o relativním štěstí soupeře. Hněv, který prožívá člověk, jenž se stydí, je jako všepohlcující jed a zabírá velkou část vědomého myšlení. Pokud se však jedné osobě, která je pohlcena studem, podaří přenést stud na jinou osobu, pak tato osoba zažije jeho zdrcující toxické následky. Stud, pokud ho na sebe vezme partner, milovaná osoba, přítel nebo cizí člověk, může člověka fyzicky i emocionálně znemožnit.

Nezávisle na spouštěči může být při prožití studu zhoršení váženého pocitu sebe sama zničující. Kromě typických emocí, které mohou stud doprovázet, jako je závist, hněv, vztek a úzkost, můžeme v jeho důsledku zahrnout také smutek, depresi, vyčerpání, osamělost a prázdnotu. A právě zde se stud může stát nebezpečnou emocí. Když stud vyústí v sebepoškozování, je zdrcující a může negativně zabarvit to, jak se vnímáte a jak hodnotíte vyhlídky na obnovení své sebeúcty. Přesto se lidé z prožívání studu zotavují a dozvídají se o sobě mnoho nového, pokud dokáží ustoupit a podívat se na to, co se v nich odehrává.

Stejně jako všechny emoce i stud vyžaduje nadhled, protože je zasazen do kontextu našeho prostředí a aktuálních starostí. Naše reakce na stud je však utvářena všemi našimi emocionálními vzpomínkami na to, kdy jsme jej dříve prožívali. Nahromaděné emoční zkušenosti, které se nacházejí v naší paměti, předepisují naše reakce, když se určitá emoce aktivuje v současnosti. Tyto úhledné balíčky emočních vzpomínek většinou ovlivňují naše rozhodnutí a způsob, jakým řídíme svůj život. V každém případě nás však stud motivuje k tomu, abychom si zachovali tvář, a proto je třeba si vždy uvědomit sklon skrývat se, když se emoce spustí. Schovávání často doprovází chování, které je samo o sobě spouštěčem dalšího studu, jako jsou závislosti, nutkavé chování, tvrdá sebekritika nebo sebepodceňování. Sebepozorování, které je často vyvoláno studem a pociťováno jako lítost, poskytuje příležitost učit se, změnit se, zlepšit se nebo příště udělat něco jinak.