Vévodkyně se díky své proslulé kráse a povaze a sňatku s bohatým a mocným vévodou z Devonshiru těšila významnému postavení ve společnosti. Byla vysokým symbolem doby. Díky svému pronikavému smyslu byla v Anglii vůdčí osobností v oblasti extravagantní módy a stylu. (Už jen módní úprava jejích vlasů dosahovala nad její bujarý kostým doslova mimořádných výšin).
Využívala svého vlivu přední společenské osobnosti a ikony módy a stylu, přispívala k rozvoji politiky, vědy a literatury. V rámci svých slavných společenských angažmá kolem sebe shromažďovala početný salon literárních a politických osobností. Mezi její významné známé patřily nejvlivnější osobnosti její doby, včetně prince z Walesu (pozdějšího krále Jiřího IV.), francouzské Marie Antoinetty a její dvorní favoritky, vévodkyně z Polignacu, Charlese Greye (pozdějšího hraběte Greye a britského premiéra) a lady Melbourne (milenky prince z Walesu). Noviny zaznamenávaly každé její vystoupení a činnost.
Horace Walpole ji nazval „fenoménem“ a prohlásil, že „stírá vše, aniž by byla krásná; ale její mladistvá postava, plavná dobrá povaha, smysl a živá skromnost a skromná důvěrnost z ní dělají fenomén“. Madame d’Arblay, která dávala přednost známostem s talentem, zjistila, že její přitažlivost není obecně dána její krásou, ale něčím mnohem víc, k čemuž patřily jemné „způsoby, zdvořilost a mírný klid“. Sir Nathaniel Wraxall prohlásil, že její úspěch jako osobnosti spočíval „ve zdvořilosti a půvabu jejího vystupování, v neodolatelných způsobech a svůdnosti její společnosti“.
Slavně se proslavilo, že když vévodkyně jednoho dne vystupovala z kočáru, irský pražák vykřikl: „S láskou a požehnáním, má paní, dovolte mi, abych vám zapálil svou dýmku do očí!“ Od té doby, kdykoli jí ostatní skládali komplimenty, vévodkyně opáčila: „Po komplimentu tohoto prachovníka jsou všechny ostatní mdlé.“
PoliticsEdit
V době jejího angažmá měl král Jiří III. (který whigy nesnášel) a jeho ministři přímý vliv na Dolní sněmovnu, především díky své patronátní moci. Princ z Walesu, který vždy rád šel svému otci proti srsti, se přidal na stranu whigů, když se do ní zapojila jeho přítelkyně, vévodkyně. Byla proslulá pořádáním večeří, které se stávaly politickými schůzemi, a s radostí si pěstovala společnost skvělých radikálů.
Během všeobecných voleb v roce 1784 se vévodkyně stala hlavním předmětem zkoumání. Během kampaně se šířily smyšlené fámy a politické karikatury, které ji zesměšňovaly za to, že si zajišťuje hlasy výměnou za sexuální – a finanční – odměny. Thomas Rowlandson ji dokonce ve svém tisku „THE DEVONSHIRE, or Most Approved Method of Securing Votes“ (DEVONŠÍR, aneb Nejschvalovanější metoda zajišťování hlasů) satirizoval fámou o jejím obchodování s polibky. Její matka ji prosila, aby odstoupila. Vévodkyně se přesto nenechala odradit a byla ve své aktivitě neoblomná. V den voleb vévodkyně z Devonshiru procházela ulicemi Londýna, dokonce si na nohou udělala puchýře, a setkávala se tváří v tvář s prostými lidmi jako rovný s rovným. Měla zásadní podíl na úspěchu Foxe a lorda Hooda. Přesto se po rozsáhlé kampani a negativní medializaci proti ní po vítězství na čas stáhla z politické scény. V roce 1788 se k politické činnosti vrátila, i když v zákulisí.
Ještě v posledních letech svého života se prosazovala v terénu a snažila se pomoci obnovit roztříštěnou Whigovskou stranu; její snahy však nebyly úspěšné a politická strana se nakonec rozpadla až desítky let po její smrti.
LiteraturaEdit
Vévodkyně byla za svého života vášnivou spisovatelkou a složila několik prozaických i básnických děl, z nichž některá byla publikována.
Jako mladá dívka skládala básně svému otci a některé z nich později kolovaly v rukopise. Četli ji Walpole (podle něhož je „snadná a pěkně vyjádřená, i když nevyjadřuje mnoho“) a reverend William Mason (který byl příznivěji nakloněn vyšším názorům).
První z jejích publikovaných literárních děl byla Emma; Or, The Unfortunate Attachment:
V roce 1778 vyšel epistolární román The Sylph. Vyšel anonymně a měl autobiografické prvky, soustředil se na fiktivní aristokratickou nevěstu, která byla zkažená, a jako „román-expozitura aristokratické kohorty, vylíčené jako libertinové, vyděrači a alkoholici“. Spekuluje se, že Sylfu mohla místo toho napsat Sophia Briscoeová, a stvrzenka v Britské knihovně naznačuje, že Briscoeová za vydané dílo dostala zaplaceno. Za pravděpodobnější se však považuje, že Briscoeová mohla sloužit jako prostředník mezi vévodkyní z Devonshiru a jejím vydavatelem, aby si vévodkyně mohla zachovat anonymitu. Vévodkyně se prý k autorství alespoň soukromě přiznala. Sylfa měla úspěch a dočkala se čtyř dotisků.
Memorandums of the Face of the Country in Switzerland (1799) je jí často nesprávně připisováno. Ve skutečnosti ji napsal Rowley Lascelles na základě cesty po Švýcarsku v roce 1794.
V posledních letech jejího života vyšla ještě jedna skladba, The Passage of the Mountain of Saint Gothard, nejprve v neautorizované verzi v „Morning Chronicle“ a „Morning Post“ z 20. a 21. prosince 1799, poté v soukromě tištěném vydání v roce 1800. Báseň věnovaná jejím dětem The Passage of the Mountain of Saint Gothard vznikla na základě jejího přechodu průsmyku Saint Gotthard s Bess mezi 10. a 15. srpnem 1793 při návratu do Anglie. Báseň o třiceti strofách spolu s 28 rozsáhlými poznámkami byla dále přeložena do některých hlavních jazyků západní Evropy, mimo jiné do francouzštiny od abbého de Lille v roce 1802, do italštiny od signora Polidoriho v roce 1803 a do němčiny v roce 1805. Průchod Horou svatého Gotharda byl pak znovu vydán v roce 1816, po vévodkynině smrti. Samuel Taylor Coleridge uveřejnil 24. prosince 1799 v „Morning Post“ oslavnou reakci na báseň „Óda na Georgianu, vévodkyni z Devonshiru“.
Pátá vévodkyně z Devonshiru byla spojena s největšími literáty své doby a Samuel Johnson, slavný spisovatel té doby, dokonce vévodu a vévodkyni v roce 1784 navštívil v jejich domě v Chatsworthu.
ScienceEdit
Vévodkyně sehrála klíčovou roli při formulování myšlenky založit spolu s Thomasem Beddoesem Pneumatický ústav v Bristolu. Její zájem vznikl částečně proto, že byla sňatkem spřízněna s pneumatickým chemikem Henrym Cavendishem.
Zajímala se o vědecké experimenty a v Chatsworthu, hlavním sídle vévodství Devonshire, založila sbírku krystalů.
Hazardní hryEdit
Jak bylo mezi aristokracií její doby běžné, vévodkyně běžně hrála hazardní hry pro volný čas a zábavu. Její hraní se však zvrhlo ve zničující závislost, kterou ještě zhoršovala její citová labilita.
V prvních letech manželství nashromáždila dluhy, které přesáhly 4 000 liber, jež jí vévoda ročně poskytoval jako peníze na kolky. Její vlastní matka to neschvalovala a neúspěšně ji napomínala, aby se svého návyku zbavila. Poté, co se poprvé zadlužila na více než 3 000 liber, prosila vévodkyně rodiče, aby jí poskytli půjčku, protože svého manžela o svých dluzích rozhodně neinformovala. Rodiče jí vyhověli a řekli jí, aby informovala vévodu, který se to nicméně dozvěděl dříve a dluh jim splatil.
Po zbytek života vévodkyně nadále hromadila obrovské, stále se zvyšující dluhy, které se vždy snažila před svým manželem utajit (přestože patřil k nejbohatším mužům v zemi). Přiznávala sice určitou částku, ale vždy to bylo méně než celková suma, kterou ani ona nedokázala udržet na uzdě. Důvěrně žádala o půjčky prince z Walesu. V jednu chvíli, aby se pokusila uhradit některé své dluhy, se neštítila naléhat na svého přítele, zámožného bankéře Thomase Couttse, aby jí poskytl finanční prostředky.