Kolonizace Nové Francie
Nová Francie se v roce 1663 stala královskou provincií, což mělo dobré i špatné výsledky. Příchod vojsk v roce 1665 snížil nebezpečí ze strany nepřátelských Irokézů. Jean Talon, mocný intendant vyslaný Colbertem v témže roce, usiloval o to, aby se Kanada stala soběstačnou hospodářskou strukturou, ale jeho plán byl nakonec zmařen neschopností domovské vlády poskytnout finanční prostředky především kvůli králově rozmařilosti a nákladným evropským válkám.
Colbert dal kolonizaci Nové Francie určitý impuls. Granty půdy, zvané seigneury, s frontami na Svatého Vavřince byly rozděleny vlastníkům, kteří pak přidělovali hospodářství drobným zemědělcům neboli habitantům. Obdělávalo se stále více půdy a bílé obyvatelstvo se rozrůstalo, ačkoli po roce 1681 přistěhovalectví z Francie prudce pokleslo, protože domácí úřady se zdráhaly uvolnit pracovní síly pro prázdnou Kanadu. Po roce 1700 se většina francouzských Kanaďanů narodila v Severní Americe, což oslabilo loajalitu k vlasti.
V Colbertově době rychle pokračoval průzkum Severní Ameriky. Obchodníci s kožešinami se již dříve dostali k Hořejšímu jezeru; Louis Jolliet a Jacques Marquette se nyní v roce 1673 vydali po řekách Fox a Wisconsin k Mississippi a sestoupili po ní do Arkansasu. Robert Cavelier, sieur de La Salle, se v roce 1682 vydal po Mississippi k Mexickému zálivu a nárokoval pro Francii celé povodí Mississippi neboli Louisianu; pozdějším důsledkem bylo založení města New Orleans (Nouvelle-Orléans) v roce 1718 Jeanem-Baptistem Lemoynem, sieur de Bienville, guvernérem Louisiany. Francouzští obchodníci nakonec dosáhli Santa Fe ve španělském Novém Mexiku a synové objevitele Pierra Gaultiera de Varennes, sieur de la Vérendrye – Louis-Joseph a François – navštívili Black Hills v Jižní Dakotě a možná viděli i Skalisté hory.
Římskokatolická církev v Kanadě pevně zakořenila, aniž by došlo k intelektuální opozici a antiklerikalismu, které se rozvinuly ve Francii 18. století. Jezuitská misijní činnost mezi indiány, zasahující až na Středozápad, zaznamenala více obětavosti a statečnosti kněží než podstatných výsledků. Křesťanství bylo pro většinu Indiánů málo přitažlivé, protože dokázali přijmout nejvyšší bytost, ale odmítali křesťanskou etiku. Několik horlivých jezuitů se stalo mučedníky víry; skutečných obrácení bylo málo a odpadlíci byli častí.
V 18. století, kdy skončilo pionýrské období, se život v Nové Francii stal navzdory vládnímu absolutismu pohodovým a dokonce příjemným. Obchod s kožešinami na západě však přitahoval energické mladé muže ze seigneurských statků, aby se stali coureurs de bois (obchodníky s kožešinami), a jejich ztráta ochromila zemědělství. Civilní a církevní úřady se snažily držet osadníky v zemědělství, protože kožešníci neplatili desátky ani seigneurské poplatky. Tento odliv pracovních sil částečně vysvětluje pomalý růst Nové Francie, která při sčítání lidu v roce 1754 čítala pouze 55 000 bělochů.